Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Dokumentárny
  • Komédia
  • Krimi
  • Rozprávka

Recenzie (2 328)

plagát

Julie Lescautová (1992) (seriál) 

Tento seriál patří k dílům, která nejenže nenudí, ale navíc i prozradí ledaccos podstatného i o době a společnosti, ke které se vztahují. Má-li nějaký problém, spočívá v neúnosné délce (hodně přes 60 epizod) a postupné únavě původního konceptu (oproti MASHI, který se prosadil zřejmě Aldovou zásluhou právě touto schopností) plynoucí i z mimořádného časového trvání. Postupně z něj odcházely hlavní postavy (zejména to platí o původním komisařčině manželovi a nakonec i představitelce mladší dcery a naopak dosti bezvýrazném představiteli druhého partnera). To by však nemělo setřít jeho hlavní klady: feministický koncept, dokonalou kresbu prostředí, schopnost reflektovat problémy velké i komunální periferní pařížské politiky, velmi neidylické líčení francouzské policie i antifeminních poměrů, které v ní v té době panovaly. Véronique Genestová v Lescautové evidentně našla svou životní hereckou příležitost, jak naznačuje stoupající bravura, s níž svou postavu zvládá; velkou předností je působivé srovnávání ženského a mužského myšlení i výhod ženských přístupů, pro které v převážně mužském světe zločinu chybí často elementární pochopení. I chod jejího komisariátu se silně blíží realitě; vraždy se totiž nepáchají nejen každý den, ale i týden a často i měsíce. Jímavé je i líčení komisařčina soukromí: její soužití s dospívajícími dcerami je ve zvoleném pojetí působivé i věrohodné. JULIE je jistě seriálem lehké Múzy; je to ovšem kvalita, která je víc než následováníhodná.

plagát

Žena zákona (1996) (seriál) 

I feminismus má své dny ... kdy právě neperlí. V tomto francouzském případě i při této slabině nezanikají tradiční přednosti francouzských nejen detektivek, ale hraných filmů vůbec. Půvab Corinne Touzetové je právě tak nesporný jako uhlazenost děje, vcelku slušná zápletka a na této úrovni ryzí zábavy i přesvědčivé charakteristiky. Svou úrovní se ŽENA pohybuje někde mezi skutečným filmovým dramatem a zase ne zásadně zavržitelnou četnickou hexalogií s Luisem de Funesem. Kladná hrdinka navíc není neprůstřelnou a její soukromý život rozhodně jednoduchý. I když je výsledný dojem opravdu o poznání slabší než jiné, paralelní seriály té doby, zážitek, který si odnášíme, je zřejmě v převážné části diváctva pozitivní. Bavit na úrovni není zvrhlost přesto, že i tady má tvůrce své dny někdy až příliš často.

plagát

Romance pro křídlovku (1966) 

Křehký, až snový vzpomínkový svět mladé lásky jak ženské, tak mužské je námětem i úspěchem snad nejlepšího Vávrova filmu vůbec. Básník František Hrubín, jeden z velikánů naší poezie minulého století, vtělil do své literární předlohy vlastní životní zážitek. Protože základní síla těchto citů až na nepočetné výjimky rozhodně nespočívá v pozitivním životním vyústění, ale mnohem spíš v trvalé vzpomínce, ke které se vracíme, utíkáme po zbytek své životní cesty, je i síla Vávrova filmu právě v této fikci okamžiku, jiskřičce jepičí věčnosti života. Ostře polarizovaný svět smyslného vesnického ženství na jedné a hádavých a tak trochu i kradoucích členů komediantské minikomunity na druhé straně se prolíná s otcovou oficialitou a do nenávratna okamžik za okamžikem ze života odcházejícího Vojtova dědečka; opalizuje navíc černobíle prostředkovanou bujnou zelení a květenou vrcholného léta. Víme, cítíme z této básnické Hrubínovy vzpomínky vlastní bolest i smutek nad zmařenou příležitostí, která nestačila ani vyklíčit a osudově poznamenala nejen jeho život, ale mnohem citelněji i kratičkou zbývající budoucnost dívčina bytí. Sevření do rámce uvozující i uzavírající retrospektivy propůjčilo jinak nepevné stavbě lyrického námětu dostatečně silný základ a dalo jí rovněž přesvědčivý závěr. Silnému vyznění ROMANCE napomáhají především výkony obou tehdejších mladičkých představitelů titulních rolí Jaromíra Hanzlíka i Slovenky Zuzany Cigánové. Své kouzlo má i cudně a vášnivě smyslná postava Miriam Kantorkové a strhující výkon předvádí českým divákům polský herec Janusz Strachocki v roli Vojtova dědečka. Film mládí je i mládím jeho filmového štábu, kterým a vedle nějž omládl i tehdy věkem vlastně také stále mladý Otakar Vávra. Jako film mládí vchází také dnes do našich srdcí, pokud byla s to zachovat si neokoralost i blaženou, nic netušící dychtivost a touhu do světa a do dospělosti se proklubávajícího mládí. Mládí nás všech.

