sportovec

Pokud jsme kdy usilovali o pomstu za 21. srpen 1968, tímto filmem jsme jí dosáhli. Jak námět (literární předloha z pera přední osobnosti ruskosovětského disentu Vladimíra Vojnoviče), tak místo natáčení (Milovice, sídlo velení okupační tzv. Střední skupiny vojsk Sovětské armády) a výběr tvůrčích protagonistů (Menzel, Svěrák) nemohl být lepší. Český černý humor, zřejmě to, co poučený Spoluzápad na nás oceňuje nejvíce, se tu prolnul s širokou ruskou duší a splynul s ní do náručí a syntézy opravdu šťastné a přitom tvůrčí i divácky vděčné. Srovnání posledních týdnů předválečného stalinismu s c. a k. armádou někdejší habsburskolotrinské monarchie je dovedeno do virtuózní dokonalosti. Způsob, jakým Jiří Menzel zvládl vedení skvěle vybraných a vesměs špičkové výkony odvádějících ruských herců, zaslouží nejvyšší uznání. Zparodovat a zesměšnit instituci tak hrůznou, jakou byl NKVD, je samo o sobě velkou zásluhou. Také přesnost, s jakou je zachycena ruská vesnice, bere dech (jakoby Vojnovič se Svěrákem opisovali Babela a další ruské spisovatele, kteří výstižně vylíčili skutečnou tvář tzv. kolektivizace). Satirická nadsázka, křtěná Gogolem, Bulgakovem, Ilfem a Petrovem, a tak trochu i Majakovským, vyznívá do nepřímé obžaloby zrady ideálů, z nichž se kdysi, na přelomu desátých a dvacátých let, před devadesáti lety sovětská státnost rodila. Hrůzný stav, do kterého Stalin zemi přivedl, je tu rovněž pojednán s až chirurgickou minuciózností. Doslova na ústa dopadá i Lysenko, neblaze proslulý ničitel sovětských přírodních věd. Přesto - nebo právě proto - tu Vojnovič - a s ním i Svěrák a Menzel - přesně a skoro bych řekl s až úzkostlivou láskou zachycují i pozitiva ruské národní povahy, poctivost, naivní upřímnost, rozprostřenost ruské duše, jak ji známe z děl velikých klasiků tohoto národa v předminulém století. To, že tato upřímnost a dobrosrdečnost je líčena v nemytých a nečesaných kulisách doby, jen zvyšuje její přesvědčivost a výstižnost. Náš boj s komunistickou minulostí tak trochu připomíná místní představitele NKVD a Rudé armády, zachycené v působivé nadsázce v ČONKINOVI. Zdá se, že jeho součástí se stalo i naprosto nepochopitelné přijetí tohoto divácky tak vděčného díla. Namísto naprosto samozřejmých díků se Menzel dočkal odsudků a nepochopení až absurdního. Nedivme se našim negativním úspěchům v Evropě; pokud co komu sladíme a oslazujeme, jsme mezi příjemci těchto ne zcela domyšlených rituálů zákonitě sami první nasnadě. Až .... až.... zkrátka až si osvojíme znovu umění rozeznat naše skutečné vrcholy a propady, pak teprve plně doceníme toto neprávem opomíjené a pro mnohé skoro nežádoucí dílo našeho skvělého režiséra a jednoho z nejhvězdnějších scénáristů v dějinách naší národní kinematografie hraného filmu.

Postupné vyznívání éry pozdně komunistické kinematografie hraného filmu je datovatelné do let 1988/89-1991/93. Je to období nostalgie a lítosti, vyklízení pracně dobytých pozic, likvidace její technické základny (např. laboratoří) a nosných částí filmové výroby i tvorby a tím vším i neodůvodněný, chorobný ústup kvality. KONEC STARÝCH ČASŮ, tato vančurovská reflexe jednoho z nejlyričtějších a nejhlubších českých režisérů, je podobně truchlivou bilancí prasečkářství prvorepublikového agrárnictví. Bláznivý kníže, jehož nejsilnějším rysem je přesvědčivá nepřesvědčivost, sám o sobě figura prolezlá úpadkem ve všech jeho představitelných polohách a projevech, je jakýmsi kontrapunktem hrdinů děl jako MARKÉTA LAZAROVÁ, v nichž v minulosti svého šlechtického rodu hledá levicový intelektuál, komunistický socialista a zbraslavský lékař záchytné body opačného typu. To všechno včetně v posunu zpracované výrazné vančurovské češtiny dokázali autoři Jiří Blažek a Jiří Menzel dostat do pozoruhodného díla, která poprávu patří do galerie špiček tohoto českého oskarového režiséra. Jedno jeho gesto dokonale splývá se světem hrdinů KONCE: o několik let později na filmovém festivalu, zachráněném po několikaletém úsilí pro Karlovy Vary, okázale ztluče producenta, neschopného vyhovět potřebám dvou předních českých režisérů (Menzela a Kachyni) usilujících o zfilmování pro změnu hrabalovského literárního tématu.

