sportovec

Zásluhou hlavních představitelů - Tobeyho Magiura a Kirsten Dunstové - i toho, že minimálně v milostných scénách mají co hrát, je na co se dívat. Do značné míry obstojí i užší "komiksové" scény a přijatelně je prezentován také základní černobílý spor tohoto dílu. V komiksovém žánru jde určitě o špičkové dílo a kvalitou svých četných přesahů do "vysokého" hraného filmu je s to zaujmout i ty, kteří mezi fanoušky těchto novodobých technoutopických pohádek rozhodně nepatří. Už v tomto vydařeném pilotním díle jsou ale také jasně patrny náznaky budoucího rozmělňování, které souvisejí s postavou zlověstného zeleného skřeta. Na oltář kasovního trháku tu bylo přineseno s poměrně velkou bezohledností umění a možná vyšší kvalita. V hollywoodské často zmetkárně na sny je to bohužel spíš pravidlo naž výjimka.

I v tomto případě jsme konfrontováni s nepochopitelným jevem, jímž je absence tohoto pozoruhodného filmu lehkého žánru na DVD nosičích. Precíznost a důkladnost, věnované vykreslení prostředí a postižení psychologie obou soupeřů, zpravodajce-teroristy i jeho policejního protihráče, sympaticky udivuje svou chladnou, jakoby nezúčastněnou optikou. Hledáme-li zdroje současné tváře dnešní kinematografie hraného filmu, v tomto případě jsme konfrontováni se zvlášť zdařilým příkladem. Upozornil bych v této souvislosti ještě na jeden důležitý prvek v kompozici filmu: na jeho vazbu k realitě (pokud mě paměť neklame, je Šakal objednán zbytky OAS, teroristické organizace někdejších francouzských vojáků a usedlíků v Alžírsku). Přesvědčivosti filmu toto propojení reality a funkce jen prospívá. Dokonce natolik, že již dnes je možno předpovědět přetrvávající klasičnost ŠAKALA, monumentálního díla nejen svého filmového subžánru, ale navíc i neformální oslavy dnes stejně klasického filmového řemesla, jež se v době počítačů a jejich stále preciznějších animací rovněž stává dědictvím zacházejícího minulého století.

Pohled na rozptýlená, nečetná hodnocení této pozoruhodné pohádce blízké televizní inscenace nejlépe ukazuje na dlouhodobý úpadek kultury historické paměti. Doba poděbradská, doba bájná, v níž "za krále Holce byla za groš ovce", doba občanské války i tolerance a zrodu prvního evropského projektu s nadčasovou hodnotou, to všechno povznáší éru "laskavce lidského", který dokázal zájem své země nadřadit v mezní existenciální situaci vlastní i své rodné země nad vlastní dynastický prospěch, k nejpozoruhodnějším dějinným obdobím nejen českým, ale i evropským. "Král dvojího lidu" je tu viděn očima svého nejbližšího i nejvzdálenějšího opolomytického služebníka, blázna, šaška, ne náhodou jednoho z prvních členů vznikající Jednoty bratrské, nejstarší evangelické církve planety. Sladká hořkost jeho líčení sice nestaví do popředí výrazněji žádnou z postav ani z herců, kteří je ztělesňují, současně však také žádnou vysloveně nevytěsňuje. BRATR je opravdu tím, čím podle slov svých tvůrců také být chce, pohádkou, která je skutečností, a skutečností, která vědomě kooperuje s pohádkovými prvky do lehce nadskutečného světa. Při všech možných dílčích výtkách se jedná o dílo, které i v předlistopadových poměrech patřilo poprávu k nadprůměrným a jaksi docelilo nikde sice nedeklarovaný, ale o to houževnatěji uskutečňovaný faktický projekt převyprávění klíčových období i postav české minulosti moderními uměleckými prostředky kořenícími v poetikách avantgard šedesátých let.

