yenn

Crowdfundingová kampaň organizace, která poskytuje začínajícím japonským animátorům prostředí, kde mohou tříbit svůj um a tím si zajistit lepší výdělek: https://www.generosity.com/fundraising/2017-animator-dormitory-project/

O úskalích produkce anime a o podmínkách v japonských animačních studiích pojednávala přednáška „Japonské animátorské peklo“ na letošním Animefestu. Záznam lze zhlédnout na YouTube:

V roce 2016 jsem zhlédl 19 standardních seriálů a 21 menší (délkou či počtem epizod). Kromě nich prošlo výběrovým řízením dalších zhruba 110 sérií (strašné číslo), z nichž jsem viděl zhruba po dvou epizodách.

Pokračujeme v trendu, kdy po silnějším lichém roce (2013, 2015) následuje slabší sudý (2014, 2016). Jako opravdu dobrý hodnotím jediný seriál, další dva měly k této metě velice blízko (pochoutky a prdelky). Za pozitivní považuji, že se mezi seriálovými anime objevilo vícero méně obvyklých žánrů, byť nakonec nesplnily plně má očekávání.

Vítězem se stává:

– Hibike! Euphonium 2 – radosti a strasti středoškolského orchestru v podání KyoAni podruhé

Za pozornost dále stojí:

– 3-nen D-gumi Glass no kamen (13x4 min.) – dvě středoškolačky navracejí vášeň do našeho světa

– 91 Days – gangsterka z období prohibice

– Boku dake ga inai mači – slušný thriller

– Dagaši kaši – naučný seriál o japonských pochutinách

– Hai to gensó no Grimgar – civilnější a téměř ve všech ohledech lepší SAO

– Keidžo!!!!!!!! – prsy a pozadí v hlavní roli nového bizarního sportu

– Sakamoto desu ga? – dokonalý člověk si (absurdně) poradí v sebesložitější situaci

– Sanša sanjó – pěkné středoškolské „slice of life" se Sonobe (!)

Díky mandelbrotovi jsem objevil skvělou službu Candy Japan. Za 25 dolarů měsíčně vám v Japonsku žijící Fin Bemmu spolu se svou manželkou vyberou cca 3-6 japonských pochutin (sladkých, slaných, kyselých, hořkých i umami) a pošlou ve dvou balíčcích. První, který mi přišel minulý týden, obsahoval výborné sušené nudle Baby Star (znáte z Dagaši kaši) s příchutí kuřecí rámen a pěnu dvou příchutí, již si uživatel vyrobí sám z dodaných prášků.

Na místě je však varování! Některé dodané produkty vyvolávají závislost. (Hned jsem si musel objednat dalších šest balení Baby Star...)

V komentáři si pochvaluji úvodní znělku k Pretty Cure, úplně nejvíce se mi však líbí její instrumentální bojová varianta. To je jízda.

V roce 2015 jsem zhlédl 14 standardních seriálů (přičemž Šin atašinči se ještě vysílá) a 5 menších (délkou epizod). Kromě nich prošlo výběrovým řízením dalších 70 sérií, z nichž jsem viděl zhruba po dvou epizodách.

Celkový dojem je pozitivnější než v roce předešlém, neboť dobrého a lepšího se sešlo dvakrát více a jen ojediněle došlo v průběhu série k výraznějšímu poklesu kvality. Mezi nejlepší se zařadila dvě pokračování, jedno KyoAni a jedno velké překvapení:

1. Hibike! Euphonium – radosti a strasti středoškolského orchestru v podání Kyoto Animation
2. – 4. Durarara!!x2 Šó – pokračování propletence svérázných postav a příběhů z tokijské čtvrti Ikebukuro
2. – 4. Non non bijori Repeat – vesnické slice of life své kouzlo neztratilo
2. – 4. Šokugeki no Sóma – nečekaně zábavný gastronomický šónen dovedně kombinující nadsázku a napětí

Za pozornost dále stojí:

– Fušigi na Somera-čan (12x4 min.) – absurdní!
– Gakkóguraši! – školní slice of life + zombie
– Juri kuma araši – lesbičtí medvědi se mění v lesbické dívky a naopak
– One Punch Man – parodický akční šónen, v němž jedna rána stačí všem
– The Rolling Girls – skupina děvčat se vydává plnit nezvyklé úkoly v provinciích alternativního Japonska

(Upraveno po ukončení Kiseidžú.)

