yenn

Kanon z přelomu let 2006 a 2007 je předělávkou stejnojmenného anime z roku 2002 (které jsem zatím neviděl), jehož předlohou byla stejnojmenná PC (DC, PS2, PSP) hra (již jsem nehrál). Důvod, proč jsem jako první zvolil remake, je prostý - ve své době (duben 2007) šlo o nejlépe hodnocené dokončené anime na AniDB (to už dlouho neplatí). Kanon byl nicméně ten případ, kdy ve mě vysoké hodnocení vyvolalo spíše lehkou skepsi (což je vždy lepší varianta), ale jak vypovídají hvězdičky, příjemně mě překvapil, poněvadž je skutečně skvělý. Z počátečních dílů jsem byl výrazně zmaten a mohl jsem s jistotou tvrdit „pouze“ to, že mě baví. Na AniDB slibované drama/romance se totiž vůbec nekoná, ba právě naopak - úvod je kamarádský (imho nikoli romantický) humorný seriál (označení „komedie“ se mi použít nechce) ze života. „Ze života“ mimo jiné značí, že využívaný styl humoru je přirozený (spočívá hlavně v tom, jak si Júiči ze slečen slovně střílí). To považuji za obrovskou výhodu, protože jde o jeden z aspektů, který zajišťuje, že přechody do vážnější a dramatičtější roviny nepůsobí násilně. Pokud se totiž o podobný přechod pokusí „klasická“ komedie, dopadá to většinou nevalně, jelikož kvůli nadsazeným komediálním pasážím nedovedu brát vážně ani ty vážnější, nedovedu se na ně naladit a působí na mě rušivě. Kanon tím díky své přirozenosti netrpí a přitom mu to vůbec neubírá na vtipnosti. Ona vážnější rovina se ke slovu více dostane odhadem kolem osmého dílu (neděje se tak však náhlým skokem, což je druhý aspekt, který zajišťuje, že přechod není násilný). Mám ovšem pocit, že v tu dobu se s ní tvůrci ještě trochu srovnávali, protože v částečně vrcholné 10. epizodě je několik scén, v nichž na můj vkus příliš tlačili na citovou pilu, zatímco ve zbytku seriálu se s absolutní většinou vypjatých momentů vypořádali skvěle. Mimochodem: velice dlouho jsem nechápal zařazení Kanonu mezi romantická anime, jelikož vztahy všech hlavních zúčastněných se jeví být veskrze přátelské, nicméně v poslední cca čtvrtině se ukáže, že je toto zařazení oprávněné. Několik vět k postavám. Nejde o nejkomplikovanější osobnosti, jaké kdy byly ve filmu k vidění, ale ani o jednorozměrné figurky. Zřejmě nejméně výrazný je Júiči (což vzhledem k tomu, že je Kanon původně eroge, není až tak překvapivé), ovšem ani on není nudný patron. Slečny jsou však osobitější a zajímavější - aby také ne, když kolem nich a odhalování jejich minulosti a přítomnosti se především seriál točí. Nepřekvapí, že jejich životní příběhy jsou spíše smutné a tedy přinesou několik velice působivých scén (třetí přání, zoo...). V některých také hraje výraznou roli nadpřirozeno, což kvituji s povděkem, anžto „civilní fantasy“ podobného ražení mám rád. Rovněž se mi zamlouvá, že autoři se slečnám věnovali i nepříběhově, takže každá má své oblíbené jídlo a některé i citoslovce, které s oblibou používají (mým favoritem je Sajurino „ahaha“:-)). Naštěstí tak činí střídmě, takže se mi žádné nezprotivilo (ač v již zmiňovaném 10. díle se jedno ocitlo na hraně snesitelnosti). Jedinou lehkou příběhovou výtku bych měl k závěru (resp. poslední epizodě), který bych si dokázal představit lepší (ve smyslu lépe sedící ke zbytku seriálu). Animaci nového Kanonu má na svědomí společnost Kyoto Animation, která stvořila rovněž Suzumija Haruhi no júucu. To je poznat na vzhledu i na kvalitě, která ja opravdu vysoká, ovšem takřka po všech stránkách se mi něco více líbila Haruhi (i jiná anime) - má detailnější pozadí, hezčí postavy (s menšíma očima) a lepší rozpohybování (mimika je ale srovnatelná, tedy skvělá). To zmiňuji jen jako vyjádření lehkého nesouhlasu s mandelbrotovým tvrzením, že: „Po animační stránce se jedná o to nejlepší, co může současná televizní produkce nabídnout.“ Na výsledném hodnocení se to nijak neprojevuje. Hudební doprovod je bezpochyby povedený, ovšem místy je snad až nadužívaný - u několika scén jsem měl pocit, že by se bez hudby obešly, případně by mohla být méně výrazná. To se mi u filmového díla stalo snad poprvé, zajímavé. Shrnutí: lehce nadpřirozené vtipné i dojemné anime s pár chybkami, které však celkový dojem ovlivňují jen minimálně. Jedno z nejlepších, jaké jsem viděl. Doplnění (srpen 2017): Po deseti letech jsem Kanon zhlédl podruhé. Některé příběhy mě neoslovily tolik jako dříve, nicméně děvčata jsou stále velice sympatická, seriál vtipný, zároveň působivý a mezi středoškolskými patřící k těm nejlepším (byť na druhé straně dovedu pochopit, čím může některé diváky odrazovat). Mimochodem, 10. epizodu, jež se mi poprvé příliš nelíbila, nyní vnímám docela pozitivně. Očividně jsem již otrlý divák. Ahaha~ 8/10