V Jiřím Šotolovi získala česká kultura vedle jeho básnického vkladu právě v této době dalšího výrazného představitele historické beletrie. Navazuje na Aloise Jiráska, ale i Václava Kaplického nebo Františka Kožíka obohatil (s jistou nadsázkou by bylo možné mluvit o osmdesátých letech jako o době rozkvětu české historické dramatické a televizní tvorby; jistou setrvačností dramatizací některých děl Peroutkových nebo Daňkových tato přínosná vlna vyznívá ještě v devadesátých letech) obohatil tuto část české literatury o svůj výrazný a nezaměnitelný autorský vklad . Závěr života předposledního Lucemburka a nejstaršího Karlova syna, zobrazený v této televizní inscenaci, tyto skutečnosti a vnosy jen zvýrazňuje a potvrzuje. Je velká škoda, že i tato inscenace nebyla již dávno zdigitalizována.

Stejnojmenná Zolova románová předloha je jedním z vůbec prvých pokusů o zobrazení prostředí vznikající nové společenské vrstvy - moderního průmyslového dělnictva. Filmové ztvárnění sdílí její naturalismus a své hrdiny zobrazuje jako předmět slepých sil osudu, které vidí jako hlavní důvod jejich zoufalých životů. Součástí jeho obsahu je i jedna z prvých moderních stávek, v níž je okrajově zmiňována i socialistická internacionála svého prvního období. Naturalismus filmu by byl považován za nekonvenční i dnes řadou scén, z nichž nejvíc v mé paměti vyniká pokus o koitus mezi nezletilými dětmi v neútulném ústraní uhelných hald. Krvavý konec rezistence jen dokresluje bezčasovou neútěšnost těch, kdo byli přinuceni k tomuto pro zdraví ničivému způsobu života. Lze říci, že životní styl lidových vrstev této doby je tu podán s mimořádnou pečlivostí režiséra i herců-představitelů titulních i vedlejších rolí. Zdá se, že v právě popisovaných scénách je zachyceno to nejpodstatnější z nejzajímavějších scén a dějů filmu, který plně dostává svému názvu - RAŠENÍ (tp je česklý překlad francouzského označení Germinal převzatého z jakobínského názvu pro první jarní měsíc. Film určitě neuchátí rafinovaností příběhu, ale může zaujmout už zmiňovanou čistou kresbou svého námětu a scénáře. V tomto ohledu zůstává ptaké podnětným pro divácká zhlédnutí i v naší současnosti.

Česká obdoba švédských Raskenů z někdejšího slezského trojhraničí v Beskydách se výrazně vymkla z normalizačního standardu tvorby tohoto zaměření dramatizací významného regionálního románu možnostmi regionálního televizního ostravského studia. Zachycení postupné proměny někdejšího agrárního zapadlého kraje do ocelového a černouhelného srdce Česka přesvědčivě a silnými uměleckými prostředky buduje na osudech selské rodiny a vývoje jejích početných členů. Kraj na pomezí českého, polského a někdejšího německého slezského osídlení tehdy začal formovat svou novou, osobitou tvář, která vedle vnitřní české a moravské jazykové identity dotvořila základní půdorys moderního češství. V tomto ohledu jako bychom se dostali do prostředí jiné středoevropské identity, lodžské Rejmontovy a Wajdovy ZASLÍBENÉ ZEMĚ. Výrazně tu na sebe upozornila kvalitou svých výkonů dosud širší české veřejnosti neznámá komunita ostravských divadel; některá jména se postupně prosadila do trvalého diváckého povědomí: Tomáš Töpfer, Zdeněk Hradilák, Jan Vlasák, Lenka Termerová, Nataša Baženovová; nikoliv náhodou autorem scénáře byl jeden z nejpřednějších českých dramatiků druhé poloviny dvacátého století Ota Zelenka. Oživením ostravského centra se tak dotvořila doposud nepřekonaná plnost původní české televizní tvorby přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století. KAMENNÝ ŘÁD stojí na počátku této zřejmé, ale jinak ne příliš často uváděné éry.