V roce 2014 jsem zhlédl 18 standardních seriálů a 4 menší (počtem epizod či jejich délkou). Kromě toho výběrovým řízením prošlo dalších 96 sérií, z nichž jsem viděl zhruba po dvou epizodách.

Celkově byl loňský rok slabší než předchozí (2013). Našla se dvě dobrá díla, přičemž jen druhá, podzimní polovina Mušiši zoku šó dosáhla kvalit předloňských prvních dvou míst (Tamako Market a Učóten kazoku) a mnoho seriálů se v průběhu dosti zhoršilo, případně nenaplnilo svůj potenciál. Jednoznačně nejhůře dopadla letní sezóna se čtveřicí Aldnoah.Zero (velmi ubohý cliffhanger, jak ukázala včera odvysílaná 13. epizoda), Gekkan šódžo Nozaki-kun (stereotyp!), Tokyo ESP (pokažený závěr) a Zankjó no Terror (neschopný scénárista; mandelbrot by přidal i jiné výtky;-)).

Nejlepšími tedy byly (v abecedním pořadí):

- Mušiši zoku šó – Ginko stále pomáhá lidem postiženým muši

- Ping Pong The Animation – hráči stolního tenisu z pohledu sportovního i psychologického

Za pozornost též stojí:

- Amagi Brilliant Park – bavíme se v zábavním parku a trochu jej také zachraňujeme před bankrotem

- Kiseidžú: Sei no kakuricu – soužití s chladnokrevným parazitem v pravé ruce; závěr neuspokojivý

- Nobunagun – stylové akční sci-fi

- Sekai seifuku: Bórjaku no Zvezda – osmiletá holčička chce ovládnout svět, skončí to však mrzutě

- Nandaka Velonica (10x10 min.) – zpupná mimozemšťanka poznává Zemi

- Tonari no Seki-kun (21x8 min.) – Seki, mistr nápaditého zahálení na školní lavici

- Robot Girls Z (3x27 min.) – v podobě děvčat jsou historičtí mechové zábavnější

Na celý kinematografický svět však již druhý rok shlížela z trůnu královna Tamako. Její love story skvělým způsobem rozvíjí osoby známé ze seriálu (především samotnou hlavní hrdinku) a pro mě je nejlepším filmem od Papriky.

Ecuko Jakušimaru je japonská zpěvačka, skladatelka, textařka a ilustrátorka. Ospalým hlasem nazpívala skvělé znělky k několika anime (kupříkladu Jodžóhan šinwa taikei, Denpa onna to seišun otoko a Mawaru Penguindrum), spolupracuje s různými japonskými hudebníky a sama zatím vydala jedno sólové album (obsahuje také skladby z anime). Kromě toho je zpěvačkou kapely Sótaisei riron (Teorie relativity), jejichž tvorba, čítající prozatím tři alba, patří mezi to nejlepší v žánru J-popu:

Pominu–li seriály s epizodami délky několika minut, zhlédl jsem z letošním nabídky 18 anime (přičemž Samurai Flamenco se stále vysílá) a od dalších zhruba 60 děl jsem viděl dvě epizody či více. Z toho za dobrá a ještě lepší považuji tři anime:

1. Tamako Market - o dívce a obézním ptáku, kteří mají rádi moči

2. Učóten kazoku - tradičně japonská městská fantasy

3. Non non bijori - ospalé venkovské slice of life

Zvláště první dvě mě opravdu nadchla, nicméně v případě Tamako Market patřím zjevně k výrazné menšině.