Naprosto tuctový špatný monster-movie s očekávatelnými postavami, očekávatelnými událostmi, očekávatelnými činy a očekávatelnými nelogičnostmi. Solidní (zdaleka nejzajímavější z celého filmu) je úvod do chvíle, než se objeví rozmazaně otexturovaný model hada. 2/10

Charlieho andílci jsou povrchní a asi by bylo možné označit je jako „stupidní“, ale čert to vem, když se neberou vážně a jsou tak zábavní. 7/10

Nevěřím, že byl Ed Wood nejhorší režisér všech dob. Věřím, že mohl být takový sympatický svérázný nadšenec, jak jej vykresluje duo Burton & Depp. Kouzelný film o nadšení, které nezhatili ani baptisté:-) 8/10

Na tento film jsem se nejvíce těšil ve chvíli, kdy jsem o něm nic nevěděl a poprvé ho zde zahlédl. Na plakátu jsem totiž identifikoval osobu v černém plášti sedící před lánem pole, nad nímž se vznášejí duchové. Toto a žánrové vymezení mě vedly k domněnce, že půjde o fantasy putování okořeněné mysterióznem a romantikou. Naštěstí jsem ještě před zhlédnutím zjistil, že jsem byl úplně vedle. Co se týče plakátu, postavy jsou tam dvě (objímající se) a nesedí před polem, nýbrž před mořem. Jen ty duchy jsem spravně rozpoznal:-) Hlavní postavou příběhu je Makoto, patolog/soudní lékař nadaný zvláštní schopností vidět duchy těch, kteří nezemřeli v poklidu. Makoto se jim snaží pomoci klid nalézt, přičemž ovšem zanedbává svou vlastní ženu. Právě jejich vztah je hlavní motivem filmu, dozvíme se však rovněž více o minulosti dvou duchů. Všechny tři příběhy obsahují několik silných okamžiků (byť minimálně v jednom momentě na můj vkus tvůrci tlačili na pilu až moc), jenže co je to platné, když je film tak ukrutně utahaný. Nezřídka jsem se nudil a zkrácení stopáže o půl hodiny by vůbec nebylo na škodu. 5/10

Takumi žije sám se svým synem Judžim. Už je tomu téměř rok, kdy jim zemřela manželka a maminka Mio. Slíbila však, že se v příštím období dešťů vrátí, a tato doba právě nadchází... Moc pěkný a příjemný romantický film s několika kouzelnými detaily (dort), hezkou hudbou a pětihvězdičkovou poslední dvacetiminutovkou. 8+/10

Na tomto příběhu o vztahu mladíka s tělesně postiženou dívkou je nejbáječnější, jak působí přirozeně a diváka do ničeho netlačí. Mimo to chci vyzdvihnout audiovizuálně skvělé úvodní titulky. 9/10

Veselou hudbou podbarvená roztomilá a uklidňující pohádka o psíkovi a panáčkovi s velkou hlavou. Tedy skoro...

Použít pro tvorbu filmového díla mikroskopické záběry rostlin je zajímavý nápad, ovšem ocenil bych, kdyby z nich vzniklo něco více než stroboskopicky sestříhané obrázky.

Prvnímu dílu velice podobné, ovšem nikoli úplně totožné. Za prvé zde výrazně častěji hraje hudba na pozadí, přičemž si nejsem jist, zda je to klad, či zápor - není špatná, ale první část se bez ní téměř obešla, na působení jí to neubralo a naopak tím získala jistou osobitost. Za druhé je na stylu kresby Alphy a Kokone vidět, že druhý díl vznikl o čtyři roky později, osobně však dávám přednost tomu původnímu. Celkově se mi o trochu více líbí díl první. 7/10