Pozoruhodný western evropské provenience nese na sobě - ke svému prospěchu - známky svého původu. Oproštěn od tradičního sentimentu klasického amerického westernu třicátých až šedesátých let minulého století zachovává s pietou až úzkostlivou základní znaky žánru, mýtus dobra a jeho vítězství, které zde přerůstají až do klasického mýtu někdejšího pověstného Divokého Západu (proslulé hudební motivy). Svým způsobem tvoří neotřelou součást italského neorealismu; lze ho nazírat jako formu italské, ale vlastně i evropské sebereflexe mýtů rodokapsu, kovbojek přenesených na plátno, jako touhu vychutnat ovoce, které už není zakázané, jako snahu vymezit a současně si i užít to nové i to tradiční, které to všechno s sebou nese. Mluvit o mimořádně dobře zvládnutém prolnutí hollywoodského a evropského herectví, o schopnosti oslovit ne klubového, ale i masového diváka (mluvím tu o své vlastní zkušenosti) znamená zachytit další výrazný klad dnes již klasického díla. Pohnutí a radost, asi tak lze nejlépe zachytit pocity, které se nás zmocní, narazíme-li po desetiletích na tohoto našeho blízkého, drahého přítele a jeho nezapomenutelné hrdiny a jejich stejně nezapomenutelný příběh.

Tato Vernerova adaptace klasické verneovské látky se přiřazuje rovnocenně k těm starším z padesátých a šedesátých let. S úspornou, avšak dostatečnou výpravou dává možnost k vyniknutí tehdy zralé generace našich herců. Osobité pojetí postavy kapitáne Nema ztvárnil Jiří Adamíra, jehož "mluvitelské" herectví tu našlo zvlášť výbornou základnu. Aniž by bylo cokoliv podstatnějšího setřeno z myšlenkového poselství této vrcholné Vernovy sci-fi, podařilo se tehdy vytvořit dílo zralé, přesvědčivé a stále divácky vděčné.

Ambiciózní projekt, podepřený nadprůměrným hereckým obsazením i silným, slibným jinotajným námětem, zůstal v půli cesty. Po nadějném rozjezdu následuje postupné "stárnutí" scénáře, děje i dramatické ubývání prostoru pro hereckou akci. Tereza Brodská, atraktivní skvělá herečka dnes už také střední generace, po silném rozjezdu v osmdesátých letech (VLAK DĚTSTVÍ a NADĚJE) z existenčních důvodů rozmělňuje své vynikající schopnosti v triviálních seriálech, které si mohou podat bez větších rozpaků ruku např. s německorakouským DOKTOREM Z HOR. Tato inscenace (film?) působí dojmem jakéhosi předělu. Křižovatky. Zdá se, že po odeznění Kleinovy a Pecháčkovy básnické pentalogie Brodská nemá co hrát. V tomto ohledu není ani zdaleka jediná. A ta ztráta prostoru, datovatelná od okamžiku, kdy nastupuje nová generace ani ne tak režisérů jako scénaristů, pokračuje a inflace tvořivosti i zvládnutí dobrého řemesla, bez kterého je nepředstavitelná, již s sebou nese, to jen dokládá. V tomto případě bych řekl, že je jen dobře, když se tento film hned tak neobjeví zase venku. Své diváky by totiž nebavil ani nepovznášel; v lepším případě by nudil, v horším vzbuzoval agresivní reakce. I vousatost může plešatět.

Jeden z klasických filmů vědecké fantastiky stříbrného plátna byl současně i mezníkem na způsob nazírání a oceňování tohoto žánru. To, co se zpravidla oprávněně tomuto zaměření vytýká, všeobecnost pojetí, vágnost charakteristik a psychologie při podání postav, zřetelná rezidua navazujících a předcházejících žánrů, poučený čtenář ani divák nemá možnost zaznamenat. Kvalita obého to totiž vylučuje. Pohádkový žánr je předstižen myšlenkovou Clarkovou hloubkou a původností. Kubrik tomuto dílu nejenže svým zfilmováním neublížil, ale, jak už jsem podotknul, dále je rozvinul právě v jeho vizuálním rozměru. Film byl a zůstal trvalou částí zlatého fondu světové kinematografie. Pro každého poučeného diváka všech generací se stal jedním z nejzdařilejších přiblížení pokusů o průnik našeho druhu do vesmíru.