Kromě medailistů se objevila ještě pětice seriálů, které sice nepovažuji za vysloveně dobré, leč pozornost si dle mého zaslouží:

- Aku no hana - polovičaté psychologické anime s velmi netradiční audiovizuální stránkou

- Gen'ei wo kakeru taijó - mahó šódžo à la Madoka

- Kjókai no kanata - vývoj vztahu lovkyně a oběti s pokaženým závěrem

- Sasami-san@Ganbaranai - resocializace středoškolačky, šintoismus a Shaft

- Watamote! - outsiderčiny zoufalé snahy stát se populární

Jelikož křišťálovou kouli ani jiné věštecké zařízení yenník nevlastní, nezbývá mu než se již zhruba dvě léta při výběru anime z nových sezón spolehnout na obyčejnou metodu pokusu a omylu. Každý čtvrtrok tedy zhlédne obvykle dvě epizody (někdy více, výjimečně méně) od každého nového seriálu s výjimkou těch, jejichž první sérii neviděl, případně jej nezaujala. Několika nejúspěšnějším kandidátům se poté dostane té pocty, že jim yenník věnuje pozornost po celé trvání.

Iniciativu navrhující přejmenování pražského letiště v Ruzyni na Letiště Václava Havla jednoznačně podporuji. Výsledek by totiž mohl být velice zajímavý:

Byla mi učiněna nabídka, jaká se neodmítá, tudíž jsem se v podvečer 1. prosince ocitl na jedné z projekcí Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Trojice krátkometrážních filmů nás provedla výšinami, nerovinami a hlubinami, do nichž se já jistě hned tak nepodívám. Největší dojem v nás však zanechal čtvrtý, celovečerní snímek Invincibles (chyby v anotacích pěkně ladí s kvalitou titulků), kde se jistý lyžař svěřil se svou láskou k lyžím, s tím, co mu tato VÁŠEŇ přináší a co je pro ni ochoten obětovat, načež jeho slova vystřídaly činy, tedy záběry jízdy. Posléze s obdobnou zpovědí vystoupil jiný lyžař. Poté další. Následně ještě jeden. A ještě. A ještě. A ještě. Celou hodinu. Až na několik výjimek si byly výpovědi navzájem velice podobné a totéž platilo o nasnímaných sjezdech. Teleshoppingovitý kolovrátek shrnula výstižnými slovy spoludivačka, pravidelná návštěvnice hor: „Připadám si lyžařsky znásilněná.“

Jelikož jsme obdobně jako loni zanedbali registraci, vydali jsme se na pražské setkání milovníků poníků raději již dvě hodiny před začátkem první zajímavé přednášky. Prozatím jsme usedli v sále Honšú na povídání, jež nás mělo „seznámit“ s novinkami v anime za poslední rok. Kalendář na AniDB by však k tomuto účelu posloužil mnohem lépe. Oba přednášející (jež jsem dosud neslyšel, ale nováčky nejsou, pokud vím) často svůj výklad prokládali bezradným mlčením (netuším, co stálo v papírech, jež třímali v rukou, poznámky to však očividně nebyly), občas trapnými vtipy a z jejich popisů si dle mého nezasvěcený divák málokdy mohl o daném anime udělat dobrou představu. Vrcholem byla Madoka Magika, o jejímž obsahu během prvních pěti minut nepadlo snad ani slovo. Po půl hodině jsme proto znechuceně odkráčeli na oběd.

Po zvýšení glykémie nám Grek1 ozřejmil, že „hudebními vtípky“ má na mysli parodie, „vykrádačky“, hrátky s aranží, slučování neslučitelného apod., vše přitom doplnil didaktickými ukázkami nejen z anime. Jednoho veterána následně vystřídal druhý veterán hintzu, jenž svou typologii návštěvníků anime conů pojal jako RPG systém: Po výběru pohlaví (sameček, samička, cherub) a rasy (Brňáci, Ostraváci, Pražáci...) si každý návštěvník volí jedno z mnoha povolání (Zapálený zelenáč, Zbloudilý loudil, Náhodný kolemjdoucí, Bubuděcko, Cosplayer atd.), z nichž každé přináší bonusy či postihy k některé ze šesti základních vlastností (šikovnost, intelekt, podivnost, zvučnost, půvab, odolnost). Vybral si patrně téměř každý.