plagát

Srpnová neděle (1960) 

Globální charakteristiky tohoto filmu české (československé) karikatury chruščovovského tání jsou určitě přesné. Sám nevím, co bych k nim dodal. Zcela jinak ovšem film vyzní, položíme-li jeho raison d´étre do dobových souvislostí. Odezněl šestapadesátý rok, na Letné se stále tyčila "fronta na chleba", jak se říkalo také Stalinovu pomníku a republika se stále nevymanila z novotnovské gigantománie plynoucí z dozvuků bruselského úspěchu a vrcholící novou zglajchšaltovanou ústavou (měla platit až do r. 1992, tj. nejdéle ze všech našich dosavadních ústav) a novým názvem hlásajícím údajné dovršení výstavby socialismu (ČSSR). Kritická vlna tu nesporně byla, ale limitována mírou iluzí o skvělé budoucnosti společnosti, na niž ještě nedolehla tíha gigantomanské třetí pětiletky ani přípravy třetího sjezdu spisovatelů. Tu přechodnost, tu pofidérní jistotu naprostých nejistot film celým svým založením, poetikou, domyslitelným působením cenzury, vlastně zrcadlí přesně. Ano, taková ta doba prvních let relativní stability novotnovského režimu byla. Pestrost šedi, kterou vyzařovala, nelhala. Nelže o ní ani tento pokrouceně pravdivý, rozporuplný Vávrův a Hrubínův film.

plagát

Cech panen kutnohorských (1938) 

Třicátá léta jsou léty zakladatelskými naší moderní národní kinematografie hraného, ale nejen hraného filmu. Rozporuplně vnímaná osobnost tehdy mladičkého Otakara Vávry, nesporného velikána našeho filmu, patří k jejich předním představitelům. A řada jím tehdy natočených hjistorických filmů k zakladatelským dílům tohoto subžánru. Osobnost Mikuláše Dačického z Heslova, lehce švejkoidní obdoby jeho neméně oblíbeného francouzského vrstevníka D´Artagnana, je podána v zásadě v duchu skutečné osobnosti tohoto českého renesančního kavalíra a intelektuála, který právě v této době prožíval svá nejlepší léta. Jeho PAMĚTI by měly být opakovaně vydávány, aby přiblížily našim současníkům pravý lesk té údajně bájeslovné doby rozkvětu raného českého baroka a skutečný dosah bělohorské katastrofy a pustošivé smršti třicetileté války. Kavalírský mrav se ovšem nekryl s právem ani zapšklým životem a jak Stroupežnický, tak Štěpánek a Vávra (o 15 let oproti Štěpánkovi mladší) se tu měli na čem vyřádit. Že film plně zapadl do benešovské doby naší novodobé státnosti a odráží oprávněnou hrdost našich předků na prvorepublikovou československou státnost, jen dále zdůrazňuje kvality této mile starožitné veselohry. I po desetiletích je stále se na co koukat a potěší i poznání jejího festivalového dobového mezinárodního ocenění.

