sportovec

Jsou díla diváka spontánně uchopující a pak jsou ta druhá. Ta, která si vynucují vaši opakovanou pozornost, ta, která vás divácky a lidsky nehladí, protože nemilosrdně doléhají na vaši šedou kůru mozkovou. Na váš rozum, na váš cit, na vaši životní zkušenost, styl a orientaci. Jakkoliv např. hudební čísla mohou v PARAPLÍČKU působit rušivě, děj, prvorepublikovou atmosféru postihují a dotvářejí neobyčejně přesně. Filmová vlna šedesátých let se neomezovala jen na filmy o rozervanosti a odcizení dobových současníků a jejich doby, měla opravdu celožánrový dosah do celého tehdejšího národního hraného filmu a spoluspojovala se přitom s ostatními uměleckými tvorbami - literární, výtvarnou i hudební a divadelní. Způsob, jakým je tento nesporně vynikající film hodnocen nejen na tomto fóru, naznačuje, jak nesnadným a obtížně pochopitelným dílem je. Bohdalové vyjádření o mikrosvětě prvorepublikové identity a jejích tzv. malých lidech i vzácnosti hereckých příležitostí s tímto zaměřením postihuje podstatu problému. Vymývání mozku, která opakovaně probíhala - a zdaleka bohužel neskončila - počínaje Mnichovem a epizodickou Druhou republikou a konče posledními, dnes už také historickými křečemi pozdní normalizace, byla úspěšná víc, než kdy jejich historicky opakovaně recyklovaní nositelé a inspirátoři mohli a směli doufat. Dějinné pozadí HŘÍŠNÝCH LIDÍ MĚSTA PRAŽSKÉHO je pro odborníka i dnes poměrně snadno rekonstruovatelné a následně doložitelné. Až familiérní vztahy mezi policejní elitou, kterou vždy byli kriminalisté, také nejsou výplodem chorého mozku. Příběh, který Marek se Sequensem z tohoto pozadí dokázali vytvořit, přerůstá hranice detektivního, thrillerového i dobrodružného žánru; velkými zpomalujícími sekvencemi a až hlubinným psychologickým záběrem do vnitřního světa nejen protagonistů příběhu, ale i v některých epizodických rolích (skvělá Štěpničkové Darmovzalová jako Pěničkova nájemnická domácí) dosahuje rozměru srovnatelného s nejlepšími díly např. italského neorealismu (nejvíc se mi tu vybavuje Vittorio Sica) mj. i tím, že PARAPLÍČKO nepostrádá ani výborné humorné - byť epizodicky okamžikové - scény (PARAPLIČČIN vstup do lepšího podniku, kam jde za radou Vacátkem). Probírat se hned malou encyklopedií skvělých hereckých výkonů v tomto rozsahu a na tomto místě nelze. Dopustím se proto jen velmi zběžné mozaiky. Vacátkův part pomohl naznačit skutečný umělecký rozměr Jaroslava Marvana, rozměr, který dalekosáhle přesahuje české národní prostředí; nakolik vlastně, nelze říci, protože srovnání a příležitost tento vynikající herec nikdy žádnou nedostal. Bohdalová se zde dotýká herecké geniality (podobně jako o třicet let později ve FANNY) a jednu ze svých mimořádných příležitostí dokázal využít i Radoslav Brzobohatý. Do této mozaiky je nutné zařadit i Šmídu, Zímu (excelentní pěvecký výkon), Štěpničkovou a Růžka jako majitele domu v celé jeho samolibé sebestředné nařvanosti (scéna sice nepřímo, ale účinně ve své době naznačovala skutečnou "znělou" kvalitu prvorepublikové demokracie ve srovnání s možmostmi, které se člověku komunistické éry nabízely v kontaktu s mírnější odnoží SNB - VB). Stejně až "hvězdně" působí i Sequensova režie; vynikající jsou scény hospodské rvačky mezi Mlíkem a Pěničkou, dobývání břevnovského domu pod střešovickou nemocnicí, zejména Vacátkův a Pěničkův dialog, i pojímání a výtvarné postižení prvorepublikové atmosféry, které svou věcností a střízlivostí nic nekarikuje ani neidealizuje. Divácky zajímavým poznatkem je také postižení prvorepublikové noblesy, jak ji v sobě střídmě a mužně soustředí Vacátkova osobnost. Snaha být lidským a skutečnost, že jsem lidským nejen já, ale i ten na druhé straně, určitě zloděj a určitě muž propadlý kriminálnímu světu, který si přesto uchovává své neposkvrněné lidství, své ideály a hodnoty, své svědomí, skutečnost, že tito lidé jsou navzájem s to toto své lidství si sdělit a propojit se jím a v něm, dává filmu další nadčasový rozměr. A s tím také mravní poselství: policista nemůže přestat být policistou, zločin, třeba s řadou polehčujících okolností, zločinem, a trest trestem. Jedno se nemíchá s druhým do nestravitelné kaše, která působí odpudivě i při velmi povrchním pohledu. Sequensovo a Markovo poselství je nadčasové právě tím, že svou velikost prolíná do zdánlivě nezajímavé šedi někdejších pražských činžáků, jejich oprýskaných zdí i zašlých, ponurých lokálů také zašlé pražské prvorepublikové galerky s její nenapodobitelnou hantýrkou. Bylo nadčasové v době svého vzniku, nadčasovým zůstává i dnes, takřka čtyřicet let poté.