Za Animestopem, jenž jak lze z názvu odvodit, je obdobou Videostopu, zela v programu dvouhodinová nezajímavá mezera, již jsme vyplnili návštěvou kavárny. LaughingMan si poté vydupal, že si půjdeme poslechnout hudbu z Tóhó, již nemá rád, a poté se podivoval, jak snesitelné skladby DJ Wolfii pouštěl. V následující přednášce nás Lusi seznámila s hudebními anime, jež roztřídila dle hudebních žánrů a od každého důkladněji představila jednoho zástupce (a případně stručněji několik dalších). Ukázalo se, že dle průzkumu vládnou v oblíbenosti Nodame Cantabile a Detroit Metal City a že tvůrci zanedbávají elektronickou hudbu.

Dva další vyvolené body programu nám byly zapovězeny pro přeplnění sálu Kjúšú, a tak když nás LaughingMan opustil, usadili jsme se s mandelbrotem naprosto neočekávaně v Hokkaidó, kde se chystalo hraní písní z anime na reálné nástroje. Informace o tom, kde shánět notové zápisy, akordy apod., nám jakožto nehráčům příliš užitečné nebyly, ale když došlo na samotnou produkci, hrálo a zpívalo to slečnám docela pěkně. Posledním článkem našeho sobotního plánu (ano, v typologii návštěvníků jsme (alespoň částečně) metodičtí Cyloni; škoda že to jakožto neznalec světa Battlestar Galactica příliš nedocením) byla Interstella 5555, jež se mi i nyní jevila velice dobře.

Neděli jsme začali Tóny z anime. Ty skutečně zazněly (jedna skladba z každého vybraného anime), očekávali jsme však, že se přednášející více rozpovídá o celých soundtracích, případně že rozvede, čím ji daná skladba zaujala. Následně Mitsuki v obecné rovině rozebrala internetové komunity: Uvedla, kolem čeho může komunita vzniknout, čím jsou uživatelé motivováni k zapojení a jaký je životní cyklus komunity a členů. Pěkné shrnutí. Tak jako jsme Akicon započali novinkami v anime, tak jsme jej zakončili novinkami ve východoasijských kinematografiích. Každý z velkého množství snímků Vavča stručně a výstižně několika větami charakterizoval a u některých nabídl i trailer. Podání a informační hodnota přednášky se s tou úvodní vůbec nedá srovnat.

Ani letos Akicon nezklamal a téměř jistě jej navštívím i za rok.

Vstávali jsme zbytečně brzy, tudíž jsme na letiště dorazili s výrazným předstihem. Po rozloučení a odbavovací proceduře se Akijo vydala na průzkum letištních obchodů a zhruba o dvě a půl hodiny později se náš Boeing 777 odlepil do země. Tentokráte se mi ovládání vestavěného multimediálního zařízení téměř podařilo rozbít v rekordně krátkou dobu jedné hodiny, za okamžik však opět nabylo vědomí a přes veškeré mé snahy přežilo ve zdraví celý let.

Na Schipholu jsme oproti předchozí cestě strávili podstatně kratší čas, ovšem při bezpečnostní kontrole jsem nabyl dojmu, že mezi Japonci a Japonkami se poslední dobou rekrutuje velké množství teroristů. Akijo naštěstí dostali do spárů rozumnější úředníci. Poslední část cesty, jež mě přesvědčila, že i mezi Holanďanky se trochu krásy rozdělilo, uběhla velice rychle a před sedmou hodinou večerní má výprava skončila.