Ódou na herectví jsou nepochybně výkony obou protagonistů: Hoffmana i Streepové v tomto nevšedním díle. Zásadnější jsou však jiné obecné otázky, na nichž je VERSUS založeno: výchova dítěte, vymahatelnost práva, úloha apriorismů v našem životě. V kategorii krkavčích rodičů muži nad ženami vysoce vedou, rohovnicky bych to vyjádřil známým trojpísmením r. s. c. Každé pravidlo má však svou výjimku - ženství a jeho negativní rysy se ovšem četností i závažností výskytu blíží horní hranici této velmi pomyslné kategorie. Fakt, že i matky opouštějí své děti, je nepopiratelný. Fakt, že existují desítky a stovky tisíc dětí a lidí, vychovávaných osamělými otci, je rovněž prokázán. Drama osamělého muže, který ve jménu svého syna rezignoval na svou kariéru, aby byl takřka vzápětí téměř deklasován i jako úspěšný a zodpovědný rodič, není nepůsobivé. A mateřské slzy lži, lítosti, malosti a vydírání - tak skvěle zahrané Streepovou - by měly zůstávat při posuzování svého dosahu součástí skutečnosti, že v tomto případě matka svou trestuhodnou nezodpovědností zaujala místo nezodpovědného otce platícího pravidelně alimenty s právem čas od času své dítě vidět a limitovaně s ním žít. Prosté poselství, civilní patetismus, kapky ryzího lidství dopuštěním ryzího umění skryté v nemalé kupě hlušiny. Svádět to všechno na hollywoodskou hru s city v tomto případě určitě nestačí. A stačit nebude - jsem o tom pevně přesvědčen - ani dalším a dalším generacím vděčných a nadšených diváků.

Rčení, že scénář, režisér a kvalita jeho souznění s herci jsou vším a technika ničím - berte je jako rozvernou nadsázku - platí v tomto případě přímo exaktně. Většině komentátorů uniklo, že TOOTSIE je skutečnou a k americké realitě až nemilosrdně kritickou komedií. Vztah americké společnosti k herecké komunitě je zjevně v mnoha ohledech víc než problematický. Skutečnost, že mimořádně nadaný herec, pohybující se v kinematografické mimokasovní sféře, musí zářit pod cizím jménem a se zapřeným pohlavím v stupidním seriálu, který teprve jeho příchodem získává na kvalitě a on na slávě, ke které se nemůže hlásit, aniž by riskoval sebezničení, je hrůzná sama o sobě. (Připomínám si v té souvislosti jiný srovnatelný - ovšem šťastnější - případ: Alana Aldu a jeho MASH.). Hoffmanovo pojetí je geniální a v dostatečně široké klaviatuře či paletě zrcadlí nesnadno uchopitelnou rozmanitost tohoto úchvatného díla. Ti kolem ovšem také nezahálejí. To, zda film vznikal ve stresu, či v pohodě, je po letech nezajímavé. A skutečnost, že TOOTSIE přes propast generací zůstává živou a přitažlivou stejně jako v době svého vzniku, mluví za vše.

Úhor - tak to docela to pravda samozřejmě není, jde o míru informovanosti či spíše neinformovanosti českého filmového diváka - německá kinematografie čas od času přinese film, na který se nezapomíná, i když své základy založil v hájemství lehčích Múz. Dnes již ne zcela aktuální děj a hlavně úroveň, na které byl ztvárněn, silně - a pozitivně - ovlivnil kvalitní český dabing, ale i některé dobové znaky, asociuující reminiscence na obě světové války. Především mám na mysli karikaci jednoho z nejpřihlouplejších hesel německého šovinismu "Drang nach Osten" a s ním spojeného prušácky příslovečného omezeného militantního ducha. V dabingu vynikly i "české" ženské půvaby Liselotty Pulverové, která v tomto posunu ztělesnila německou modifikaci divé Káči z našich pohádek. Filmu navíc nelze upřít ani slušný díl skutečného humoru a nepředstíraného úsměvu. Trilogie jako celek tvoří v zásadě vyrovnaný celek (nejvíce potíží mi působí sci-fi výlet hrdinů komedie do budoucnosti). I dnes je ale na co se dívat a čemu se smát.