Výborný film patetického období válečného filmu druhé světové války je kombinací přesných deníkových záznamů a značných fabulačních i syžetových posunů. Dobře zpracovaný scénář zachycuje výstižně dnes zapomínaného a do značné míry oprávněně zpochybňovaného kolektivního hrdinu - sovětsko-francouzské přátelství. Hrdinství Svobodných de Gaullových Francouzů z NORMANDIE vzbuzuje oprávněný obdiv i po desetiletích. Vzpomínám si v té souvislosti na nedávné velkolepé oslavy 60. výročí OVERLORDU na pobřeží Lamanšského průlivu; i ty je možné problematizovat jako nabubřelpu rádobypatetickou prázdnotu. Situace je složitější a nejlépe ji charakterizuje skutečnost, uváděná ve filmu: francouzský aristokrat v koprodukčním filmu, pln oprávněné hrdosti a štěstí přejímá z rukou komunistického generála nejvyšší komunistický vojenský řád za hrdinství prokázané v kokpitu komunistického válečného letadla. Osobně se domnívám, že jeho pocit i odměna byly zasloužené. Černobílá ráznost svou chaotickou úderností totiž zřídkakdy zasahuje skutečný cíl.

Zcela zapomenutá komedie s remarqueovským nádechem vrací do duchovního světa třetí Československé republiky. Motiv západní fronty a druhého odboje prolíná do optimismu poválečného budování a víry v šťastnou demokratickou budoucnost. V tomto ohledu jakoby navazoval na ŠKOLU-ZÁKLAD ŽIVOTA i jiné podobně zaměřené filmy z poslednách měsíců První republiky. Nikoliv náhodou se tu projevuje prolínání hereckých generací a uměleckých stylů (Nedbal, Gruss, Zvarík, Pešek, Řepa, Kemr, Kačírková, Rudolf I. Hrušínský, Jára Kohout). Pravděpodobná trezorová existence filmu po r. 1948 je dána některými, již uvedenými jmény i jeho samotným námětem a obsahem filmu. Za úvahu stojí převedení na DVD nosiče právě pro onu zapomenutost. Soudě podle data premiéry lze dobu, po kterou byl film uváděn v kinech, odhadovat na 1-2 roky. Zábavný film své doby jen velmi vzdáleně formou a úrovní svého vytvoření může oslovovat naši současnost. Není to jeho vina. Je to jeho - už jsem naznačil, proč - úděl. Úděl a osud.