Já chci zpátky do Japonska:‘-(

Můj pobyt se nachýlil ke konci a poslední den jsem se rozhodl strávit v Ósace, ve společnosti zvěře.

Tennódži zoo je oproti své kóbské příbuzné rozsáhlejší a trochu hezčí. Pandu tu sice nenajdete, ovšem koala zde žije, a navíc se ve tmě skrývá také kiwi! Ještě lepší úkryt si našel velemlok japonský, i jej jsem však po úporném hledání odhalil. Další zvířecí sestava je vcelku obvyklá, mezi plazi se ovšem někteří i plazí. Defekujícími zvířaty jsem se tentokráte kochat nemohl (vzdělávací středisko tu nepostavili; jen přednáškový sál) a procházení mi trvalo zhruba dvě hodiny.

Podobně jako včera se mi ve chvíli hladu do cesty postavil McDonald, a jelikož měl v menu další japonskou specialitu Ebi Filet-O, neváhal jsem. Uspokojil mě méně než včerejší oběd, poněvadž smažené krevety byly chuťově nevýrazné a dresing se zatoulal jen do jednoho místa sendviče.

Zprvu se zdálo, že navštívit Kaijúkan během víkendu byl nerozvážný čin, jelikož v prvních dvou poschodích osmipatrové budovy bylo návštěvníků více než vodních tvorů. S postupem níže však jejich koncentrace klesala, mohl jsem si tedy rejnoky, žraloky, kraby, medúzy a další obyvatele různých vod vychutnat. Velemlok mě však tentokráte přechytračil. Součástí komplexu je také mělká nádržka se dvěma druhy žraloků a rejnoků, jež si lze něžně a na vybraných partiích (jak káže cedule) pohladit.

Zpět na nádraží jsem se zalekl, že mi unikla změna letního času na zimní – na tabuli totiž svítily časy o hodinu nižší, než jsem čekal. Ukázalo se ovšem, že šlo jen o počínající adaptaci na české poměry, kdy kvůli smrtelné nehodě na trati nabíraly vlaky výrazná zpoždění. (V Sandě bylo u jednoho spoje uvedeno 120 minut.)

Potřetí Kjóto. Chrám Šóren-in byl jedním z nejzajímavějších buddhistických objektů, jelikož za obdobné vstupné jako jinde jej lze prozkoumat opravdu důkladně. Přístupná je většina místností a samozřejmě i zahrada, kde stojí mimo jiné zvonice, jejíž zvon může návštěvník rozeznít (a případně předtím přispět do pokladničky, ale tuto část jsem vynechal). Cestou z chrámu mě na mapě zaujala značka hrobu Akečiho Micuhideho a ten jsem si kvůli jednomu z právě vysílaných anime nemohl nechat ujít.

Následně mě podzemní dráha dovezla na druhou stranu trasy, do stanice Nidžódžó, v jejíž blízkosti se rozléhá stejnojmenný hrad. V rozsáhlém areálu lze strávit drahnou dobu a ve většině staveb vaše kroky provází vrzání slavičích podlah, upozorňujících na vetřelce. V některých místnostech také přebývají figuríny v různých výjevech (šógun přijímá posly, šógun odpočívá...). Když jsem venku shlédl z mostu do vodního příkopu, podobně jako v Naře se v mžiku ve vodě začali srocovat kapři loudící krmi od návštěvníků. Jejich vzrůst napovídal, že většinou jsou úspěšní.

V čase oběda jsem se přemístil do jiné části města, kde mě hned udeřila od očí nabídka McDonalda. Terijaki McBurger u nás k dostání není, odolat jsem mu tedy nemohl. Když jsem dobrý sendvič s hovězím masem ve sladkokyselé sojové omáčce spořádal, vyzvěděl jsem od obsluhy polohu Sandžúsangen-dó. Několik autobusů stojících za jeho branou mě však spolehlivě odradilo, a tak jsem se vydal do poslední lokality.

