Renfield

Cirkusové prostředí je zajímavé, obzvlášť některá z čísel, nebo nehod, třeba takové spadnutí z lana. Hrůzy mohlo být vzhledem k žánru více, ale vysloveně zase nechybí, ono to stejně připomíná spíše kriminálku, do které se to ve velmi slušném závěru překlopí. Výborná je hudba, Anton Diffring v hlavní roli a samozřejmě řada krásných žen. 60%

První, nejen barvami podstatně chladnější část, o postavách něco málo prozradí, aby to ta druhá mohla dokončit... jenže to se neděje. Příběh jde více na dřeň, horko a vlhko je všudypřítomné, postavy se začínají více profilovat, v některých případech šílet. Neherci tyto polohy zvládají na výbornou, ale styl vyprávění celé to kolektivní snažení neustále sráží. Něco zajímavého se děje, vypadá to, že se děj konečně bude chvíli věnovat té konkrétní věci, jenže kamera ji brzy opouští a toto opakuje zase jinde, vše tak nějak vyšumí do ztracena. Do nechtěné popravy krávy mi tento "volný styl" k filmu sedl, jenže dál to chtělo něco jiného, snad k postavám osobnějšího. Vizuálně je to však bezchybné, hory mají neuvěřitelnou atmosféru, kamera střídá jednu parádní kompozici za druhou, umí využít zde stojící zajímavé objekty, stejně jako barvy a světlo vůbec. Nejpůsobivější moment snad odjezd posla... ale těch by bylo. Džungle je samozřejmě velmi poutavou lokací sama o sobě, navíc to co platilo pro hory tady platí dvojnásob a pro vizuálně fantastickou poslední část obzvlášť! Hold ty vlivy jsou jasně patrné. Monos má navíc velmi hutný a temný soundtrack, což zase atmosféře pomáhá. Jinde bych byl možná nadšen, tady však cítím nevyužitý potenciál. Každopádně jsem Monos neviděl naposled. 65%

Kvalitativní sešup. Spíše než film je to několik "komických" a občas dokonce i komických scén, které k sobě ovšem jdou jen velmi ztěžka. Scénáři nepomohou ani Jay a Kay, snad kdyby se k nim přidal jedinečný M, mohlo by to dopadnout lépe? Ale když to Zed vidí jinak. Na většině filmu je nejzajímavější hudba Dannyho Elfmana, což mluví za vše. Jo a taky je tu Lara Flynn Boyle, už větší (obzvlášť když se v úvodu navečeří), než v Twin Peaks. 40%

Protiklady se přitahují... údajně. Škoda, že na ono přitahování nebylo více času, což by ale nesmělo být na úkor představení V., protože třeba scény procházení parkoviště, s na míru přesně stojícími auty, by filmu chyběly. Dramatičtější závěr, jenž zároveň vysvětluje název, je ovšem velmi fajn. 60%

Skutečný úvodní příběh Ludvíka, má nakonec opravdu nějakou "spojitost" s tím neskutečným (i když údajně též skutečným) příběhem exportéra Vadima. Ten je až na dramatičtější a též nejsilnější rodinnou linii s matkou, takovou pohodovou jízdou ještě klidnou Ukrajinou. Jejíž atmosféru, tvořenou mimo jiné i velmi povedenou hudbou, občas doplní scény řekněme bizarnějšího ražení. Jak jinak nazvat donucovací prostředky použité na papouška, závěrečný výslech, nebo balzám na rty, který se vyplatí mít vždy v kapse a nejlépe s olivovým olejem! 65%

Nebývale autentická a především fantasticky natočená jízda večerem, který z více stran dospěje k bodu varu. Kamera stíhá až dokumentárně představit úplný chod restaurace a na vrch přidá ještě mnoho různých emocí, protože je přítomna i u těch menších, méně viditelných příběhů, jenž více přiblíží do poslední výborně zahrané postavy. To vše se odehrává v jednom dlouhém záběru, bez času na selhání, či chybu. Je to podobné jako při práci v takovém podniku, často sám, přesto vždy v týmu a zásadně bez chyb, alespoň pokud vše běží jak má. 80%

