sportovec

MODROOČKO není určitě nejzdařilejším dílem české školy animovaného filmu. Není však ani jejím dílem průměrným nebo dokonce propadovým. Zrcadlí cosi až protikladně odlišného: její vysoký mezinárodní standard, úroveň, která zůstává výzvou i po třiceti letech. Výzvou, která v té době nebyla zdaleka ojedinělou. Hodně k tomu přispěl svým projevem i klasik tohoto subžánru Karel Höger.

Na svou dobu opravdu pozoruhodný film navzdory řadě viditelných levných efektů. V dějinách filmových triků má ovšem toto jinak komerční dílo určitě čestné místo, v zásadě odpovídající jiným klíčovým momentům postupného zabydlování zvukové technologie v dějinách světové kinematografie. V takovýchto souřadnicích poměrně slušně dopadá také scénář. Sdílím i názor, že určitě obstojí ve srovnáních s řadou pozdějších děl stejného žánru z pozdějších desetiletí. Těžký kvádr v lehké váze. Asi tak.

Klasické dílo sovětské kinematografie prvního období chruščovovského tání jako jedno z prvních bouralo papundeklový mýtus o neprůstřelném odhodlání sovětského občana. Válka, která o desetiletí prodloužila trvání světového stalinismu, dopadla do beztak otřeseného světa komsomolských jistot jako dělový granát. Hrdinčin svár je klasickým bojem svědomí romantické ruské ženy a ruského ideálního hrdiny vůbec. Skutečnost, že válka bourá charaktery, láme páteř a ničí morálku, nikdy není dost často zdůrazňována. A jakkoliv nepravděpodobně působící osud ústředního mileneckého páru v tomto ohledu skutečnost realisticky zobrazuje, nikoliv znásilňuje. Osobitý typ představuje Taťjana Samojlova, vynikající herečka, jejíž filmografie by si zasloužila častější využití. Tento nadčasový film není v sovětské kinematografii osamocen, nicméně v této skvělé řadě patří k tomu nejlepšímu. Totéž se po padesáti letech dá říci i o jeho významu pro planetární kinematografii hraného filmu.

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící.

Na akční film ještě přijatelné dílko. Jinak platí jedno: točit hůř a hůř není v podstatě žádný problém. Zbytky řemesla jsou ovšem nepřehlédnutelné a v lehkém žánru téměř průměrné. Jinak jde o jeden z mnoha vzájemně zaměnitelných filmů.

Sci-fi-fantastika byla a zůstává žánrem, který balancuje mezi literární i filmovou machou, krásnou literaturou, hraným filmem, řemeslem i uměním. STAR v sobě tento rozpor ztělesňuje až čítankově. Řemeslo, které mu lze vytýkat, je současně i jeho předností, kterou vyniká nad průměr této formy tvorby. Představa Galaxie, do níž je promítnuta rozmanitost aší současné civlizace, není neplodná, i když ne zcela přesvědčivá. Přesto kvalita epizod, hloubka konfliktů i jejich etický náboj tlačí celkovou kvalitu a úroveň STAR nahoru. To, že nejen tato řada, ale celkový záměr vytvořily pozoruhodný, desetiletí a generace trvající sociokulturní fenomén, mluví za vše.

Přiznávám, že tento pozoruhodný film jsem viděl kdysi opravdu dávno v polozapomenutém cyklu z historie světového filmu, který sám je dnes historií. Konferoval ho filmový historik Alexander Goldscheider pod názvem - za protokolární přesnost neručím - MALÁ SVĚTOVÁ HISTORIE (Malá historie světového filmu). ĎÁBLOVA KRÁSA byla uváděna k připomenutí osobnosti René Claira a nejvíce mě z ní fascinovala elegance provedení, stylem spadající - a současně i přesahující - čtyřicátá léta a s tím i fascinující herec mého dětství a mládí - tragický Gérarde Philipe. Faustovský problém tu byl pojednán s francouzskou noblesou a jemností, i ďábel byl vlastně uhlazený. A Faustovo vítězství - ne tragédie, vítězství kritického myšlení, které dokázalo neztratit kontakt se skutečností a lidstvím, to vlastně bylo vítězství nad temnotou, kterou tehdy zosobňoval nacismus a nacismem prosáklé němectví, které během sedmdesáti let dokázalo v Evropě rozpoutat tři - nebo i čtyři - krvavé války. To, co uvádím, samozřejmě není zcela přesné, ale i dnes zůstávají tyto reminiscence stále živé a zřejmě jsou živější víc, než by si naše současnost byla ochotna připustit. Clairova ĎÁBLOVA KRÁSA dokázala tu dobu a jejího ducha v sobě soustředit v pozoruhodném tvaru, v krystalu, který si i po sebepedantnějších výbrusech zachovává lesk a kvalitu původního tvaru. Bylo by dobré mít opakovaně možnost si tuto zkušenost připomínat i po desetiletích.

