sportovec

Nejcennější částí nevyrovnaného, protiřečivého filmu jsou scény rekonstruující utrpení a strádání civilního obyvatelstva. Poplatnost cenzuře pozdně stalinistického režimu nejvýrazněji zrcadlí okatá adorace jednoho z nejzločinnějších mužů Stalinova týmu, neblaze proslulého kulturträgra Ždanova. Snaha pokud možno co nejvíce zvýraznit pozitivní úlohu úřadů i nomenklaturních aparátníků zpětnovazebně jen potvrzuje jejich vinu na zmatku, chaosu i vedoucích k ztrátám tisíců a miliónů nesmyslně ztrácených lidských životů. Ozerovovy rekonstrukce stojí neporovnatelně výše.

Pozoruhodný kriminální film, jehož nepravděpodobný děj mu propůjčuje obtížně zpochybnitelnou reálnost a přesvědčivost. Standardně vynikající herci, jimž dominuje zenit krásy a půvabu Catherine Deveneuové i výrazná, osobitá Lelouchova režie, doslova vtahují do strhujícího děje filmu, který současně viditelně přesahuje hranice svého deklarovaného žánru.

Neuvadající orchidea světové kinematografie v tomto filmu uvádí na stříbrné plátno i novou hvězdu - svého mladšího, pozoruhodně dobře hrajícího syna. Tklivý, až sentimentální film je právě zásluhou standardního výkonu Lorenové doslova vtlačován do střízlivé hloubky skutečného mateřského citu i opětující synovské lásky a v nejlepších, vrcholných scénách tradiční téma Lorenové ženy-matky bojující ze všech svých sil o lepší, plnohodnotný život svých dětí tlačí do nových, alespoň pro mne dosud neznámých tónů a poloh. Happyendový závěr necítím v tomto případě jako zlehčující - i v tom všedním, šedém životě alespoň čas od času každý z nás zažívá okamžik hlubokého, čistého štěstí. Ať se nám to líbí nebo ne, i velké city mají v každém lidském osudu své místo, svou váhu, ale také naplnění. A to i v tomto díle, které svým zřetelným sklouzáváním do sentimentu určitě nepatří k vrcholným hereččiným kreacím.

Špičkově obsazený film předního francouzského režiséra přináší neotřelý pohled na zdánlivě mnohokrát zobrazované a vlastně jakoby vyčerpané téma druhé světové války a jejích hrůz. Ponor do specificky francouzského prostředí je ozvláštňován jednak čtyřčasovou kompozicí, která se v mnoha prolínáních pohybuje mezi předválečnou Francií Třetí republiky a současností republiky Páté osmdesátých let minulého století, jednak velkoryse pojatým mnohovýznamovým hudebním doprovodem, který hudbu povyšuje na rovnocennou komponentu filmu. Malost se sráží s přirozeným lidstvím i všedním dnem okupace, který nezaniłá ani válečnými hrůzami doby. Absurdita války je srovnávána s absurditou prvních mírových dní; obě trhají na cáry osudy dvou spřátelených rodin i jejich vzájemný svazující vztah. Ve zcela neobvyklé úloze tu vystupuje Annie Girardotová; charakter vlastně nejenom konvenčně slušné ženy, která se nedost orientuje v hrůzách války i labyrintech vlastní lidské mělkosti, vyvažují oba mužští hrdinové. Slova klíčového šansonu VRACET SE naznačují směr skutečného českého překladu francouzského originálu PARTIR, REVENIR - ODCHODY A NÁVRATY. Rozumím tomu tak, že režisér i scénárista usilovali v tomto autorském filmu o postižení změti vzájemně se překrývajících vykořeňování a vkořeňování lidských životů poznamenaných hrůzami války. Neobvyklá kompozice i syžet činí z tohoto filmu jedno z nejzdařilejších děl svého tématu a navíc jeho poselství povyšují do nadčasové, všelidské roviny.

Hlavní hodnota tohoto válečného filmu podle mého názoru spočívá v možnosti srovnání pohledů na události nejkrutější války v lidských dějinách. Směs odstupu a vlastenectví tvůrců filmu naznačuje, že přijímání fašistického režimu v italské společnosti dlouhou dobu postrádalo jasná, černobílá vymezení. Podobně je zajímavý je i italský pohled na vojáky a velitele Africacorpsu.

Machatý vyniká objevností kamery a obdivuhodnou invencí pro symbolické, víceznačné okamžiky. Fascinující jsou pasáže naznačující započetí a vyvrcholení intimního aktu. Je škoda, že tento velký, stále nedoceňovaný muž naší kinematografie nemohl realizovat všechny své projekty. Svou samozřejmou světovostí jako by byl naším současníkem.