plagát

Pozor, vizita! (1981) 

Pikareskní pohled z nemocničního prostředí, z jeho asi nejvíce atypické stránky, ze sekce pro bacilonosiče, nabídl velkou hereckou příležitost hned několika hereckým individualitám. Jednoznačně mezi nimi vede Rudolf Hrušínský II., který se tehdy po určitém hereckém úhoru sedmdesátých let znovu začal vracet k silným tématům a velkým rolím. Život z této téměř vězeňské perspektivy, perzekuce v zájmu obecného dobra, volnost, která je i není klecí. Úděl, který je takto vymezen, je neopakovatelný a obtížně se chápe. Asi nejméně zvladatelný je pro ty, kdo jím jsou postiženi. Že i z tohoto uniformujícího prostředí, v mnoha ohledech připomínajícího dnes už historickou vojnu, lze doslova vykovat celistvý charakter a vytěžit zajímavý, napětím nabitý příběh, není určitě jen zásluhou Branaldovy literární předlohy, ale mnohem spíše všestranného uměleckého Kachyňova záběru. DVD nosiče volají, DVD nosiče pláčí, DVD nosiče se dočkají!?

plagát

Sestřičky (1983) 

Všední den venkovského komunistického Československa umístěnek, prudérie, padesátých let, ale ne jejich první, ale druhé poloviny s patrným ulevením a zmírněním praktik, kterými vstupoval po roce 1948 do života. Pozorný divák si všimne řady výroků, které dobu přesahují a současně charakterizují (náznaky generačních sporů mezi Marií a babi). Kachyňa dal v tomto díle prostor hercům tehdejší střední a mladé generace (Vízner, Vetchý, Mihulová, Husák); kvalitní scénář zo umožnil i dalším výborným hercům, z nichž do paměti mi vstoupil nejvíce ve stínu poněkud stojící Bořivoj Navrátil. Přechodné období mezi koncem budovatelské generace a nástupem generace Pražského jara výstižně dokreslují nevzhledné budovy a domy poloslamového vzhledu, úděsně zanedbané interiéry chlévů prvních kolektivizačních družstev a státních statků a celá řada dalších prvků, které jsou tak samozřejmé pro pamětnickou a neobvyklé pro současnou mladou generaci. Skloubení lyrických i realistických prvků, skutečné tváře režimu i nesnadného venkovského života, křehkého dívčího dospívání i lidské malosti a všednosti jsou největším přínosem SESTŘIČEK. Báseň vdechnutá do všedního života normálních lidí. Lehce se to píše, podstatně hůře uskutečňuje. A úspěch bývá trpce vydobytý a vzácný. I v té generaci báječných mladých mužů a žen šedesátých let. Víznerova bonusová slova o tom, že až s odstupem času začíná doceňovat výjimečnost a nadčasovost tohoto skvělého filmu jsou charakteristická i výstižná zároveň. Opravdu k nim není co dodat.

plagát

Ať žije republika (1965) 

Právo na nezkreslenou historickou paměť je jedním ze základních lidských práv. Nerozumět sám sobě samému znamená nebýt svobodným. Rozhodovat se bez znalosti je snad ještě horší než rozhodovat se jako rab či otrok nebo nevolník. REPUBLIKA, další z mimořádné série skvělých Kachyňových výkonů, připomíná zapomenuté, ale přesto klíčové jméno Pražského jara. Jméno spisovatele, publicisty, veřejného činitele a talentovaného filmového scénáristy Jana Procházky, který se přes období komsomolského blouznění let padesátých a poválečných postupně propracoval v šedesátých letech do čelné pozice jednoho z četných spolutvůrců české (československé) filmové vlny té doby. REPUBLIKA je jedním z příkladů Procházkovy tvořivosti a jedním z vůbec prvních pokusů o moderní, věcně nezkreslené vnímání událostí našeho druhého odboje a jeho věcného chápání prostřednictvím věcně nepoučených, ale v detailu právě proto nerozostřených očí. Bez nadsázky lze říci, že vyrovnaná a tvořivá souhra jádra výrobního štábu přivedla tehdy na svět dílo, na které se nezapomíná. A aby bylo možné v onom nezapomínání pokračovat, je nutné postarat se o to, aby známost filmu prolomila časově stále sevřenější generační okolí jeho diváků. Tedy, aby se REPUBLIKA stala DVD trhákem.

