yenn

Rozkročena mezi pre- a postsailormoonovskými mahó šódžo stojí andělská sestřička Ririka. Z prvních si bere jednu hlavní rošťandu, větší důraz na každodenní život (to platí především zpočátku) a nechtěný fanklub školního idola (po vzoru té nejlepší, která se dokonce na okamžik v jednom z dílů mihne). Sailor Moon a spol. pak připomene stereotyp vycházející z temné říše, která hrdince téměř v každé epizodě staví do cesty protivníka, jehož je třeba „vyléčit“ vždy týmž způsobem. Nejzajímavější mi však připadá sledování inspiračních zdrojů pro Princeznu Tutu. Jde například o vzhled transformované hrdinky (šaty a obuv), určité dějové prvky (v části epizod temná vakcína proniká do lidských srdcí a akcentuje některou jejich emoci) a barevné ladění „bojiště“, kde je podoba nejnápadnější. Tutu k tomu však přidává leccos navíc. 5/10

Věčně neukojená vládkyně temného království touží získat všechnu sexuální energii světa! Zlu, které páchají její poskoci, vyslaní do lidského světa, může zabránit jediná osoba. Cubomi je obyčejná roztržitá dívka pracující v pánském klubu, po pronesení zaklínadla „Rose Orgasm Power, Erection!“ se však mění v Papillon Rose, bojovnici světlé strany, jejíž tělo je během transformace spoře zahaleno krajkovým spodním prádlem. Dostane–li se naše hrdinka do úzkých, podá jí pomocnou „ruku“ maskovaný elegán, jenž v běžném životě svádí ženy a dívky a ráno je nechává platit za hodinový hotel. A nechybí ani pomocník v podobě roztomilé kočičky s netradiční ozdobou ocásku. Tato lechtivá parodie na Sailor Moon svůj vzor v zábavnosti překonává a mohla by být snesitelná i pro ty, kdo žánru mahó šódžo neholdují. 5/10

Poučil jsem se. Dosud jsem se domníval, že formát jonkomy využívají pouze čistě humorná díla, slečna Kotoura však naznačuje, že jím lze zpracovat i rodinné a společenské drama. Výše zmíněná dívčina se může chlubit dovedností číst myšlenky druhých, pramálo však byla obdařena sociální inteligencí. S radostí hlasitě sděluje a komentuje pocity ostatních, přestože ti na to reagují s očividnou nelibostí, a tak ji téměř nikdo nemá rád. Seriál si přitom do jisté míry zachovává skečovitost jonkomy a zároveň se úplně nevzdává komediálního žánru. V první epizodě se tak kupříkladu z úvodu, který líčí Kotouřin nešťastný život, dostaneme k romantické komedii, v díle druhém je skeč o šikaně záhy vystřídán komedií středoškolskou. Více jsem neviděl a neuvidím. Dramatické okamžiky totiž působí kvůli černobílým postavám lacině a humoru téměř schází vtip. Postavy se jistě časem mohou vyjevit zajímavěji, ovšem nedostatek vtipu a především absurdnost tohoto žánrového přeskakování se zlepší stěží. 2/10

Medicína, toť Eitův jediný cíl. Svému snu dostat se na státní univerzitu obětuje vše: Každou volnou chvilku věnuje studiu, přátel má pomálu a partnerskými vztahy opovrhuje. Jen se občas nechá unést bujnými představami, že je udatný rytíř čelící drakům, vynikající kytarista a podobně. (Inu, čúnibjó je třeba kout, dokud je žhavé.) Spolužačka Masuzu přitahuje téměř vše lidské s chromozomy XY, leč sama o hlubší city nestojí a neustálé odhánění nápadníků ji obtěžuje, a tak požádá Eitu, aby se stal jejím přítelem na oko. Odmítnutím se nedá odradit a přejde do útoku vydíráním deníkem, do nějž si Eita zapsal produkty své čúnibjó fantazie. Kopanec do zadku doplněný hanlivým výrazem by byl nejlepším řešením. Vilné představy občasného dotyku dívčího těla by též našly pochopení. Náš trumbera však pouze se skřípěním zubů podlehne a stane se onucí. Lze očekávat, že on i ona přes nástrahy rýsujícího se harému dospějí časem k poznání, že láska není tak špatná věc. Jen mi není jasné, proč k tomu Eita potřebuje prsatou albínku, když má doma každou chvíli svou lolitkoidní kamarádku z dětství. Blba a pindu více než dva díly nesnesu. 3/10