Krutá, jakoby chirurgická režie do německé společnosti vrcholícího poválečného "zlatého věku" minulého století symbolickým skalpelem zvoleného pohledu odhaluje skutečné motivace významné části svobodných médií a s nimi jeden z významných problémů i současné občanské společnosti. Zdánlivě tuctový příběh bez skutečných hrdinů i jasně vymezených kladů a záporů nepostrádá rafinovaně stupňované napětí vrcholící činem, jehož absurdita je současně i přirozeným vyzněním zoufalství štvané ženy. Mario Adorf, pro mne více známý jako zlotřilý padouch indiánských filmů šedesátých let, i tuto polohu padoucha zvládá víc než dobře.

Kryštof Rozruch se činí a my, jeho diváci, s ním. Doznívající První republika v jeho laskavém doprovodu ukazuje své méně atraktivní tváře: nemocniční pokladnu až nepříjemně připomínající nešvary doby minulé i současné, kastovní pohrdání "lepších" těmi "méně ceněnými" a zajímavé lázeňské scény, kombinující kostýmní milostných omylů a nacházení komedii se zajímavými exkurzy na téma "co snese alkohol a co člověk". Domyslíme-li si k tomu kaskády skvostných skečů, invenčních point a jeden z nejlepších Marvanových výkonů po Burianově boku (nepodceňoval bych ani Čeňka Šlégla), jsme uchvacováni vodopády kvalitního českého humoru v nezapomenutelném podání skutečného "krále komiků". Ani se to nezdá, vždyť to bude teprve sedmdesát let, co POKLADNU dávali poprvé.

Barvitost a pološílenost naší doby, v níž bez zvláštních potíží mohou být věrohodnými odborníky kartářky a astrologové, je nesporná. Stejně zřejmé je, že vedle kostelní zpovědnice existuje ještě jedno místo, kde se lze dovědět mnohé: psychologova pracovna. Fakt, že si tyto skutečnosti Chytilová plně osvojila i po svém umělecky ztvárnila, je zřejmý. Zdánlivé chaotičnosti syžetu i scénáře odpovídá režisérčině vůli směstnat co nejúspornějším způsobem na minimální plochu co nejvíce příběhů, jejichž scelujícím prvkem je obdobně absurdně probíhající život psychoterapeutčin (skvělá Janěková st. ztělesňující zralou krásu zdánlivě průměrné ženské podoby). Pro ty, kdo pochybují o pravděpodobnosti řady scén i historií, s nimiž je psycholožka konfrontována, posloužím několika daty. Rozvodovost se stabilně pohybuje kolem 55% při stále klesajícím počtu uzavíraných sňatků; zhruba třetina dospělé populace obého pohlaví žije osaměle a každé druhé dítě vyrůstá v neúplné rodině. Psychologové si rozhodně nemohou naříkat na nedostatek práce. Že režisérský rukopis Chytilové mnoho těchto fakt ještě zvýrazňuje, je zjevné právě tak jako její jedinečná schopnost vidět odvrácenou tvář druhého, mužského pohlaví. Jsou muži, kteří podobně vyhraněně vnímají ženy; veřejností jsou neporovnatelně méně kaceřováni. Integrujete-li do svého soudu o tomto díle Chytilové tato fakta a souvislosti (mně se v tomto ohledu vybavuje PANELSTORY), vidíte, že se jedná o film promyšlený, zralý, přesvědčivý, blikající sine ira et studio červenými světly negativ naší současnosti. Dílo zdařilé a minimálně zhlédnutíhodné. Soudím, že to není jeho nejpřesnější a nejvýstižnější postižení. CHVILKY totiž patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás po listopadu natočeno.

Cimrmanovská poetika od počátku přináší do českého prostředí závan nového. Vedle Suchého a Šlitrova Semaforu je zřejmě nejvýznamnějším tvůrčím projevem vlny obnovy malých divadel v šedesátých letech. Navazuje tam, kde se kdysi pohybovala Červená sedma, Revoluční scéna nebo kabaretu věnovaná významná část tvorby Jaroslava Haška. Zapomínat by se nemělo ani na Osvobozené. Umění mystifikace, schopnost konstruktivní travestie, nenárodovecká národovost (nedejme se mýlit, Svěrák je v hloubi svého rozverně něžného srdce horoucím vlastencem moderního typu - viz OBECNOU ŠKOLU), dokonalá perzifláž exaktně vědeckého přístupu, která pobaví všechny včetně vědců samých, osobité pojetí průvodcovského výkladu - a v něm opět dokonale zvládnutá "demokratičnost" diskusí někdejších veřejných schůzí a diskusí komunistické éry - to všechno povznáší ducha a do rozchechtání žene náhle jaré srdce. Jemnost provedení, autentičnost v kresbě prorostředí, perfektní pseudointelektuálno osmdesátých let jsou stejně adekvátní charakteristikou formy jako předtím poetiky. Nadčasovosti není nikdy dost; zde se nám podává plnými dlaněmi. Co bychom si mohli přát víc?