plagát

Práče (1960) 

Vzpomínky na dětství a povinné angažované filmy jsou vždy tíživou chmurou. Revize zralého věku buď tento dojem raného věku potvrzuje, nebo naopak od základů bourá. Jistým vodítkem při hledání odpovědi na tuto otázku jsou v případě PRÁČETE jména tvůrců filmu, ale i doba jeho vzniku. Bez výjimky se jedná o jména jasná a často i o špičkové osobnosti. V Kachyňově tvorbě představuje PRÁČE volnou řadu obdobných, na vidění dětských hrdinů založených děl: AŤ ŽIJE REPUBLIKA (1965), ROBINSONKA a PAVLÍNKA (obě 1974), POČÍTÁNÍ OVEČEK (1981) a famózní seriál VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE (1984). Neobvyklý pohled do života týlových složek 1. československého armádního sboru během nejtěžších dnů karpatsko-dukelské operace připomíná svou atmosférou slavný Bondarčukův film OSUD ČLOVĚKA natočený o rok dříve podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova. Válka, aniž se stírá cokoliv z jejích hrůz, je tu stále tak trochu dětskou hrou obohacenou o hrozivé rysy bezprostřední zkušenosti s dospělým světem koncentračního tábora. Věrohodně působí i příhoda s krávou a holčičkou i česko-slovenské dětské přátelství, které z ní vzniká. Poetický obraz dětského světa vrcholí symbolicky překročením československé státní hranice 6. října 1944 (pomíjím o zhruba 6 týdnů mladší vstup sovětských vojsk na území Podkarpatské Ukrajiny), jímž se psychologicky láme průběh války z pohledu našeho druhoodbojového exilu. Exil vlastně končí a obnovená československá státnost pokračuje a sílí každou hodinou, každým dnem, týdnem i měsícem, které přibližují konec druhé světové války. Obraz, podepřený kvalitními výkony všech protagonistů s jasnou dominancí slovenského velikána Gustáva Valacha, i po letech a přes propast desetiletí přibližuje válečné hrůzy také dětem naší doby. V této souvislosti zůstává nezodpovězenou otázkou, nakolik jsou zralé generace naší současnosti s to pochopit hloubku a závažnost tohoto Kachyňova pozoruhodně zralého, civilně pojatého svědectví.

plagát

Robinsonka (1956) 

Obě dvě adaptace literární stejnojmenné předlohy někdejší sociálně demokratické literátky a poté oficiální autorky komunistického režimu Marie Majerové se obírají nesnadnými léty dívčího ženského dozrávání a vyspívání. Nenadálé osiření, násobené čerstvým narozením nového sourozence, staví studentku kvartánku-kvintánku (?) před zcela nové povinnosti. Vychována mužskými vzory, feminizuje Robinsona a snem spoluzvládá nesnadnou skutečnost. Představitelky hlavní role Jaroslava Tvrzníková a Miroslava Šafránková dávají své postavě veškerou horoucnost probouzejícího se dívčího věku. Neobvyklá forma netriviálního feminismu dává možnost i mužské části sledovat zblízka ženskou věcnost i imaginaci a - dodávám - také ji přiměřeně a s úctou docenit. V obou variantách vyznívá toto završení shodně - v té starší více romanticky a tradičně (laskavý paternalismus Peškův), v té mladší naopak civilisticky (včetně Kostkovy odpaternalizované, realistické otcovské alternace). V obou případech byla vytvořena plnohodnotná díla dětské tvorby bez tzv. dívčího kontextu. V obou případech by si také zasloužila častější opakování a trvalejší přibližování novým a novým generacím vděčných českých diváků.

Ovládací panel
127. naj používateľ Česko
176 bodov