Furmanovova literární předloha, stejnojmenná novela, vyniká stejně jako film v dobové produkci obvyklého propagandistického standardu třicátých až padesátých let minulého století svou syrovou věcností. Lidsky složitá Čapajevova povaha má v tomto líčení velmi daleko ke komunistickému vzorovému hrdinovi bez háně a hany na svém sněžně bílém charakteru podobně jako divize Rudé armády, které velel. Dlouhá léta vyčerpávajících válečných konfliktů, první světové i občanské války, doléhala na civilní obyvatelstvo stále tísnivěji. Zejména občanská válka se svým tiktakovitým pohybem front ze severu na jih, z východu na západ splývala do šedi jistot, které nabízely jediné: nejistotu všeho obživou počínaje a ochranou holého života konče. Tuto apatii film zachycuje s až pronikavou dokumentárností stejně tak jako členitost levice kolem Leninovy vlády s významnou váhou anarchistů. Měla uplynout ještě řada let, než se strádající sovětská společnost dočkala alespoň relativního blahobytu nové ekonomické politiky, po němž nastoupila další desetiletí strádání a válek občanských i zahraničních. Kdybychom k tomuto nevšednímu dílu v ruské kinematografii hraného filmu hledali paralelu, vybavila se nám téměř jistě tvorba Ejzenštejnova, Dovženkova a v novějším období například Šukšinova. Filmy jako ČAPAJEV usnadňují svou nevšední uměleckostí nelehký vhled do ruské, od tradiční Evropy tolik odlišné skutečnosti. Výčet jejich viditelných i zprostředkovaných kladů tím jistě zdaleka není vyčerpán.

Absurdnost filmu i námětu je zřejmá. Je totiž ztělesněním své doby, v níž na jedné straně zvonily budovatelské deklarace a na druhé ekonomiku zachraňoval bytnějící gulag; SSSR současně, plně pakt Stalin-Hitler (28. září 1939), pilně dodával strategické suroviny Německu, plenícímu západní Evropu a okupujícímu Rakousko, Československo a Polsko. Nespornost absurdity vyvažuje skutečnost, že takové děti a taková iniciativa vskutku existovaly, žily svůj život nezávisle na režimní propagandě a opravdu v daných mezích prospívaly Stalinově vlasti. To jsou Zoji Kosmoděmjanské a Olegové Koševí. To je skutečný příběh mládežnické krasnodonské odbojové skupiny Mladá garda, která prokazatelně vznikla a působila v týle německých vojsk v letech 1941-1942 v donbasském průmyslovém městě Krasnodon. Stranickou organizaci do svého stejnojmenného románu musel na přímý Stalinův zákrok dosadit až Alexander Fadějev. Autor literární předlohy TIMURA Arkadij Gajdar padl v posledních měsících Velké vlastenecké války a jeho blízký příbuzný Jegor Gajdar se stal na počátku devadesátých let spoluzakladatelem rodící se ruské pravice. I tady je absurdita zřejmá, i tady je určitě doložitelná z reality, faktů, je skutečnou skutečností. Jako Rusko samo.

Tak jako k Haškovu Švejkovi ilustrátorsky patří Lada, tak k filmovému zpracování Hugova slavného a dodnes živého románu patří tento skvělý film. Dokázal zachovat vše z jeho kladů a prakticky zcela odstranit jeho problematická místa (např. esej o dějinách pařížské kanalizace). Sága o velkém vnitřním duchovním přerodu muže, který se jako galejník dostal až na dno společnosti, aby, stále stíhán, zpochybňován a ohrožován všestranně až po své holé přežití, dospěl až k pochopení, překonání sebe sama. Fantasticky je vykreslen i svět Hugova monarchistického mládí, v téměř dokumentární podobě je zachycen i jeden z četných pučistických výbuchů doby občanských liberálních revolucí. Pro diváka se dílo v nejlepším smyslu slova "valí" jako veletok v před až k svému zákonitému vyústění. Gabinova herecká genialita v této roli zřejmě nalezla největší a i vnitřně nejzajímavější prostor; je tu také proto nejvíce patrna i pro nejlidovější diváky. Jedno zůstává nepochopitelným: Proč film-román, jehož námět se stal základem světově úspěšného, klasického stejnojmenného muzikálu, již dávno nebyl převeden do DVD nosičů?

