sportovec

Proslulá hvězdná sestava i tentokrát za sebou zanechala jaré dílo. Konverzační souboje, na nichž je postavena tato dobově soudobá feministická hříčka, v humorné nadsázce nabízí dost přesný obraz nesnází globální ženy za dovršením její rovnoprávnosti. Životní partneři tu svůj part měli usnadněn, neboť jejich příprava na roli určitě čerpala z bohatých zkušeností z jejich intimního soužití. Tracyho je nutno obdivovat, ale Hepburnová sráží do kolen. Její podmanivá útočná poddajnost dost výstižně zrcadlí meze toho, čeho je žena schopna, rozhodne-li se vítězit zbraněmi ducha, k nimž neváhá přidat humor a sarkasmus. Její vítězství nad mužskou nabubřelostí jsou za těchto okolností zákonitá a jsou o to větší, oč více se přitom žena dokáže oprostit od různých malichernůstek svého ženství. Fenomen "správné křehule", jak takovéto amazonky s úctou nazývali naši gymnasiální i vysokoškolští studentští prvorepublikoví dědové a pradědové, pak funguje zvlášť prokazatelně. A tvoří pevné vztahy. Je krásné vidět a vědět, že i po těch dlouhých desetiletích, která uplynula od premiéry filmu, si to zjevně zvědomují i ti mladší z nás. Kolik času zbývá k převedení ŽEBRA na DVD nosiče? Týdny, měsíce, roky? Kolik vlastně?

Klíčová osobnost raně novověkých anglických dějin stojí na předělu mezi historickou středověkou monarchií a počátkem cesty vedoucí k občanské společnosti. Od dětství vychovávána v duchu zásady "Co tě nezabije, to tě posílí", v mládí často riskujíc život, se posléze úmrtím svých dědicky výše stojících sourozenců propracovala až k nejvyššímu postavení - trůnu královny Anglie. Končící dívčí a počínající ženská léta "panenské královny" jsou v líčení díla pojata ve feministickém duchu a soustřeďují se na meze a limity ženského panování. Sňatek, který by státnicky cítící a jednající ženu zbavil nezávislosti a unikátního vůdčího postavení, na něž tak dlouho čekala, je pro mladou Alžbětu symbolem zotročení a bolestnou připomínkou nejen matčina konce, ale i jiných, neméně tragických odchodů jejích předchůdkyň i následnic na londýnském trůnu. Panenství dává všem nápadníkům stejnou šanci a jí neuvěřitelně velký prostor pro milovanou politiku. Ke kladům citlivé kamery a výborného scénáře patří i věcné postižení Alžbětiny starší nevlastní sestry a předchůdkyně na trůně Marie I. Krvavé. Blanchetová doslova vdechla své postavě skutečný dívčí půvab, něžnou zvědavost i zvídavost, s níž princezna vstupuje do života dospělých. A navenek neviditelnou, ale zevnitř o to větší a nezdolnější sílu a vůli. Z dalších herců zaslouží zmínku mimo Rushe i nadprůměrný Fiennes (mj. skvělý Luther ve stejnojmenném starším německém filmu). Před deseti lety byla pro mě KRÁLOVNA ALŽBĚTA zjevením. Jsem přesvědčen, že lepý dívčí zjev panenské královny určitě svedl a ještě svede nejen mne. I nezávislé ženství má totiž své osobnostní - nejenom sexuální - charisma.

Bolestná skutečnost prvních dnů, týdnů a měsíců druhé velké vlastenecké války sovětskoruské společnosti se zejména bolševickostalinistickou optikou - v mnoha ohledech je jí poznamenáno ještě dnešní putinovské Rusko - skousávala jen velmi ztuha. Psát o ní s využitím velmi nelichotivých fakt, byť jen naznačit zbytečnost stalingradského dramatu znamenalo riskovat. V konkrétních případech to byla i otázka mravní, svědomí, tísnivých mučivých výkřiků nitra: Kdes byl, cos dělal, jak se to jen mohlo stát? V roce 1942, v jeho letních i podzimních měsících, v měsících stále - a zdálo se, že nezadržitelně - postupujícího německého vojska, směřujícího ze severu k Zakavkazsku s jeho strategickými zásobami ropy, nesnadnými mnohonárodnostními vztahy, to bylo snad ještě nesnadnější. Výběr režiséra, herců, válečných scenérií, průběh bitev a bojů tohoto období války svým charakterem zřejmě zcela odchylného od toho, který nám byl po dlouhá desetiletí prezentován a vštěpován, to jsou ve svém celku hlavní přednosti jak literární Šolochovovy předlohy - nedivme se, že nedokončené - , tak poetiky, zvolené Serhijem-Sergějem Bondarčukem. Jejich svědectví bylo, je a zůstává potřebné pro nezbytnou celostnost dějinné paměti i duševní zdraví naší současnosti, která se - z jiné strany a ne úmyslně - dostává jiným vchodem, ale v zásadě stejným způsobem do situace, v níž jsme žili před listopadem; do situace společnosti, která oprávněně volá po svobodné informaci.

