Renfield

Závěr je sám o sobě zajímavý, přesto je škoda, že přichází po tak kvalitní předehře, která dala hodně otázek, jenž závěr z větší části ignoruje, protože v něm už jde především o ten moment. Cesta k němu je však velmi silná, i když dlouhá, což zase umocní příjemně tísnivou atmosféru, kterou z větší části tvoří výborná kamera společně se zvuky, nebo naprostým tichem. A potom jsou tu postavy, tři ženy, tři generace, každá svá, cestu k sobě znovu hledající... V tomto případě závěr nezklamal. 65%

Navázat na nedořešené z prvních dvou pařeb a hodit to celé do úplně jiného módu s občasným vtipem, by vůbec nebyl špatný nápad, kdyby v něm ale byl potřeba celý wolfpack. Trojka je ještě více zaměřená na Alana, jemuž bohatě stačí jako parťák Chow, Phil a Stu jsou tu až na pár scén navíc a bílého Douga unesl černý Doug. Humoru je méně, za to je ještě černější, což mi v mnoha případech sedlo. Jenom Alan do té léčebny potřebuje více než kdy dříve. Zase je to zručně natočené, dokonce zaujmou i akční scény, především dobývání hotelového apartmá a následný útěk. Ale i kvůli zbytečnosti Stua a Phila stačilo. 60%

SE: Z pekla saigonského bytu do toho skutečného. Dala by se jím nazvat závěrečná část, kdyby ovšem celou Willardovu cestu neprovázelo tolik válečných hrůz, takhle je toto tvrzení vlastně sporné. Je to zkrátka cesta peklem, při niž jsem si nejednou musel vzpomenout na Aguirre, hněv Boží, což nakonec dává smysl, inspirace. Z pocitu, že Willard těžko může být víc na dně než právě ve svém bytě, jsem byl velmi rychle vyveden. Postupem času jsem snad stejně jako on viděl "naději" v Kurtzovi. Skrze díly skládačky jsem nevěřil, že by se právě on mohl řekněme zbláznit, spíše jsem v něm a jeho jednotce čekal nějakou formu vykoupení, která vlastně svým způsobem přišla. F.F. Coppola mistrovsky pracuje s emocemi, dokáže je přenést, patřičně zintenzivnit a stačí mu k tomu jen několik málo momentů. Několik málo, avšak nebývale silných, třeba ten, v němž letí Valkýry. Vittorio Storaro dokáže do jednoho záběru dostat náročnou davovou scénu, na jejímž pozadí prolétají vrtulníky. Když se jeho práce propojí s trefně vybranou hudbou, vznikne vrchol řekněme bojové části, nálet na vesnici. Druhá část je více meditační, více o cestě a Willardovi a také více o atmosféře. Propojení obrazu zde s velmi zneklidňující hudbou (zvukem) mi přijde ještě silnější. Kulisy působí majestátně, vůbec když jsou vhodně nasvíceny nebo ponořené do nikdy nekončící mlhy, dýmu. Závěr atmosféru ještě prohloubí, ve více směrech nadchne reálností a právě tím vykoupením. 95%

Proč si to vlastně po Vegas neprožít ještě jednou v taktéž neónovém Bangkoku! Ten nabízí zase jiné možnosti zábavy, občas lehce extrémnějšího ražení... Krom jiného mám na mysli například kouřící a hlavně drogy dealující opici. Mezi hosty svatby je potvrzen Mr. Chow a možná přijde i Mike Tyson, takže tohle prostě mělo vyjít. Jenže už to tak úplně nevyšlo, dokonce to nezachránily ani zase výborné fotky v titulcích. Vtipy jsou často podobného, občas dokonce stejného ražení (vyskakující Chow). Navíc Alan se v některých chvílích přesouvá z komické figurky kamsi k dramatu o nemocném člověku, což mi tak úplně nesedlo. 60%

Sakra dobře natočené pátrání po tom, co se vlastně stalo a také kde se to všechno vzalo, což v některých případech osvětlí až výborné závěrečné titulky. Tygr v koupelně, malý Carlos, policejní vůz, dokonce i jedinečný živý talisman v kufru dává smysl, snad jen slepice zůstane velkou neznámou. Ústřední trojice je v rámci možností sympatická, tedy samozřejmě čtveřice, málem bych zapomněl na bílého Douga! 80%