Ve světě, kde dvě technologicky nejvyspělejší civilizace, Yulgaha a Yanuess, brázdí nebe na vznášejících se ostrovech, se chtě nechtě Yorn stává Lovcem bohů, mytickým bojovníkem, jenž chrání lidstvo před bohy, kteří by se do lidských záležitostí pletli více, než je zdrávo. Taková mocná osoba neunikne pozornosti vzdušných měst a obě se jej snaží lapit z obavy, aby se nedostal do rukou druhé strany. Zápletka je poměrně zajímavá, prostředí atraktivní a některé počáteční díly velmi slušné, leč zhruba od poloviny seriálu začíná děj působit poněkud vykonstruovaně – částečně to budí dojem, jako by tvůrci z mangy vybrali jen klíčové události a vynechali to, co je spojuje – a v několika posledních epizodách se mění v překombinovaný blábol. Místy jsem byl dokonce nucen vzpomenout na tuto hrůzu. Za zmínku stojí ještě jedna složka seriálu. Nevhodné či mizerně zasazené komediální momenty jsou pro otaku denním chlebem, sem však jako by z komedie zabloudila celá civilizace Yanuess. V jejím čele stojí humanoidní kočka Njako, v nepřítomnosti zastupována svou neteří, jež navštěvuje nižší střední školu, a které proto musejí ostatní členové vlády pomáhat se studiem a domácími úkoly. Hlavními agenty jsou dvě neustále bloudící nemehla, jejichž hlášení z akce překypují nepodstatnými informacemi. A jako dopravní a bojové prostředky tato mocnost používá roboty ve tvaru skotu či jiných zvířat. Co více si ve vážném seriálu přát, že? V Eden's Bowy je však komediálnost tou menší potíží. 3/10

Na první pohled humorné anime o trojici osmiletých holčiček, jež brání Japonsko před roztomilými mimozemšťany, na pohled druhý, důkladnější, hrůzné svědectví o prohnilosti japonských obranných sil, které se potýkají s celou řadou nešvarů. Velitelé jednotlivých složek upřednostňují zájmy osobní před zájmy země (když mimozemšťané napadnou sady a plantáže, velitelé nepostupují koordinovaně, nýbrž každý rozkáže bránit své oblíbené ovoce); při obsazování volných míst se hledí pouze na osobní známost a příbuzenské vztahy, nikoli na schopnosti (pozice ve speciální jednotce pro boj s mimozemšťany na zemi, ve vzduchu i na moři jsou bez testů přiřknuty vnučkám velitelů jednotlivých složek); drtivé porážky a škody na majetku vyplývající z neschopnosti protekčních jedinců jsou vypočítavě prezentovány s vysokou dávkou citového vydírání (při pohledu na plačící lolitky zuřící dav jihne); nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky není náležitě trestáno (opakované použití drahého vojenského vybavení ve školní divadelní hře skončí pouhým napomenutím). Uf. Běhá mi z toho mráz po zádech a již se nedivím, že země Hello Kitty svůj boj s roztomilostí prohrává. 7/10

Dračí koule jsou k mému překvapení vcelku vtipný seriál – zvláště chlípný Želví poustevník věčně vyhlížející příležitost k pohledu na odhalené ženské tělo dovede pobavit. Naneštěstí kromě ucházejícího humoru téměř nic jiného pochválit nelze. Natahovanost je vlastní celému seriálu (příkladem budiž 97. díl s názvem „Závěrečný zápas“, v němž střet započne až čtyři minuty před koncem), nejvýrazněji se však projevuje v mnohých soubojích. Jejich prodlužování je přitom často dosahováno ubohými a protivnými metodami: Neustálé avizování vrcholné techniky, jež je záhy vystřídáno avizováním vrcholné techniky, po němž následuje avizování vrcholné techniky, nesmyslné vyčkávání nad otřeseným protivníkem a především v hlavních soubojích opakování následujícího receptu: Potřebujeme dva soupeře a pytel drsných hlášek. Nejprve prvním soupeřem utlučeme druhého do bezvědomí (můžeme dochutit komentářem, že z TOHOTO se nikdo nevzpamatuje). Druhý se po nějaké době vzchopí, a tak jím pro změnu utlučeme do bezvědomí prvního (můžeme opět dochutit výše zmíněným komentářem). První se za čas vrávoravě postaví, a tak postup dle libosti opakujeme a za stálého mícháni lijeme do záchodu. Máš pravdu, diváku, dvacetkrát se dotyčný ze mdlob probral, ale teď, TEĎ už je to s ním opravdu vážné! Věříš nám, viď? Vždyť se podívej, jak jsou jeho blízcí (i po jedenadvacáté) šokováni a zarmouceni! Můj ty Tondo kolenatej, kde je v tomto napětí?! Po 101 epizodě a bez vidiny naděje na zlepšení Dračí koule otráveně zahazuji. Mně tedy přání nesplnily. 3/10