Ulice vedoucí k Fušimi Inari taiša je lemována obchody s liškami a s torii, aby nikdo nebyl na pochybách, čím je svatyně proslulá. Kromě soch zde podobu lišek (respektive liščích hlav) nabraly i ema, jež jsou navrženy tak, aby osoba toužící po splnění přání lišce domalovala obličej. Někdo ji přemění na Hello Kitty, jiný na bišinku, další na dospělého muže. Torii pak v počtu několika set zastřešují jeden z okruhů ve svatyni. Návštěvníků je hojný počet, ovšem díky velké rozloze lze v areálu najít i klidnější místa.

11. června jsem hned po návratu z Universal Studios Japan usedl k PC a začal pátrat po dalších místech oplývajících horskými dráhami. Můj zrak padl mimo jiné na Nagashima Spaland, říkal jsem si však, že prefektura Mie už je přeci jen trochu z ruky, a že zdejší zábavní park si tedy užiji až při (potenciální) příští cestě do Japonska. Došlo na něj ovšem již letos, a to díky volnějšímu programu třetího týdne a díky faktu, že část cesty je možné absolvovat šinkansenem (přitom to není taková chvilička jako z Ósaky do Kjóta). Zvolit se dají i jednodušší (byť časově náročnější) možnosti, ale alespoň pro první cestu jsem si vybral tři kolejové přestupy s padesáti minutami v rychlovlaku. Díky jeho zrychlení jsem již od rána čas od času zažil podobné pocity jako na horské dráze.

Po opuštění posledního pomalovlaku jsem si všiml europoidně vyhlížejícího mladíka, jenž dle očekávání zamířil ke stejnému autobusu jako já. Kvůli obdobným problémům s jízdenkami jsme prohodili pár slov, jimiž se potvrdilo, že máme společný cíl. Jmenuje se Jeremy, pochází z USA (to bylo patrné již z jeho hrozné angličtiny, jíž jsem měl občas problémy rozumět) a od ledna je ve východní Asii na výměnném studijním pobytu, během nějž navštěvuje horské dráhy, které jsou jeho koníčkem. Nečekaně jsem tak získal souputníka a průvodce, jelikož v Mie nebyl poprvé.

Díky všednímu dnu bylo v parku návštěvníků poskrovnu, čekat jsme tudíž museli jen výjimečně a krátce. Začali jsme maličkou dráhou Children Coaster a krátkou, trochu se třesoucí dráhou Corkscrew se dvěma smyčkami. V Ultra Twisteru jsou návštěvníci vyvezeni nahoru v poloze na zádech, načež je již v sedu čeká po krátkém volném pádu a jedné vlně tunel, v němž se otočí o 360 stupňů, a obdobným tunelem se na závěr projedou pozpátku. I přes nepříjemně prudké brzdění v některých pasážích jsme jeli třikrát.

White Cyclone je dřevěná dráha, jež má díky výrobnímu materiálu velmi hustou konstrukci. Jízda trvá poměrně dlouho a působivá jsou především místa, kdy trať prochází konstrukcí. Podobně jako druhá navštívená dráha je však provázena kodrcáním, jež je zvláště výrazné v zadní části soupravy, jak jsme zjistili při dalším usednutí. Jako předkrm před hlavním chodem jsme okusili ještě Wild Mouse, na níž neječí ani školačky.

Máloco se vyrovná výhledu z výše 97 metrů a následnému pádu rychlostí až 153 km/h, které nabízí 2479 metrů dlouhý Steel Dragon 2000. (Naprosto chápu, proč čelní pasažéři na Formula Rossa musejí mít ochranné brýle.) Po prvním velkém pádu přichází další, několik zákrut, vlny v druhé části (včetně krátkého průjezdu žhnoucím dračím chřtánem) a po zhruba třech minutách je úžasný zážitek u konce. Můžete si ho však mnohokrát zopakovat (já jsem tak učinil pětkrát).