V záplavě různých HERKULŮ, GLADIÁTORŮ se jedná asi opravdu o nejzdařilejší ztvárnění klíčového období nejen římských, ale i evropských dějin (co by byla EU bez Římské říše?); od dob Gravesova JÁ, CLAUDIUS jsme svědky dalšího vrcholu v uměleckém zpodobování epoch - ne dílčích momentů, ve kterých u nás vynikl nejvíce Oldřich Daněk - antických dějin. Oproti CLAUDIOVI se tu sestupuje hluboko do antického všedního dne, mimo luxusní gulagy senátorských a zbohatlických vill, domů a paláců. Konstatovaný protiklad vznešených myšlenek a barbarských činů ve vztahu k otrokům je přirozený - lepší a výkonnější stroje tehdy prostě k dispozici nebyly. Řím v tomto někdejším tzv. civilizovaném světě dílčích planetárních enkláv (Indie, Čína, Středomoří, střední a antilská Amerika) způsob, založený na mimoekonomickém donucování pracovní síly, propracoval k absolutní dokonalosti s vrcholem vlády dynastie adoptivních císařů Antoninovců (94-192 n. l.). Zhruba 120-180 000 legionářů z cca 10-12mil. Itálie drželo pohromadě říši měřící 0,5-3,5 mil. km čtvereč. s 30-80 miliony obyvatel. Vlásečnice i tepny silnic a cest, dominanty akvaduktů, to všechno fungovalo již v sullovském i césarovském Římě pozdní aristokratické rodové republiky. Zformována byla i většina římského práva (systematicky bylo zpracováno až o šest století později za vlády byzantsko-východořímského císaře Justiniána). Správa tohoto impéria se vyznačovala úsporností, součástí vnitřních vazeb byla i multikulturnost v limitech a chápání hodotových orientací této antické civilizace. Základní črty Římské říše seriál zachycuje skvěle, nic dlužen nezůstává ani historickým postavám. Zachycení Kaisariónovy matky Kleopatry je právě tak přesné jako postižení ovzduší historicky končící staroegyptské civilizace. Je nutné vyzvednout i výpravu, která se na celkovém zdaru seriálu podílí opravdu mimořádně. Je otázkou, nakolik se podaří v druhé řadě seriálu tuto úroveň zachovat. Jisté je, že atraktivnost děje i převratnost událostí neutrpí a zajímavé bude, jak se autoři seriálu vyrovnají s osobností Caesarova adoptivního syna Oktaviána-Augusta, zakladatelské osobnosti nejen císařského římského období, ale i julijsko-klaudijské dynastie. Náznaků, že je na co se těšit, rozhodně není málo.

MODROOČKO není určitě nejzdařilejším dílem české školy animovaného filmu. Není však ani jejím dílem průměrným nebo dokonce propadovým. Zrcadlí cosi až protikladně odlišného: její vysoký mezinárodní standard, úroveň, která zůstává výzvou i po třiceti letech. Výzvou, která v té době nebyla zdaleka ojedinělou. Hodně k tomu přispěl svým projevem i klasik tohoto subžánru Karel Höger.

Na svou dobu opravdu pozoruhodný film navzdory řadě viditelných levných efektů. V dějinách filmových triků má ovšem toto jinak komerční dílo určitě čestné místo, v zásadě odpovídající jiným klíčovým momentům postupného zabydlování zvukové technologie v dějinách světové kinematografie. V takovýchto souřadnicích poměrně slušně dopadá také scénář. Sdílím i názor, že určitě obstojí ve srovnáních s řadou pozdějších děl stejného žánru z pozdějších desetiletí. Těžký kvádr v lehké váze. Asi tak.

Klasické dílo sovětské kinematografie prvního období chruščovovského tání jako jedno z prvních bouralo papundeklový mýtus o neprůstřelném odhodlání sovětského občana. Válka, která o desetiletí prodloužila trvání světového stalinismu, dopadla do beztak otřeseného světa komsomolských jistot jako dělový granát. Hrdinčin svár je klasickým bojem svědomí romantické ruské ženy a ruského ideálního hrdiny vůbec. Skutečnost, že válka bourá charaktery, láme páteř a ničí morálku, nikdy není dost často zdůrazňována. A jakkoliv nepravděpodobně působící osud ústředního mileneckého páru v tomto ohledu skutečnost realisticky zobrazuje, nikoliv znásilňuje. Osobitý typ představuje Taťjana Samojlova, vynikající herečka, jejíž filmografie by si zasloužila častější využití. Tento nadčasový film není v sovětské kinematografii osamocen, nicméně v této skvělé řadě patří k tomu nejlepšímu. Totéž se po padesáti letech dá říci i o jeho významu pro planetární kinematografii hraného filmu.