yenn

Obvykle píši komentář až po skončení seriálu, zvláště jde-li o právě vysílaný, tentokráte si však doba a hodnocení žádají někoho, kdo se postaví za správnou věc. Tudíž trochu konfrontačně: Osobě toužící po sci-fi bych Mórecu učú kaizoku nedoporučil, zato bych je neváhal navrhnout tomu, kdo hledá dobrodružství s vesmírnými plavidly. Podotkl bych, že přes spíše odlehčené ladění se vyhýbají obvyklým a obvykle stylizovaným komediálním momentům, že je obývá několik sympatických postav, v čele s roztomilou cundere Čiaki a mlsnou vládkyní elektronického boje Coorie, a že potěší střídmými bitvami odpovídajícími budoucí / začínající kapitánce, alternativními způsoby pirátského výdělku a hrdinkou, která přes svůj talent nespadla z nebe učená (studijní epizoda patří k nejlepším). V zimní sezóně roku 2012 si nelze vybrat lépe, dodal bych pak na závěr. 7/10

Hello Kitty's Animation Theater je soubor 26 krátkometrážních filmů, které vznikly v letech 1989 až 2001 a v nichž postavy ze světa nejslavnější Japonky zpodobňují především západní pohádky. Na rozdíl od obdobného Mariova pokusu zdejší zpracování nepůsobí příliš zkratkovitě, tedy s výjimkou Aladdina a Sněhové královny. Kromě těchto dvou mě pak zklamal závěr Perníkové chaloupky, jenž není tak uspokojivý jako ten „náš“. Naproti tomu nejvíce se mi líbí O Malence, zásluhou krásného zimního období, a zejména Děvčátko se sirkami, jehož působivý příběh je pro krátkou metráž jako stvořený a v této podobě je mi bližší díky absenci explicitně křesťanského konce. 8/10

V zimní sezóně nám Shaft předvedl alternativní přístup k žánru mahó šódžo, na jaře tatáž společnost navázala netradiční harémovkou a v létě režisér Uteny nabídl svůj pohled na rodinné hodnoty. Jen podzim se zdál být chudou příbuznou (byť boj o žvanec a středoškolačky hledající životní cíl jsou velice slušné seriály), je však pochopitelné, že víly se snaží být spíše v ústraní. Dobrosrdečná pkpk, rozverná šršr a podivná krkr se věnují třem činnostem: Rozmlouvají nad šálkem čaje, zkouší kouzla v magickém sálu a v kouzelném jezírku zhlížejí výjevy z jiných světů. Slice of life z fantasy světa, řeklo by se. Podstatné ovšem je, že tvůrci si očividně libují v absurdním humoru. Nad horkým nápojem víly probírají různá témata (spánek, kýchání atd.) do vpravdě absurdních rozměrů, při čemž vytane na mysli zoufalý učitel. Zdejší rozmluvy ovšem netrvají tak dlouho, tudíž netrpí úmorností. Krátké němé záběry v jezírku jsou bizarní samy o sobě (v prvním díle letí vzduchem holohlavý chlapík v bílých slipech) a to ještě umocňují vílí repliky nahrazující absentující zvuk. Mám silné podezření, že k těmto pasážím nebyl sepsán scénář a dabérky musely improvizovat - projev a dosti kolísající zábavnost (včetně velice vysoké, podotýkám) by tomu odpovídaly. A nakonec hlavní hvězda: Magický sál. Tato místnost propůjčuje vílám větší moc, a tak si zde mohou dovolit sesílat podstatně mocnější kouzla než obvykle. Hrají slovní fotbal, při němž kouzlí jmenované objekty, vyčarují si hřiště, na kterém vymýšlejí nový sport, nebo stvoří svět fantasy jRPG, do nějž se promítnou v podobě družiny složené z vesničanky, exhibicionistky a vysloužilé wrestlerky. A aby toho nebylo málo, celý seriál je zpracován nepříliš kvalitní počítačovou animací, přičemž ostatní postavy a zvířata vypadají reálně a s vílami vůbec neladí (v tomto případě jde o klad!). Opravdu gdobré. 7/10