První přesvědčovací část dokáže David dlouho táhnout prakticky sám. Svým neústupným chováním sice není tou nejsympatičtější postavou, ale o to je to překvapení větší. Ještě téměř přátelskému boji na terase nechybí vtip a lehká nadsázka, přesto jsem si nedovedl představit, že by se neřešilo nic jiného, než výměna manželek. Téma se naštěstí rychle mění, skok je to možná až příliš rychlý, ale o to tvrdší. Přichází rozuzlení dlouhého úvodu, v němž už pro žánr komedie není místo, za to úderných dialogů a také velmi dobrých hereckých výkonů přibývá. Prostřední část je tou nejsilnější, její vyústění do fáze trestu je opět možná zbytečně rychlé a tvrdé, což ale nakonec k tomu co následuje sedne. 75%

Asi nedalo příliš práce vymyslet jako motivaci k návratu Jasona právě tohle. Tak alespoň ho jeho bývalí zaměstnavatelé, zřejmě z důvodu důchodové obživy, nalezli v té nejlepší formě vůbec, čímž si pokusy o jeho skorolikvidaci výrazně ztížili. Technicky stále na výši, ale co se scénáře týče, nepochopím, co na něm Paula Greengrasse zaujalo. Bez opory v něm se i ta jinak stále poutavá forma okouká, ztrácí rychlost, což nezachrání ani střih s kamerou. Naopak funguje především v naprosto nebourneovské destinaci, jakou je Las Vegas a to ještě čistě ve scéně automobilové honičky. Z Matta Damona jsem měl pocit, že ho to už příliš nebaví, takže věřit mu toho více než kdy předtím nezničitelného byl problém. Herecké obsazení má "čtyřka" vůbec nejsilnější, jenže když herci pronáší to, co pronáší, příběhu ani jejich přítomnost nepřidá. A když se v závěrečném rozhovoru v autě objeví celkem nadějný moment, přijde ještě jeden moment v autě, který to celé pošle do... zase na začátek. 65%

Jestliže je první polovina polovinou více dětskou, tak na tu druhou a nutno říct, že podstatně lepší, by se měly děti poslat pryč, jinak by se jim taky na čele mohlo objevit číslo. Platí to především pro výbornou nemocnici, jenž má k příjemně hororové atmosféře také kompletní Takový normální páreček. Každopádně s polovinou první se to trochu kope, stejně jako při sobě těžce drží všechny ty odkazy, inspirace, kterých je soudím i dle obsazení duchů (ti zdaleka nejlepší R. Lee Ermey a John Astin), ještě mnohem více, než jsem byl schopen pochytat. Ale zajímavé postavy jsou i mezi těmi, pro většinu viditelnými. Dalo by se jednoduše napsat mezi živými, ale v případě Miltona Dammerse si tím zařazením nejsem tak úplně jist. Jenže ta méně temná polovina tu prostě je, což mi nepřekvapivě i z toho výše zmíněného nesedí. 65%

Opojení, přesycení a trest, současně však i hra s dalším párem, o němž film mluví méně, není toho příliš, co říct. Nigel s Fionou si žijí v konzervativní bublině dokonalosti, zřejmě nemají potřebu nic měnit, vše je přece ideální, dokud se Nigel nechytne. Hugh Grant má podobnou roli, jakých v té době dostával více (samozřejmě nikoliv komediální), přesto je jeho Nigel úplně jinde. To prozření je dokonalé, na baru s Mimi z nervozity vystupuje zájem, u prvních sezení s Oscarem ještě více, tady už ani slovní obrana domnělé "slušnosti" nepomůže. Na jedné straně tedy vztah stagnující, na té druhé vyčerpaný, doslova destruktivní. Oscar a Mimi prožívají rychlé vzplanutí, jemuž pařížské exteriéry společně s nádhernou hudbou sluší. Vášeň mezi Peterem Coyotem a Emmanuelle Seigner působí neuvěřitelně přirozeně, každý záběr je jí plný a vrcholí fantastickou scénou tance. Píši o exteriérech, přesto mi kamerou právě dění v Oscarově bytě přišlo nejzajímavější, příjemně nasvícená scéna tance obzvlášť, i když má samozřejmě i jiný a také hlavní klad. Mohla by být kontrastem k trestu, jejímu pozdějšímu opakování, už ve zcela jiném rozpoložení a hlavně tance ve dvou. Ale jsou tu i detaily, jako pití mléka, nejdříve vzrušující, později když už vzplanutí neplatí a naopak se hledají chyby, odpudivé. Roman Polanski natočil jednu z nejlepších vztahových studií, v niž Petere Coyote a Emmanuelle Seigner vytvořili nezapomenutelný pár. Závěrečné prolnutí čtyřech životů nemohlo skončit jinak než... ale nebyly jejich vztahy už delší dobu tragické? 95%