Vyjdeme-li z průměru vědeckofantastické literatury - fantastiky - první a druhé čtvrtiny minulého století, není pochyb o tom, že ČLOVĚK OBOJŽIVELNÍK - a s ním i film - je dílo nejen nadprůměrné, ale i špičkové. Romantické opojení technikou se v něčem vztahuje ke klasikovi žánru Julesu Vernovi, v něčem k ruské lyrické větvi této tvorby (Alexander Grin). Není náhodou, že toto dílo bylo realizováno ne Mosfilmem, ale konkurenčním petrohradským Lenfilmem. Pojetí latinskoamerické země, dotčené stejně americkými i evropskými vlivy, je na sovětské poměry té doby mimořádně přesvědčivé. Výkon představitelů obou titulních rolí - současného člena Moskevského akademického divadla Vladimíra Borisoviče Koreněva (nar. 1940) i kmenové herečky dalšího významného moskevského divadla Sovremennik Anastasie Alexandrovny Věrtinské (nar. 1944) - jsou pozoruhodné a prozrazují u obou významný a slibný dramatický talent. Idealistický všelidský koncept ideového zázemí románu i filmu naopak ukazuje spíše do předminulého století. Otázku, zda film přežil ono takřka půlstoletí, které uplynulo od jeho premiéry, musí dnes zodpovídat především mladá generace. Určitě nejde o špičku žánru, přesahující úrovní i vloženým poselstvím meze sci-fi, stejně tak však i při dnešním pohledu nelze nevidět určitou akčnost děje, schopnost dobré fabulace a rozhodnou vůli nepropadnout happyendu, které naopak trendují spíše k trilleru nebo dobrodružnému žánru. Děl této úrovně ani dnes není - a zřejmě ani v dohledné budoucnosti nebude - nadbytek.

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám.

Čtyřicátá léta představují ve vývoji poetiky hraného filmu přechodné období, které se otevírá směrem k moderně; přesto nebo právě proto "staré" filmy vznikaly minimálně do konce padesátých let. Velkolepá filmová freska přináší tragickou vládu jednoho z nejrozervanějších držitelů carského trůnu. Syn Vasilije III. nastoupil vládu jako pětiletý chlapec se zřejmě vrozenou psychickou indispozici. Jeho vláda vedle trvalých změn ruské státnosti (dobytí posledních chanátů-zbytků Zlaté hordy s výjimkou Krymského), přenesení expanze na Sibiř a neúspěšný pokus o průnik k Baltu (livonská válka) vytvořila základy státu, které v některých ohledech přetrvaly až do současnosti Ruské federace. Na druhou stranu právě tato vláda třetího ruského cara otevřela cestu k velké vnitřní krizi Moskevské Rusi na počátku XVII. století, jež vyvrcholila polskou okupací Moskvy. Patos, nesený nadšením ï přechodnou nadějí na lepší budoucnost po vítězství v druhé Velké vlastenecké válce, je současně i způsobem, jímž mohl Ejzenštejn alespoň zčásti negovat vracející se kult Stalinovy osobnosti a nový rozmach gulagu. Jisté je, že i v tomto případě na sklonku svého života vytvořil další nadčasové dílo. Jako v jiných případech i tentokrát na objednávku bolševického režimu.