O Free Fall máte jasnou představu již z názvu a i on při obou našich pádech trpěl necitlivými brzdami. Podobný je Space Shot, který nejprve prudce vyjede vzhůru. Volný pád však příliš volný není. Giant Frisbee, velký kruh, na jehož obvodu návštěvníci sedí, se za rotování několikrát zhoupne a jeho rameno v nejvyšším bodě svírá s kolmicí k zemskému povrchu úhel větší než 90°. Dobré, ale z neustálého otáčení se mi udělalo v závěru trochu nevolno. Space Shuttle je obří houpačka, jež se pohybuje se stále větší amplitudou, až kosmonauty dvakrát poměrně pomalu (a s nepříjemným přesunem krve do kraniální části těla) otočí o 360 stupňů. Chcete-li se ocitnout hlavou dolů, volte raději Shuttle Loop, který vám to během krátké chvíle umožní dvakrát (při dvou jízdách čtyřikrát) – čelem a posléze i zády vpřed.

Když jsem po šesti hodinách doběhl na autobus u parku, byl jsem sice kvůli krutému slunci zpocený a trochu spálený, ale 97 metrů a 153 km/h za takovou oběť rozhodně stálo.

Dnes byl den lenosti. O úklidu a času stráveném u holiče vám vyprávět nebudu.

Při druhé návštěvě Kjóta jsem se chystal zavítat do osmi až devíti objektů, hned jeden z prvních mi však plány zhatil. Z vlakového nádraží jsem se nejprve vydal pěšky k Tódži. Již zdálky mi byl počet lidských osob před ním podezřelý a brzy po přiblížení jsem zjistil, že v areálu se pořádá jakýsi trh, očividně velmi populární. Ve vedru a dusnu neměl můj pokus probít se vlnami příslušníků druhu Homo dlouhého trvání a po pár metrech jsem se otočil a vrátil do výchozího bodu.

Metrem jsem se přesunul na druhou stranu centra, kde se na mě po opuštění příjemného klimatu usmívala botanická zahrada. V ní a ve skleníku, jenž je její součástí, lze spatřit mnoho krásné flóry: sakury, švestky, cedry, kafrovníky, bambusy, původní japonské rostliny, bonsaje, sukulenty, cykasy atd. I s obědem jsem v ní strávil téměř tři hodiny, tudíž se kvapem přiblížila hodina čtvrtá, kdy většina chrámů a svatyní zavírá své placené prostory.

Ještě jsem zkusil štěstí ve svatyni Kamigamo, jež dle mapy ve velkém měřítku leží nepříliš daleko (45 minut chůze není tak hodně, ne?), ta však k výjimkám s prodlouženou otevírací dobou nepatří. Do metropole prefektury Kjóto tedy zavítám ještě jednou.

Do Arima Onsen nás původně mělo jet více, ostatní však změnily program, a tak jsem zbyl sám. Kromě plánů na obvyklou prohlídku města jsem si s sebou vezl rovněž pozvánku na kulturní akci v jednom z chrámů.

Dopravit se do města bylo snadné, ovšem úloha zorientovat se v něm mé schopnosti přesahovala. Nepřekvapuje mě, že zjednodušená mapa v mé kapse mi příliš nepomohla, ani mapy přímo ve městě však neposloužily lépe. Hledáním chrámu Nenbucu jsem strávil více než hodinu a připadal jsem si jako kdysi v pražské zoo při pátrání po pavilonu s gaviály: Vždy, když jsem se dostal k novému orientačnímu bodu, zjistil jsem, že cíl už je za mými zády. Bezděky se mi tak představil pramen s vodu bohatou na oxid uhličitý, šintoistické svatyně a chrám Onsen s koutkem, kde zrovna mladý japonský pár směřoval svá přání k falickému symbolu.

