Renfield

Velmi solidní soudní a zároveň lehce vztahová bitva, které nechybí obviněný, jenž to fantasticky hraje na všechny strany! Richard Gere a jeho pátrací i soudní výstupy tak zůstávají ve stínu sezení Edwarda Nortona. Tedy alespoň do doby, než se prolnou a film tak právě díky Nortonovu výkonu stoupá vysoce nad průměr. Je to dobře napsané (zadaptované), příběh nepostrádá akci a především dokáže překvapiti i mimo již zmíněný závěr! Ovšem ten poslední rozhovor zůstane nezapomenutelnou tečkou. 80%

Animací nenápadné, za to hudbou naprosto pohlcující dobrodružství, při němž jsem velmi rychle přestal přemýšlet, co je ten obří stín zač. Není to důležité, každý v něm může vidět své, stejně jako v celé této cestě "pryč". Ta svoji atmosférou pohltí, zdánlivě monotónní příběh neustále střídá lokace, z nichž vizuálně nejpůsobivější mi přišel most, avšak hudebně fantastické Mirror Lake. 80%

Silné právě v těch jednotlivých vzpomínkách a jejich proměnách, následcích... Pole s levandulí, dveře, čtení básní v pokoji, kapela v autobuse a především setkání se třemi já na záchodcích. Takové srovnávání se s minulostí zažívá pravděpodobně každý, čímž si v těch vzpomínkách každý najde "tu svoji". Zajímavá kamera a výborný střih to drží i tam, kde se vzpomínky jako celek poněkud rozpadají, tedy ve druhé polovině. 70%

Arnold možná neumí tančit tango s nádechem Vůně ženy, za to jako likvidátor teroristů, co se mu snaží dostat na stíhačku (a skoro taky na kobylku), je velmi platný. Úvodní část šlape jako hodinky (samozřejmě švýcarské), má výbornou kameru, jenž společně s interiéry opravdu připomene ty lepší z bondovek a hlavně parádní akci. Ta postupně přechází do ještě přestřelenějšího módu, takže nechybí dvojitá zkouška nosnosti výtahu, ani závěrečná záchrana dcery z jeřábu. V polovině filmu si Cameron dává od akce pauzu, což se na tempu sice projeví, ovšem Jamie Lee Curtis si s tím v hotelovém pokoji více než obstojně poradí. A kdyby náhodou ne ona, tak samotný Carlos maskovaný za prodejce automobilů Simona. Zkrátka jako totálně přestřelená skoroparodie hodně slušné. 75%

Úvodní lesní část jakoby podtrhovala sesterské pouto. Je téměř naposledy příjemně idylická, plná zpěvu ptáků a barev, které jsou tím jediným, co zůstává až do konce filmu, když příběh postupně šedne. Ten je velmi naturálně pojatý, dokáže překvapit a cestu k sesterské dvojici neulehčí, ani ony totiž nejsou bez chyby. Ale přesto, ta pravá rodina nemusí být vždy rodina... otci se muselo velmi těžce žít, obzvlášť po "nalezení". Pokud si společně s manželem Eurídice někdy tedy chybu připustil, ten samozřejmě zase jinou. Zmíněná až typicky jihoamerická barevnost, dokáže společně s nádhernou hudbou tu trochu pozitivity vyzdvihnout, aby však zároveň nepřekážela scénám smutnějším. Třeba těm z dnešní doby... Závěr, jenž mi k příběhu sedne, i když jsem jim to přál dřív a samozřejmě jinak. 80%

Nečekal bych, že je možné udělat z domu Batiatova ještě větší bordel, myšleno orgie, které i zde ovšem mají své intrikánské pozadí. Bohové arény jsou mnohem více než pouze vyplňující řadou. Představí Gannica a hlavně doplní příběh Crixa, Ashura a především Oenomause, jehož střihově se prolínající souboj (Melitta, Gannicus) s původním Doctore je jedním z vrcholů série. Ta samozřejmě znovu stojí především na intrikách, jejichž už nedílnou součástí jsou právě souboje a zmíněné orgie. V Krvi a písku v nich nejlépe uměl chodit Batiatus, ani zde tomu není jinak. Ten opět vzhlíží vysoko a přehlížet ho se nevyplácí, o čemž se ve výborné závěrečné epizodě přesvědčí jeho sokové. Ale i přátelé... vznik jeho nepřátelství se Soloniem mě zajímal nejvíce a právě tahle linie je jednou z nejlepších. Cesta k tomu, co víme, zkrátka může být velmi zajímavá, což v této sérii neplatí pouze pro postavu Batiata. 75%