Filozofování v mezititulcích celkem pobaví, Climax jinak samozřejmě nenabízí žádná "hlubší poznání", tedy snad krom jediného, namíchat do sangrie LSD je hodně špatný nápad. Gaspar Noé zase vtahuje, drtí, zkrátka jede na atmosféru a daří se mu to, alespoň z větší části. Úvodní závěr navnadí, aby následné seznámení velmi rychle přeneslo pozornost na okolí televize, v niž se rozhovory odehrávají. Naštěstí ho zavčas ukončí fantastické taneční číslo, které Benoît Debie snímá sice dynamickou, ale stále ještě poklidně plynoucí kamerou. Je tak znát každý detail tváře, každý pohyb tanečníků, jejich sehranost, která částečně pokračuje v následných rozhovorech. Tedy takhle, pokračuje tam, kde je kamera pronásleduje, když přejde do statického záběru, můžou přijít neskutečně natažené rozhovory o... ano, i o tom. Ovšem vylepšená sangria pomalu začíná působit, kamera má při bloumání po chodbách ke klidu daleko, hudba se mísí s řevem, Noé předvádí to, co mu jde nejlépe, atmosférou vtahuje a ničí. Tentokrát však ne tak silně, jak bych i vzhledem k "hororovému" žánru a hlavně jeho dřívější tvorbě čekal. Přesto jeho hra se zvukem, světlem a barvami zase nadchne, ovšem Enter the Void je o třídu výše. 75%

Nicolas Cage je snem každého zaměstnavatele. Ve své práci si jde tvrdě za určeným cílem, na vteřinu přesně dodržuje přestávky, které navíc vhodně využívá. Je schopný s tím co má zrovna v ruce rychle vyřešit nečekanou situaci a navíc neodmlouvá. Mohlo to být solidní béčko, kdyby Cage ty nečekané situace řešil ještě brutálnějším způsobem a ideálně u toho mluvil, či alespoň řval, což by šílenost námětu ještě povýšilo. Jenže to se nestalo, takže zůstala pouze nedopečená podivnost, s hnusnou kamerou, přesněji filtry. 35%

Všechna ve filmu otevřená témata, jsou sice ve většině právě pro ten poslední závod důležitá, ale ne vždy se je podaří více rozvinout. Podobné je to i s postavami, Hančův prostor je na úkor Ratha, který vše "dohání" v kotelně a ještě více Vrbaty. Život Emericha Ratha by však dal na několik filmů, takže se to nějak udělat muselo a právě povídání v kotelně mi alespoň na těch pár zásadních věcí přijde jako dobrá volba. Navíc Oldřich Kaiser hraje výborně, jeho scény jsou kvalitou srovnatelné s bojem o přežití v posledním závodě. Jestliže film cestou k němu občas lehce klopýtnul, při něm se jede na plno. Postavy jsou blíže, funguje napětí, emoce a souhra výborné kamery s hudbou všemu ještě dodává drajv. Technická stránka filmu je celkově jeho ozdobou. 75%

Série, která zaručeně postaví na nohy i Hanka! Hned od úvodní epizody, která je tím nejlepším startem ze všech sérií a krabicový nůž po ní už nikdy nebude obyčejným krabicovým nožem, pokračuje neuvěřitelná práce s postavami, zde konkrétně s tím, do nějž není nikdy vidět, Gusem Fringem. Ten, v pro další vývoj série zásadním momentu poodhalí něco ze své osobnosti a s Waltem svede dlouhý souboj pohledů, ne nepodobný tomu ze závěru taktéž výborné dvanáctky. Právě díky přiblížení Guse a jeho vztahu s Hectorem, je tu podstatně více Mexika, což sérii jen prospívá. Výborný je pohled do minulosti, ale především naprostá likvidace kartelu a následná návštěva Hectora v domově důchodců, ještě ne ta poslední. Hank je blízko Guse, v čemž mu (ne)pomáhá Walt, fantasticky to hrající na všechny strany, i když hodného táty už je téměř nemožné věřit. Jesse si prochází zásadní změnou a stává se prakticky nejkladnější postavou, zásadní jak pro Walta, tak i Guse. Jenže druhému jmenovanému to Hector ve famózním finále odzvoní a ten první, k tomu snad už při pohledu na zahrádku ani není co říct. 90%

Propojit obě části snad ani lépe nešlo, přesto mi to tak úplně nesedí, jsou to zkrátka dva výborné, za to naprosto odlišné filmy. První polovina je tradiční bondovkou Craigova ražení, tedy se zranitelným a vyčerpaným agentem. Její Istanbulská úvodní část patří mezi nejlepší akční scény a to nikoliv pouze Bondova světa, jehož hranice dalece přesahuje. Už tahle skvostně natočená jízda na všem možném totiž prozradí, že spolupráce Sam Mendes, Thomas Newman a Roger Deakins bude fungovat na výbornou. Připojit k nim mohu i jméno Javier Bardem, jehož záporák si tentokrát z pochopitelných důvodů dává na čas, aby hned při svém nástupu rozehrál s Bondem velmi osobní partii. To znejistění a výběr strany je na Danielu Craigovi znát, Silva zkrátka svým příběhem donutí přemýšlet a zmizet do minulosti. Návrat do rodného domu, krajiny, vzpomínek... osobnější snad žádná jiná bondovka nebyla, což platí samozřejmě i pro M, protože to, co se děje, se děje také kvůli ní. Mimo příběh filmu je to však z té menší části. Druhá polovina je svým způsobem dramatem s velmi hutnou atmosférou. Výborná scéna přestřelky potom vše vrací do starých kolejí, alespoň částečně. 85%