sportovec

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící.

Na akční film ještě přijatelné dílko. Jinak platí jedno: točit hůř a hůř není v podstatě žádný problém. Zbytky řemesla jsou ovšem nepřehlédnutelné a v lehkém žánru téměř průměrné. Jinak jde o jeden z mnoha vzájemně zaměnitelných filmů.

Sci-fi-fantastika byla a zůstává žánrem, který balancuje mezi literární i filmovou machou, krásnou literaturou, hraným filmem, řemeslem i uměním. STAR v sobě tento rozpor ztělesňuje až čítankově. Řemeslo, které mu lze vytýkat, je současně i jeho předností, kterou vyniká nad průměr této formy tvorby. Představa Galaxie, do níž je promítnuta rozmanitost aší současné civlizace, není neplodná, i když ne zcela přesvědčivá. Přesto kvalita epizod, hloubka konfliktů i jejich etický náboj tlačí celkovou kvalitu a úroveň STAR nahoru. To, že nejen tato řada, ale celkový záměr vytvořily pozoruhodný, desetiletí a generace trvající sociokulturní fenomén, mluví za vše.

Přiznávám, že tento pozoruhodný film jsem viděl kdysi opravdu dávno v polozapomenutém cyklu z historie světového filmu, který sám je dnes historií. Konferoval ho filmový historik Alexander Goldscheider pod názvem - za protokolární přesnost neručím - MALÁ SVĚTOVÁ HISTORIE (Malá historie světového filmu). ĎÁBLOVA KRÁSA byla uváděna k připomenutí osobnosti René Claira a nejvíce mě z ní fascinovala elegance provedení, stylem spadající - a současně i přesahující - čtyřicátá léta a s tím i fascinující herec mého dětství a mládí - tragický Gérarde Philipe. Faustovský problém tu byl pojednán s francouzskou noblesou a jemností, i ďábel byl vlastně uhlazený. A Faustovo vítězství - ne tragédie, vítězství kritického myšlení, které dokázalo neztratit kontakt se skutečností a lidstvím, to vlastně bylo vítězství nad temnotou, kterou tehdy zosobňoval nacismus a nacismem prosáklé němectví, které během sedmdesáti let dokázalo v Evropě rozpoutat tři - nebo i čtyři - krvavé války. To, co uvádím, samozřejmě není zcela přesné, ale i dnes zůstávají tyto reminiscence stále živé a zřejmě jsou živější víc, než by si naše současnost byla ochotna připustit. Clairova ĎÁBLOVA KRÁSA dokázala tu dobu a jejího ducha v sobě soustředit v pozoruhodném tvaru, v krystalu, který si i po sebepedantnějších výbrusech zachovává lesk a kvalitu původního tvaru. Bylo by dobré mít opakovaně možnost si tuto zkušenost připomínat i po desetiletích.

Existuje předsudek - i mezi velmi rozumnými lidmi - , že člověk je rozumné stvoření. Střízlivá pravda moudrých ví, že situace je ve skutečnosti daleko obtížnější a pravda odporně střízlivá. Rozumu používáme všichni zpravidla tehdy, když už nevíme kudy kam. Je to pravidlo, které má naštěstí své výjimky, díky nimž člověk i se svým lidstvím přetrvává. Většinu našeho života naopak vyplňují vášně, které často nepostrádají sílu všeničicí smrště. Vášeň se může stát i smyslem života. Ta pohlavní zejména. Mallův film tuto podstatnou skutečnost našich životů podává způsobem, který bere dech. Protiklad rodinné spořádanosti a dokonalé konvenční kulisy zralosti a serióznosti bere za své v erotickém tornádu. Ironsův herecký výkon je samozřejmě strhující, nedoceňována je však Binochové svůdnost i řídící, navenek pasívní oddanost. Slov netřeba, řeč těl je více než sdílná. Hledá-li někdo argumenty proti nudné seximanufaktuře sériových vzdechů a pohybů erotických filmových pornografií, v tomto skvělém díle nalézá více než pádnou odpověď a podporu. Proč vnucovat lidem ředěné dryáky páchnoucí zpustlou nestoudností a nemravem, když skutečná řeč těl je tak podmanivě krásná! Proč brak vydávat za kvalitu! Všude jinde by to byl skandál. Skandálem ovšem nemůže nekončit ani tento zdravě šokující film. Kéž bychom jich měli víc!

Ohlas oskarové VÁLKY A MÍRU vedl k rozhodnutí převést do filmu - už nad rámec Tolstého literární předlohy - i závěr Napoleonovy politické dráhy. Jakkoliv WATERLOO nedosahuje úrovně předcházející epopeje (vycházím z vlastních vzpomínek a dojmů z té doby), v dostupných srovnatelných kontextech skvěle reprezentuje mimořádně vysokou úroveň tehdejšího sovětského a také světového válečného historického filmu. Bondarčukovo poctivé - byť i nákladné - filmové nastudování doby těsně předpočítačové v bitevních scénách, krajinných záběrech, znamená - máme-li mysli hodnotu nebo kvalitu takovéhoto přístupu - zhruba totéž jako poměr (vztah) ručně, strojově nebo roboticky vyrobené obuvi nebo kteréhokoliv jiného výrobku. Umělecká "rukodílná" výkonnost osobností, jejichž životy se již dávno uzavřely, ale které před čtyřiceti lety byly v plné síle, představuje další pozitivum tohoto zdařilého velkofilmu. Je nepochopitelné, že už dávno nebyl zveřejněn na DVD nosičích. (Každého svého povzdechu přirozeně lituji, nesnáším jeho suchou mentorující mravokárnost, ale jinou možnost nevidím; platí to tím spíš, vidíme-li, co všechno se na tyto nosiče dostává.)

