Človek obojživelník

Myslím, že kdo Člověka - obojživelníka prohlašuje za telenovelku, by se mohl chytit za nos. Tohle je krásná soudobá, přesvědčivá pohádka s atmosférou, skvělými herci a fungujícím hlavním párem, na který je radost se dívat. Ona (ironicky se směje): Žeby láska na první pohled? On (smrtelně vážně): Je snad nějaká jiná láska? Ona: (z jeho výrazu šokovaná, zmlkne a nesměje se). Prostředí je krásné, nadčasové (jak je ten jih SSSR pestrý...). Výborný komentář má sportovec. (08.07.2012)

Střet naivity a drsného světa je z pochopitelných důvodů zasazen kamsi do Mexika, nikoliv do Sovětského svazu. Kniha mě kdysi bavila mnohem více, hlavně jsem měl jasnou představu ústřední postavy se žábrami na krku. Příběhově film samozřejmě příliš nezestaral, avšak triky jsou i na tehdejší dobu prachmizerné. Jak pak by si s tímhle příběhem poradil takový Karel Zeman? Vyloženě zklamán nejsem, naštěstí film alespoň končí dobře. Vertinskaja byla pohledná, zato Koreněv - typická ruská držka, hrozný. Nejkrásnější jsou scény pod hladinou moře, škoda jen otřesného gumového žraloka... (28.09.2015)

Výchozí vědeckofantastickou zápletku lze vnímat jakožto parafrázi na román Dvacet tisíc mil pod mořem Julese Vernea (kapitán Nemo a jeho ponorka Nautilus, kterou běžní lidé zaměňovali za mořské monstrum/vědcův syn Ichtyandr schopný dýchat pod vodou je lidem znám jakožto „mořský čert“; snaha izolovat se od lidí v hlubinách moře; utopické představy, atd.). S přibývajícími minutami filmu se však stále více do popředí dere romantická linie příběhu a některé ze zajímavých motivů zůstanou pouze lehce načrtnuty – např. profesorova utopická představa o lidech žijících pod vodou. Ve výsledku je Člověk obojživelník vcelku zábavným žánrovým hybridem, který však v některých momentech lehce doplácí na přílišnou naivitu. (09.01.2011)

Když dáte do vdolku více náplní, každý si ten svůj dlabenec najde… V moři žije ďábel, ve skutečnosti zachráněný syn doktora Salvatora, který mu nejen zachránil život, ale dal i nový rozměr. Jenže chlapec je nám roste a poznává krásy suchozemského světa a to doslova – když jednoho dne zachrání krásnou dceru ošklivého a nemajetného rybáře, která se plaví na lodi bohatého a zlého budižkničemy, má na průser a potenciální lásku zaděláno. Ochozené klišé milostného trojúhelníku přikořeňuje ještě reportér Olsen, který je do dívky taky zamilován (tělesná krása dělá neustále divy). No jak všechno tohle dopadne? „Legendární dílo sovětské kinematografie.“ Nototo. Dobře, moje matka si na to, že tenhle film viděla naposledy jako náctiletá, pamatuje sebemenší detaily a byla z něho nadšená jako z Pokladu na Stříbrném jezeře a všech Angelik dohromady. Při pohledu na vizuální stylistiku filmu se není čemu divit – podivně oranžové svícení interiérů a jejich post-moderní-socialisticky utilitární vzhled kontrastuje dobře s pirátskou lodí a městem, kteří jakoby nebyli v půli 20. století. Přední a zadní projekce se přebíjejí a Meliés by z nich měl radost. Romanticky naivní typové postavy pěkně kontrastují s učiněným záporákem (velmi hezky spodním světlem nasvíceným). Jeho matka je žena z růže květ – prsa šestky a vousy dvojky. Z úst padají vražedná klišé i utopické ideály a hlavní hrdina se potácí mezi vodou a suchem a kape z něj modrá maskara. A teď vážně. Věřím, že kniha měla nápad, originální nápad, kladla si existenciální otázky a kritizovala lidskou xenofobii. Snad. Bylo je ale pro mne ve filmu nemožné zachytit, neboť se ze všech stran valila ona dobová stylistika, která mi věru není po chuti (je vidět jak se divácká recepce rychle mění – nebo mé matce stačilo k filmovému orgasmu málo, wtz.) (31.05.2008)

7/10 Málokdy se mi stane, aby se mi filmové zpracování líbilo víc než originální kniha, kterou jsem před lety bral do ruky s mylnou představou, že se jedná o krvák a lá čelisti. Ale tohoto zpracování se to ovšem beze zbytku povedlo – možná za to mohly uvěřitelné ázerbájdžánské exteriéry, z nichž přímo sálala mexická atmosféra – policie, korupce, lov perel, možná až homosexuální vzhled a naivita baleťáka v upnutém stříbrném oblečku nebo tajné chodby a vynálezy doktora Salvátora. Taková smutná pohádka ve stylu H. Ch. Andersena poučí nejen děti, že život v nesnášenlivé a materialistické společnosti není peříčko a utopie nemá nic společného s utonutím. Přestože zlosyn Zurita plní svou roli dle očekávání není to surovec, co bije svoji ženu, ale v první řadě milující a žárlivý manžel, a proto mi ho bylo i docela líto při jeho bídném konci s Baltazarovou kudlou. Akce sice nebylo moc, ale dostačovala a kupříkladu útěk z vězení mi připomněl francouzské gangsterky, jejichž čas ještě teprve přijde. (03.10.2008)