Existuje předsudek - i mezi velmi rozumnými lidmi - , že člověk je rozumné stvoření. Střízlivá pravda moudrých ví, že situace je ve skutečnosti daleko obtížnější a pravda odporně střízlivá. Rozumu používáme všichni zpravidla tehdy, když už nevíme kudy kam. Je to pravidlo, které má naštěstí své výjimky, díky nimž člověk i se svým lidstvím přetrvává. Většinu našeho života naopak vyplňují vášně, které často nepostrádají sílu všeničicí smrště. Vášeň se může stát i smyslem života. Ta pohlavní zejména. Mallův film tuto podstatnou skutečnost našich životů podává způsobem, který bere dech. Protiklad rodinné spořádanosti a dokonalé konvenční kulisy zralosti a serióznosti bere za své v erotickém tornádu. Ironsův herecký výkon je samozřejmě strhující, nedoceňována je však Binochové svůdnost i řídící, navenek pasívní oddanost. Slov netřeba, řeč těl je více než sdílná. Hledá-li někdo argumenty proti nudné seximanufaktuře sériových vzdechů a pohybů erotických filmových pornografií, v tomto skvělém díle nalézá více než pádnou odpověď a podporu. Proč vnucovat lidem ředěné dryáky páchnoucí zpustlou nestoudností a nemravem, když skutečná řeč těl je tak podmanivě krásná! Proč brak vydávat za kvalitu! Všude jinde by to byl skandál. Skandálem ovšem nemůže nekončit ani tento zdravě šokující film. Kéž bychom jich měli víc!

Ohlas oskarové VÁLKY A MÍRU vedl k rozhodnutí převést do filmu - už nad rámec Tolstého literární předlohy - i závěr Napoleonovy politické dráhy. Jakkoliv WATERLOO nedosahuje úrovně předcházející epopeje (vycházím z vlastních vzpomínek a dojmů z té doby), v dostupných srovnatelných kontextech skvěle reprezentuje mimořádně vysokou úroveň tehdejšího sovětského a také světového válečného historického filmu. Bondarčukovo poctivé - byť i nákladné - filmové nastudování doby těsně předpočítačové v bitevních scénách, krajinných záběrech, znamená - máme-li mysli hodnotu nebo kvalitu takovéhoto přístupu - zhruba totéž jako poměr (vztah) ručně, strojově nebo roboticky vyrobené obuvi nebo kteréhokoliv jiného výrobku. Umělecká "rukodílná" výkonnost osobností, jejichž životy se již dávno uzavřely, ale které před čtyřiceti lety byly v plné síle, představuje další pozitivum tohoto zdařilého velkofilmu. Je nepochopitelné, že už dávno nebyl zveřejněn na DVD nosičích. (Každého svého povzdechu přirozeně lituji, nesnáším jeho suchou mentorující mravokárnost, ale jinou možnost nevidím; platí to tím spíš, vidíme-li, co všechno se na tyto nosiče dostává.)

I hippies byli dětmi stejného roku jako Pražské jaro. Vznikli ve stejně povznesené atmosféře boje s konvencemi, nesouhlasu s oficialitou i největšími zločiny doby, k nimž mimo 21. srpna patřila Bílým domem a Pentagonem vedená zločinecká válka ve Vietnamu, Kambodži a Laosu. Hrdinný odpor malého jihovýchodoasijského národa, který o znovunabytí své svobody a cestu k prosperitě krvavě bojoval s přestávkami dlouhých třicet let, měl svůj odlesk na druhé straně. Forman své hrdiny nikterak nešetří; neznamená to ovšem, že by je a priori zatracoval. Skvělé písně, výtečná taneční čísla a nosný příběh jsou hlavní zbraně, kterévložil do boje o amerického diváka seznamovaného s americkým tématem. O kvalitě filmu nerozhodují jen oskarová ocenění, ale cosi mnohem podstatnějšího, obtížně vyjádřitelného, ale jednoznačně doložitelného. Pokud toto "cosi" chybí, z díla se vytrácí páteř i šťáva, událost mnohdy nevydá v takovém případě ani na frašku. Neoskarové VLASY jsou dokonalou demonstrací koncentrací těchto pozitivních, k nadčasovosti směřujících "cosi".