Čtvrtá válka o Svatý grál je tu! Obdobně jako ta následující se rozvíjí pozvolna, přičemž v první polovině této bylo méně pamětihodných momentů (útok na Einzbern) a až příliš zbytečných řečí. Zásadní potíž však tkví v tom, že se tento sotva rozjetý vůz tvůrci či producenti rozhodli na tři měsíce zastavit, a závěrečný cliffhanger je přitom velice chabý - souboj s CGI netvorem věru není věc, kvůli níž bych nemohl dospat druhého dne. Účasti na jarním pokračování se vzdávám. 5/10

I v rouše technicky kvalitním zůstává tuctový příběh tuctovým. Ale budiž, stále tu máme závod, který by mohl být efektní, plný závodnického umu a vychytralých manévrů. První částečně platí, druhé a třetí však nikoli. Zde totiž na dovednostech nezáleží – vítězí ten, kdo, obrazně řečeno, „více zařve“, a to je u sportovního či závodního díla obzvláště mrzuté. Jsou-li Tailenders kopií, pak jsou kopií vskutku zdařilou. 4/10

Režisér má patrně s vesnickými policisty velice špatné zkušenosti, když se je rozhodl zobrazit jako naprosto neschopné hlupáky, kteří dokáží nanejvýše podezřelého doběhnout, vytlouci z něj přiznání a vyrobit falešný důkaz. I posila ze Soulu je zpočátku prospěšná jako zimník mým pacientům. Z nepochopitelných důvodů je tato absurdní fraška, obdobně jako v Goemul, kombinována s vážným žánrem, kriminálním thrillerem, a tím jej výrazně sráží. Kupříkladu zoufalství vyšetřovatelů, kteří nemohou dostat posily, jelikož byly odveleny jinam, je hmatatelné. Když však v závěru policista, jenž se kasá, jak dobrý má odhad na lidi, posuzuje podezřelého, jaký to může mít na diváka dopad, víme-li z předchozího, že jeho odhad stojí za starou bačkoru? 4/10

Sled několika nesouvisejících scén (plavková, z šintoistických slavností atd.), jež bez znalosti předlohy, a tudíž bez seznámení s postavami samostatně neobstojí. Kdybych předem neviděl první epizodu seriálu, hodnocení by patrně bylo ještě nižší. 3/10

Kdyby nás Rey Koranteng večer zpravoval kupříkladu o tom, že v seriálu Beze stopy pátrají po Texas Rangerovi, jehož unesl díky radám sourozenců Gondíkových Babica, aby mohl vydírat svou manželku z Tisíce a jedné noci, která vyhrála v DO-RE-MI na Centrálním dvorci a nechce ho pustit do své kajuty na lodi Enterprise, a kdyby k tomu všemu navíc hrála skvělá hudba, hned bych se na televizi díval častěji. 9+/10

Je jen otázkou času, kdy se v učebnicích dějepisu k hybatelům dějin, jakými jsou geniální / otřesná rozhodnutí, atentáty, přírodní živly apod., přidají také japonské středoškolačky. Třeba právě Hide Jošino, přezdívaná Hidejoši, jež se ocitla v Japonsku 16. století. Oproti popisům v knihách se zdejší svět mírně liší – kupříkladu zde nežijí muži, Oda Nobunaga je prsatá žena, jež se zemi chystá sjednotit zkompletováním legendární Karmínové zbroje, a bitva u Okehazamy má podobu hrátek na pláži. Jak jsem se obával, v poslední třetině se tvůrci místy snažili o přílišnou dramatičnost, na druhé straně je příjemné, že závěrečný souboj není přehnaně natahovaný. Jeho výsledek byl ostatně předem zřejmý - k čemu je vám nesmírná moc propůjčená Karmínovou zbrojí, když objem ňader nezvětší? Již staré japonské přísloví přeci praví: „Ómune ga ari, zenkoku no tóči.“ (Kdo velký prs má, zemi ovládá.) 5+/10

(Viděno bez titulků.) Tento krásný, byť očividně jinými místy inspirovaný svět by si zasloužil lepší příběh, když už se na něj Šinkai rozhodl dosud nejvíce soustředit. Především však zamrzí, že se kamsi vytratila většina šinkaiovských emocí a zastoupil je tovární produkt. Je sympatické, že se režisér již nechtěl opakovat, u mě by však nejspíše uspěl lépe, kdyby to udělal. 5+/10