I hippies byli dětmi stejného roku jako Pražské jaro. Vznikli ve stejně povznesené atmosféře boje s konvencemi, nesouhlasu s oficialitou i největšími zločiny doby, k nimž mimo 21. srpna patřila Bílým domem a Pentagonem vedená zločinecká válka ve Vietnamu, Kambodži a Laosu. Hrdinný odpor malého jihovýchodoasijského národa, který o znovunabytí své svobody a cestu k prosperitě krvavě bojoval s přestávkami dlouhých třicet let, měl svůj odlesk na druhé straně. Forman své hrdiny nikterak nešetří; neznamená to ovšem, že by je a priori zatracoval. Skvělé písně, výtečná taneční čísla a nosný příběh jsou hlavní zbraně, kterévložil do boje o amerického diváka seznamovaného s americkým tématem. O kvalitě filmu nerozhodují jen oskarová ocenění, ale cosi mnohem podstatnějšího, obtížně vyjádřitelného, ale jednoznačně doložitelného. Pokud toto "cosi" chybí, z díla se vytrácí páteř i šťáva, událost mnohdy nevydá v takovém případě ani na frašku. Neoskarové VLASY jsou dokonalou demonstrací koncentrací těchto pozitivních, k nadčasovosti směřujících "cosi".

Problémy se sedlinami totalitních režimů nejsou domovem jen ve střední a východní Evropě. I Západ si v tomto ohledu prožil své a je naší velkou chybou, že o tom víme tak málo. Téma fracouzské kolaborace zůstává jednou z nejpalčivějších forem špatného svědomí "civilizovaného" Evropana. Mandarinovitos hlavní postavy, prokazovaná Trintignanem, směle snese čecháčkovské dimenze jak nacistické, tak komunistické éry. Odpornou měkýššovitost, kterou Trintignantova postava páchne, si umím bez větších nesnází představit i v našich poměrech. Chorobopis zrady - zejména té vnitřní - je v tomto filmovém ztvárnění zachycen dokonale. Není co dodat, neboť kochat se dokonale ztvárněným hnusem je strašné samo o sobě. Smysl a směřování filmu nejlépe vystihuje jeho název. K této pregnantnosti není co dodat.

Proslulá hvězdná sestava i tentokrát za sebou zanechala jaré dílo. Konverzační souboje, na nichž je postavena tato dobově soudobá feministická hříčka, v humorné nadsázce nabízí dost přesný obraz nesnází globální ženy za dovršením její rovnoprávnosti. Životní partneři tu svůj part měli usnadněn, neboť jejich příprava na roli určitě čerpala z bohatých zkušeností z jejich intimního soužití. Tracyho je nutno obdivovat, ale Hepburnová sráží do kolen. Její podmanivá útočná poddajnost dost výstižně zrcadlí meze toho, čeho je žena schopna, rozhodne-li se vítězit zbraněmi ducha, k nimž neváhá přidat humor a sarkasmus. Její vítězství nad mužskou nabubřelostí jsou za těchto okolností zákonitá a jsou o to větší, oč více se přitom žena dokáže oprostit od různých malichernůstek svého ženství. Fenomen "správné křehule", jak takovéto amazonky s úctou nazývali naši gymnasiální i vysokoškolští studentští prvorepublikoví dědové a pradědové, pak funguje zvlášť prokazatelně. A tvoří pevné vztahy. Je krásné vidět a vědět, že i po těch dlouhých desetiletích, která uplynula od premiéry filmu, si to zjevně zvědomují i ti mladší z nás. Kolik času zbývá k převedení ŽEBRA na DVD nosiče? Týdny, měsíce, roky? Kolik vlastně?

Klíčová osobnost raně novověkých anglických dějin stojí na předělu mezi historickou středověkou monarchií a počátkem cesty vedoucí k občanské společnosti. Od dětství vychovávána v duchu zásady "Co tě nezabije, to tě posílí", v mládí často riskujíc život, se posléze úmrtím svých dědicky výše stojících sourozenců propracovala až k nejvyššímu postavení - trůnu královny Anglie. Končící dívčí a počínající ženská léta "panenské královny" jsou v líčení díla pojata ve feministickém duchu a soustřeďují se na meze a limity ženského panování. Sňatek, který by státnicky cítící a jednající ženu zbavil nezávislosti a unikátního vůdčího postavení, na něž tak dlouho čekala, je pro mladou Alžbětu symbolem zotročení a bolestnou připomínkou nejen matčina konce, ale i jiných, neméně tragických odchodů jejích předchůdkyň i následnic na londýnském trůnu. Panenství dává všem nápadníkům stejnou šanci a jí neuvěřitelně velký prostor pro milovanou politiku. Ke kladům citlivé kamery a výborného scénáře patří i věcné postižení Alžbětiny starší nevlastní sestry a předchůdkyně na trůně Marie I. Krvavé. Blanchetová doslova vdechla své postavě skutečný dívčí půvab, něžnou zvědavost i zvídavost, s níž princezna vstupuje do života dospělých. A navenek neviditelnou, ale zevnitř o to větší a nezdolnější sílu a vůli. Z dalších herců zaslouží zmínku mimo Rushe i nadprůměrný Fiennes (mj. skvělý Luther ve stejnojmenném starším německém filmu). Před deseti lety byla pro mě KRÁLOVNA ALŽBĚTA zjevením. Jsem přesvědčen, že lepý dívčí zjev panenské královny určitě svedl a ještě svede nejen mne. I nezávislé ženství má totiž své osobnostní - nejenom sexuální - charisma.