Ztraceni v samotě neustále živého Tokia. Ať to zní jakkoliv zvláštně, taková lehce příjemná samota je cítit téměř z každého, často neónového záběru. Tokio je nádherné, ale cizí podobně, jako celá japonská řekněme nátura. Proto se Bobovi vůbec nedivím, že každý večer končí v baru, vůbec když mu v práci nalejí ledový čaj. Jeho "střet s Japonci" je výborný, obzvlášť scény natáčení reklamy nebo focení, řeknou k tématu vše podstatné. Při vysedávání v baru je to pak více na hercích a Bill Murray jednoduše pohledem řekne vše, což samozřejmě zdaleka neplatí pouze v baru. Ten, co už si nemusí nic dokazovat, má přehled a hlavně na spoustu věcí nadhled, je dokonalým kontrastem k Johnovi. Z tohoto pohledu se Charlotte v podání taktéž skvělé Scarlett Johansson vůbec nedivím. I ona má svůj "pohled", ten při zpívání karaoke... je to tam, ale má to naději? Má to hlavně fajn atmosféru, výborný scénář, v němž se snad každý najde a závěr, jenž nemohl být lepším. Prostě si otevřít lahev Suntory a ztratit se. 90%

Mně pojetí soubojů a nejen jich překvapivě sedne, má své opodstatnění, ději dává v části, ve které začne kráčet více svoji cestou, takovou fajn skorooriginální atmosféru. Od přílišné inspirace se totiž velmi brzy upustí, stejně tak se od soubojů v aréně rychle přesuneme do ludu, k soubojům spíše dialogového ražení. V nich vyniká John Hannah jako všehoschopný Batiatus, zřejmě nejlépe napsaná postava, která má i své světlé chvilky, v nichž působí vlastně sympaticky, aby v tom vždy bylo ukryté jediné, prospěch. Vzhlíží stále výš, aby byl těmi nad ním neustále přehlížen, shazován, za což především ve výborné předposlední epizodě právě oni zaplatí. Mnoho v tomto ohledu řeknou i Lucretia s Ilithyií, skutečný zlom v jejich vztahu nastává s výbornou scénou vyplnění tužeb a následné vraždy jedné z vlivných. Na čemž má zásadní podíl samotný Spartacus, jenž plány všech dokonale pohřbí, když v posledním souboji myšlenkově udolá a na svoji stranu dostane samotného Crixa. Jatka můžou začít, výborná poslední epizoda tak zúčtuje se všemi. 80%

Pouhá Malénina procházka po městě způsobí, když jsme v té Itálii, hotovou erupci závisti. Ty narážky jsou neuvěřitelné, občas až smutně směšné, čekat na nějakého zastánce je marné. To mě dost překvapilo, ale neznám dobře místní náturu, navíc film je především o té závisti a jejich následcích. A samozřejmě i o zamilovaném Renatovi, který dělá v rámci země a jeho věku vše možné, aby Malénu obhájil. Vyprávění z jeho pohledu je výborně pojato, navíc dává prostor kameře, jež z Malény nespustí oko objektivu. Dlouhé scény na jeden záběr vtáhnou do ulic Castelcuta, vůbec když je podbarvuje romantická hudba Ennia Morriconeho. Ale kamerou nádherné jsou i ty, kdy její pohled putuje po postavách, aby každá řekla nějakou tu svou... lež. 80%

Na filmové Fargo zdaleka nejvíce odkazuje hned úvodní série. Ostatní kráčí více svoji cestou, ale stále s rozpoznatelnými, především příběhovými vlivy filmu. V případě čtvrté série je ale tato cesta dosti klikatá, což kvalitu celku sráží. První tři však světu Farga skládají poctu, rozšiřují ho, doplňují o jedinečné a vždy přesně zahrané postavy. Thorntonův Lorne Malvo, Thewlisův V.M. Varga, nebo Hanzee Dent a dvojice pánů Wrench a Numbers, jsou jen tou menší částí z nich. Vše má místo, vše má čas, na pozadí války mafií se může odehrávat spousta malých příběhů, díky výborně napsanému scénáři totiž dávají smysl. A také prostor pomalejším scénám se silnou atmosférou, v nichž se ještě více předvede již tak fantastická kamera. Poslední zmíněné může částečně platit i pro čtvrtou sérii, pro všechny potom ještě nádherná výprava, kostýmy a Jeff Russo, jenž hudební motivy filmu trefně rozšiřuje. Více u jednotlivých sérií. 85%