Stejně jako v případě indických krokodýlů jsem tedy nakonec na místo dorazil až po optání místních. Domluva s mnichy nepřátelskými k angličtině byla poněkud obtíženější, ale chvíli nato už se mi nesly moči a matča. Poté mě a další hosty vpustili do místnosti, kde jsme se před začátkem další části programu mohli obdivovat tokonomě s ikebanou a vně dveří zahradě s kvetoucím 250letým salem. V poledne se mikrofonu chopil mnich, jenž asi půl hodiny poutavě a vtipně povídal. Tak to alespoň působilo z chování přítomných, výrazně převažujících dam; já jsem mu téměř nerozuměl. Podobně dlouhou dobu pak předváděla své umění čtveřice hráček na koto. 1500 jenů už jsem investoval lépe.

Potíže s orientací nadále pokračovaly, a tak jsem šel raději na oběd, přičemž správný postup konzumace mi musela poradit sympatická servírka. Ani posilnění však nepomohlo a dále jsem bloudil. Chyba však možná nebyla na straně map, snad mě jen postihl dočasný orientační nesmysl (obvykle s mapami problém nemívám). Tato varianta mi vytanula na mysli ve chvíli, kdy jsem až na třetí pokus našel muzeum hraček. Prošel jsem kolem něj totiž už dvakrát, barevná cedule se seznamem pater ve mně však evokovala dojem obchodního domu, tudíž jsem objekt ignoroval.

Japonštiny bylo pro dnes dost, komentovanou prohlídku jsem tedy vynechal. Místo ní jsem sešel do koryta, kde se stékají dvě řeky. Až po pořízení několika fotografií rozbouřené vody jsem si všiml oranžových výstražných světel oznamujících, že kvůli prudkému dešti je přístup k řece zakázán.

Ráno jsme se naposledy na chvíli podívali k moři a pak se již vydali na zpáteční cestu, která proběhla bez nesnází. Na vlak do Ósaky jsme nasedli před polednem s Akijo a Julčou, jež se zprvu vzpínala, přesvědčil ji však slib ufo catcheru. V dopravním prostředku se pak na dlouhou dobu zabavila tvorbou desítek zbytečných fotografií (rozmazané okolí, detail nosu, boty spolucestujících, MNOHO autoportrétů...).

Ve městě jsme nejprve vyzvedli rezervované CD a pojedli suši, načež jsme vyrazili za slíbenou zábavou. Drsoň Kiriněnko se ukázal jako mnohem tvrdší protivník než trouba Putin před deseti dny, ale opět díky radám a mírné pomoci obsluhy po více než dvou tisících investovaných jenech nakonec padl. Stitch ve včelím oblečku, do nějž se zahleděla Julča, již takový odpor nekladl. Ke konci Akijo významně koukala na hodinky, a tak jsme se dvěma velkými plyšovými potvorami kráčeli do divadla bunraku rychlejším krokem.

Představení se skládalo ze dvou her: První, kratší a akčnější Godžóbaši (Most Godžó), se mi líbila, druhá, delší a především na dialozích založená Kanadehon čúšingura (resp. její část), mě však kvůli jazykové bariéře (ani promítané japonské titulky nepomohly) příliš nezaujala, přestože příběh jsem z podrobného programu znal. Hry však nebyly tím jediným, co jsme zažili.

Mezi oběma díly nám jeden z vypravěčů a jeden z hráčů na šamisen vysvětlili své role a předvedli několik krátkých názorných ukázek. Po nich se slova ujal jeden z loutkoherců a i on detailně a názorně popsal a předvedl svou úlohu. Po skončení představení se pak diváci do rolí mohli sami nakrátko vžít. V nabídce bylo ovládání loutek, odění do šatu vypravěče a hra na šamisen. Já jsem si vyzkoušel první dvě, Akijo vedení loutky, Julča vše (jako vypravěčka byla nesmírně kawaii~~~^_^, což odsouhlasilo i okolí). Samotné hry mě sice neuchvátily, díky doprovodnému programu jsem však z návštěvy tradičního loutkového divadla opravdu nadšen.