Neprávem zapomínaná poetická komedie plná úsměvného nadhledu na stav manželský. Nevinná dobrodružství, spojená s legálním obcházením strnulých rozvodových procedur, které v té době měly v sobě ještě mnoho z předminulého století, jsou založena na kontrastu lehce nedovtipného, ale o to zběsilejšího a snaživějšího policejního inspektora a andělsky nevinného padoucha, který s pravou boží velkorysostí pomáhá zbavovat své bližní opravdu nesnesitelných břemen harpagonství a ksantipovství. V případě PŘÁTEL jde o satiru, jež svou nepřehlédnutelnou něžnou nenápadností sděluje o Francii své doby více, než by byla země sama sobě s to přiznat. Ta pozapomenutost je v tomto případě opravdu nepříjemná! A hlavně zbytečná!

Zpochybňuje-li někdo uměleckost fantastiky (je to ruské hlubší i širší vymezení než klasická anglosaská sci-fi), měl by zhlédnout tento film nebo např. skvělá Čapkova díla (RUR, VĚC MAKROPULOS, KRAKATIT, VÁLKA S MLOKY, TOVÁRNA NA ABSOLUTNO) vedle mnoha jiných. To první i poslední, které od fantastiky můžeme i musíme očekávat, je přesvědčení, že svět budoucnosti, je-li zvláště dobře postižen, je "pouze" dokonale vyjádřeným, skrytým rozměrem naší současnosti. PLANETA se vyznačuje silným, ideově založeným příběhem, rozvíjejícím mimořádně nápaditou fabuli. Průhledná alegorie umožňuje na opičích hrdinech vyjádřit všechna negativa minulého století, aniž by bylo nutno sahat k faktografizující popisnosti. Trikové umění, použité v tomto filmu, zřejmě dalekosáhle předstihlo svou dobu; jisté je, že i dnes jeho projevy působí svěže a až neokoukaně. Ocenění zaslouží silný dystopický závěr, který tolik připomíná již zmíněný čapkovský pohled. Silné filmy nesnesou nastavovaná pokračování a PLANETA OPIC není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Čtyřicet let po premiéře je stále čemu se divit, co domýšlet, nad čím žasnout, proč odcházet oprávněně uchvácen a stržen. PLANETA patří určitě ke klasickým, zvláště silným dílům svého žánru.

Diskuze nad tím, zda to či ono přetlumočení Dumasových literárních předloh zachovalo více či méně jejich ducha, jsou zjevně nadbytečné a samoúčelné. Manufaktura Alexandra Dumase st. byla pověstná již za života své tvůrce a při filmových převyprávěních vždy šlo více o to jak postihnout co nejlépe kolorit doby a kvalitu vlastního osobitého vkladu do jeho vnímání divákem. Ve specifickém subžánru francouzského historického dobrodružného filmu tvoří tato adaptace MUŠKETÝRŮ nepochybně jeden z jeho uměleckých vrcholů; v případě početných adaptací MUŠKETÝRŮ i podle mého názoru vrchol absolutní. "Francouzskost" všech protagonistů filmu je jedinečná stejně jako dokonalost výpravy, kvalita hereckých výkonů a přes propast času jdoucí paralela nadčasové francouzské sebeprezentace. Jsme tu totiž konfrontováni bez výjimky s hrdiny, kteří i jako celek, i jako jedinci tvoří - a zřejmě i v budoucnu tvořit budou - podstatnou část našeho diváckého já.

Základní předností jinak spíše velmi průměrného filmu je práce scénáře i režie s poměrně promyšleně stupňovaným napětím.

Čarodějnice jsou typickým seriálem pro dívky věku samá rukanoha. Jsou potravou, která patří k tomu lepšímu už proto, že školské prostředí v zásadě nezkreslují a ponechávají zachovány i základní etické a kulturní vazby. Vynalézavost seriálu je možná diskutabilní, ale dětské vnímání světa nepoškozuje. Slabiny, které tu nalézáme. naplno vyhřeznou v sérii věnované Mildredinu "vysokoškolskému" období. Tady se potkáváme s řadou kopýtnutí všeho druhu. Ale to určitě neplatí pro tento případ.