Ze zhlédnutí české premiéry (premiérového promítání v tehdejší ČSSR) si pamatuju jedno: v zaplněném kinosále nebyl nikdo, kdo by žehral na délku filmu, komu by vysloveně vadila jeho délka. GÁNDHÍ byl velmi pozorně sledován takřka bez výjimky a se zatajeným dechem. Pomalé tempo bylo přiměřeným tempem, scénář klíčových scén, zejména bitevních, nebyl nikým zpochybňován. I tehdejší kritika film chválila a v tomto případě poprávu zdůrazňovala jeho všelidské ideové poselství. Nechci tu opakovat již vyřčené soudy. Ale osudem kohokoliv z nástupců obou protagonistů tohoto ztvárnění gándhiovské látky, bude-li chtít zachovat jeho srozumitelnost pro evropského diváka, je právě tato jakoby dokumentarizující metoda, v níž fikce splývá s fakty do jednoho samozřejmě sourodého celku, základním východiskem. Existují i jiná tempa než evropská, existuje i jiné vnímání času a života než to naše. A existuje také kvalita, která sice nesplývá zcela s naší představou o životě a díle neevropské osobnosti, zato však prostřednictvím skvělých hereckých výkonů evokuje prostředí, které pro nás, Evropany, není ani nezajímavé, ani neatraktivní. A nabízí zážitek, na který se nezapomíná ani po desetiletích. (Stranou ponechávám fakt, že ani dnes toto klasické dílo není dostupné pro českého diváka na DVD nosičích.)

Přesvědčení, že každý z nás má svůj protějšek v tom druhém pohlaví, je vírou, která není bez opodstatnění. Těch, kteří je naplní, není mnoho. A ne vždy potkáváme tento životní vrchol v situaci, která by umožňovala jeho plné a bezvýhradné přijetí. Velké téma je současně neméně velkým svodem k plačtivému sentimentálnímu pohledu, který odpuzuje svou kašírovaností a schematickou nepřirozeností. Příběh MADISONSKÝCH MOSTŮ je příběhem ne nezvládnutí, ale opanování a oslavy tohoto citového vyvření, bez nějž každý lidský život zůstává pustý a prázdný jako neobydlený neudržovaný dům. Zdánlivě bezvýznamné setkání ženy, jež je v letech, kdy by měla mít rozum, s mužem, který přesvědčuje sebe sama v názoru, že únik do tvůrčího života je rovnocennou náhradou lidské plnosti, vrcholí v citové i fyzické smršti čtyř - zdaleka ne celých - dnů. V smršti, která sama o sobě je svou intenzitou životem samým. Okolí erupce je při tom všem vším možným, jen ne pouští a úhorem. Postrádá mnohé, lidská malost a vyprahlost však do tohoto výčtu pomyslných errat v žádném případě nenáleží. Vážit a přemýšlet i domýšlet neznamená kapitulovat, byť by to mělo znamenat i vlastní doživotní srdcebol. Sloučit odpovědnost a cit se svědomím a myslet přitom nejen na sebe je zrcadlem, které film nastavuje naší sebestředné současnosti. To, že se režiséru Eastwoodovi podařilo tuto štafetu hlubokého humanismu, lásky a pokory přenést i do další generace, vyvolat v ní byť i jen na okamžik potřebu vlastní katarze a sebeprozření i vůle změnit svůj dosavadní život, to není pokleslá reality show, ale vrchol každého slušného lidského života. Je to ten život sám. MADISONSKÉ MOSTY tak činí překvapivě sporou, ve skutečnosti však nezapomenutelnou niternou a působivou filmovou řečí, jež hollwoodské továrně na sny propůjčuje rozměr nezávislého tvůrčího filmu.

Když se dívám na tenhle film, napadá mě opakovaně, že jde o zdařilý remake HRABĚTE MONTE CRISTA. Je to samozřejmě jen pocit, ale ten pocit je neobyčejně silný. Přesně zachycená vězeňská atmosféra genia loci tohoto ponurého místa a tradičně skvělý Eastwood, patřící do tvořivější části amerického herectva, jen dotvářejí hluboký dojem, který ve mně ÚTĚK vyvolává. Že k tomu patří perfektní zvládnutí a propojení všech složek výroby-tvorby filmu, je zřejmé. Co se pro mě zatím nezdá být zcela jisté, je otázka nadčasovosti díla. Pro mne osobně o kladné odpovědi nemůže být pochyb, některé reakce v komentářích ovšem naznačují i další možnosti.

Klasické drama o tradičním tématu vzájemného prorůstání organizovaného zločinu a veřejné správy i praktické politiky se v mnoha ohledech příliš neliší od té části současné ruské filmové produkce, která se zabývá ztvárňovaním po desetiletí tajené odvrácené tváře někdejší sovětské společnosti. Tradičně dobré historické výkony, značně nadrutinní režie i scénář a nosné téma - musím souhlasit - povyšují film jak nad standard jeho přímo i nepřímo deklarovaného žánrového zařazení, tak nad průměr tehdejší produkce. Lehké to zkrátka nemá nikdo: ani ti, kteří zákon "poctivě" porušují, ani ti, kteří se živí tím, že zodpovídají za veřejný pořádek a eliminaci zločinu ve všech jeho formách.