Climax

Climax bude pre každého presne to, čím chce, aby bol. Bezobsažná totálna magorina, celkom slušná formalistická hračka, metaforická sonda do ľudskej prirodzenosti, prípadne alegória súčasnej prepnutej spoločnosti. Obávam sa ale, že pre väčšinu to prvé. Problém, či skôr výhoda, je v tom, že každý bude mať vo svojej interpretácii Noeovho diela pravdu a myslím, že je to tak aj dobre. Na čo sú nám koniec koncov kladne verzus negatívne prijímané diela, kontroverzné sú predsa zaujímavejšie. Osobne som ale očakával od formálnej stránky viac, najmä po skúsenosti s Enter the Void, ktorá mi z hlavy nikdy nevyfučí, čo pár minút po zhliadnutí Climaxu stopercentne tvrdiť nedokážem. (07.11.2018)

Když skončila projekce Climaxu, měl jsem rozhodně pocit, že jsem přišel z flámu. Gaspar Noé totiž vytvořil naprostou halucinogenní šlehu, při jejímž sledování se člověk cítí takřka jako králíček Duracell. Nejvíce se bude asi vzpomínat na úvodní sekvenci, kde párty začala. Ten jeden asi 10 až 15 minut dlouhý záběr bez jediného střihu si zaslouží poklonu. Ona ostatně celá atmosféra filmu funguje přesně tak jak má, a nepůsobí ani v těch nejpodivnějších scénách nikterak groteskně, či humorně. Jako jednohubka super, ale musím souhlasit s komentářem J*A*S*M, protože to stejné jsem si říkal v kině. Doma bych ten film asi celkem protrpěl. (01.11.2018)

Snad každý druhý lepší filmový kritik načrtl rychlou, více či méně skromnou paralelu mezi Boschovým obrazem Pekla z triptychu Zahrada pozemských rozkoší a druhou částí Noého snímku, tou „hororovou“. Byla by chyba, jak to činí opět každý druhý kritik, oddělovat první (než se něco zvrtne) a druhou část filmu stejně, jako nelze oddělovat části triptychu. A zde se můžeme opřít o myšlenku, která zazněla ve filmu Jeana Eustache právě o Peklu Boschově: „Opravdu mi přijde, že je to ve třetím obraze, v popisu pekla, kdy se Bosch konečně nechává unést. Nechává se unést popisem slasti, nesmyslné a kompletní. Tato slast je tak kompletní, že tu dokonce není přítomno její vědomí.“ Jestli je vztah mezi bolestnou slastí a atraktivitou děsivosti pouze vědomým protikladem, zatímco na rovině nevědomí vytouženým cílem pudu smrti, ke které za radostného pláče hrůzy ochotně kráčíme ihned poté, co nám LSD vypne sociální inhibitory, je možnost, kterou Noé exaktně nezkoumá, jen ukazuje. A to pro mě jeho klasická poloha: směs povrchnosti a snahy po hloubce. Naštěstí již víme, že protiklady nejsou vylučující se, ale do sebe kolidují, takže i nad dílem Noého nelze z takovýchto důvodů zlomit hůl, vždyť Bosch také neměl dobré vztahy s perspektivou a tím i s hloubkou pole; rovněž Noému vyčítat povrchnost by bylo jen buržoazní ulpívání na vědomé sféře filmu. (28.02.2021)

Prvých 50 minút nezmyselných tancov a rečí o sexe som nejako pretrpel a následne prišiel celkom napínavý, mierne chaotický nábeh na poriadne psycho zážitky po účinku drogy. S lepším scenárom zameraným na jednotlivé zážitky (nevedomých) užívateľov drog to mohla byť celkom zaujímavá weird jednohubka. Takto ide skôr o pozoruhodný priemer. Kvôli prvým pomerne nudným 50 minutám nemôžem ísť vyššie než na 3 hviezdy. Celé drogové divadlo jednoducho mohlo začať omnoho skôr a príbehy konkrétnych tanečníkov by tak boli určite lepšie zakončené. Škoda, v námete som cítil silný potenciál, spracovanie ale išlo silenou artovou formou, ktorej veľmi nefandím. (07.04.2019)

Jaké by měly být základní atributy jakéhokoli filmu? Měl by něčím zaujmout, v lepším případě být výjimečný, zvláštní, originální či nevídaný a v tom úplně nejlepším případě by měl v divákovi cosi zanechat. Climax rozhodně zanechává, věřím, že i v těch, kteří párty ukončili předčasně, v tomto případě to asi nebude nic pozitivního, nicméně film by měl také vyvolávat emoce, což v tomto případě nelze popřít. Celkový psychologický efekt filmu je pro mě velmi silný a způsob, jakým je zde předkládán žánr horor, což jsem osobně po projekci považoval trochu za spoiler, bez uvedení tohoto žánru by mi Gaspar nafackoval ještě víc, je přímo skvostný. Každodenní horor našeho zprvu rozjařeného světa, kde všichni vesele tančí, spojeni stejným zájmem a hnaní přirozenou, přátelskou rivalitou v rámci svého umění, aby nakonec zbyl jen dav a viník. Zde byl startovacím motorem bezpochyby hodně slušný matroš přímo z kapátka, lze se jen marně domýšlet, co (kdo) způsobuje podobné jednání mimo tento film...když třeba přepneš na zprávy. Maximální úlet, ze kterého může být po lehkém začátku, který ovšem zobrazuje jedny z nejlepších tanečních scén ve filmu vůbec, za chvilku fyzicky i psychicky nevolno, ovšem po překonání se jedná o ojedinělý filmový zážitek, ze kterého si lze ukusovat dle libosti a ne jen jednou, což by měla být ta nejhlavnější a nejkrásnější vlastnost filmu, potřeba (nutnost) minimálně ještě druhého zhlédnutí. [Filmový klub Citadela - Litvínov]. (21.11.2018)