(V komentáři se především dozvíte, čím Sword Art Online naneštěstí není.) Čas od času dojde k situaci, kdy hráč propadne on-line hře natolik, že se od ní nedovede odtrhnout. Většina z prvních 10000 uživatelů Sword Art Online by se od ní občas odtrhla ráda, zlovolný tvůrce však míní jinak. Dokud někdo hru nezdolá, nikdo se z ní nedostane. A smrt již není jen virtuální. Když autor své dílo zasadí do světa on-line hry, očekával bych, že se bude snažit o některý ze dvou přístupů: 1) Dílo bude výrazně videoherně stylizované, s aplikací typických mechanismů. 2) Bude kladen důraz na zobrazení hráčovy herní a reálné osobnosti, případně jejich rozporů. Jak je na tom SAO? Videohru připomíná jen čas od času se objevující rozhraní, teleportační krystaly, pár drobností a naneštěstí i „herní náplň“, tedy děj složený do značné míry z nenápaditých soubojů. Srovnání chování ve virtuálním a v reálném světě odpadá, jelikož hráči jsou ve hře celou dobu uvězněni (navíc vypadají stejně jako ve skutečnosti, tudíž nelze doufat, že se z Kiritovy vyvolené vyklube obtloustlý muž). Zato by se nabízela možnost ukázat, jak okolní svět – autority a blízcí – reaguje na to, že tisíce lidí zůstávají dlouhé dny ve virtuálním snění. SAO však toto naprosto nepochopitelně pomíjí. Ve výsledku jde tedy o tuctové akční fantasy, jehož finále řídí scénáristovy výmysly a které zní slušnou hudbou od Juki Kadžiury. 4/10

Jak zákon Kouzelného království káže, princezna Erika, jakožto budoucí vládkyně, musí své schopnosti doložit vynálezem magického předmětu, který otestuje na lidech. Stvoří tedy mašli, jejíž nositelka se na omezenou dobu může proměnit v jakoukoli jinou osobu, a za pokusné zvířátko si vybere dvanáctiletou dívku. Z volby je přitom patrné, že princezna žánru rozumí, jelikož dobrosrdečná uličnice Himeko (skvěle namluvená, mimochodem) je pro roli mahó šódžo jako stvořená a její plyšový lev Pokota je plně kompetentní stát se rádcem. Svou nově nabytou schopnost, k níž se později přidají další, naše hrdinka využívá k řešení svých i cizích životních potíží, ať už jsou drobné či závažnější, a též k nápravě škod, které čas od času v těle druhých svou neopatrností napáchá. Kromě Himeko se na zábavnosti seriálu podílejí také další osoby, především Daiči, rýpal a největší ulejvák na škole, a namyšlená Hibino, předsedkyně nechtěného Daičiho fanklubu. Humor je zde přitom převážně decentní, tudíž s ním nekolidují občasné vážnější zápletky. Prozatím je Himča s mašlí nejlepším klasickým mahó šódžo, jaké jsem viděl. Ike, ike, Go, Go, Jump! 7/10

(Komentář obsahuje mírné SPOILERY, které dle mého zážitek ze sledování nijak významně nenaruší.) Ódži Tanaka je typický japonský úředník: Budí se, když jeho žena Jošiko a syn Gen ještě hluboce spí, provede ustálený režim ranního vstávání, cestou na autobusovou zastávku vynese odpadky a poté nastoupí do dopravního prostředku, který jej doveze k firmě – Počkat! Co mezi odpadky dělala ta elektrická kytara?! Gabriel Tanaka býval jedním z členů proslulé rockové kapely Black Heaven. Při pohledu na něj fanynky upadaly do mdlob a Jimi Hendrix závistí překusoval struny. Právě tento pozapomenutý úsek své minulosti bude muset Ódži oprášit, jelikož jen jeho zvuk může zvrátit průběh zuřící mimozemské vesmírné války, jejíž existence zůstává Zemi po celou dobu utajena. Válka je jedna, spíše symbolická (viz níže) rovina příběhu, proto se mnoho konkrétních údajů nedozvíme. Druhá vrstva se týká působení hudby na příjemce (zde na průběh boje), kdy nahrávka není totéž co živé vystoupení, vliv má naladění hudebníka, jeden člen se nevyrovná celé kapele, členové kapely by měli osobnostně souznít (byť krátké alternativní obsazení bylo hudebně velice zajímavé) a záleží i na vnímajícím, tedy na obecenstvu. Třetím a nejpovedenějším tématem je pak vztah Ódžiho a Jošiko, v němž je ústředním motivem střet manželky a manžela na poli znovuobjeveného koníčku. To, co Jošiko na Ódžimi dříve nejvíce obdivovala, se jí nyní nejvíce protiví a nejraději by všechny ty nástroje a přístroje vyházela. Měl by se přeci starat o rodinu, a ne si hrát a vracet se domů pozdě v noci! Ódži chce naopak alespoň na chvíli uniknout každodennímu stereotypu a nabrat chuť do života. Navíc je jeho konání velice důležité, neboť je klíčovým závažím na vahách války a zachraňuje svět! (Celý vesmírný konflikt vnímám jako symbol něčeho subjektivně závažného, co však okolí vidí jako nepříliš podstatné.) V rozdělování viny na neshodách partnerů je seriál spravedlivý, naneštěstí nelze totéž říci o postoji k rozumu a citu. Proti vlivu citového rozpoložení umělce na jeho výkon nic nenamítám, jinde však tvůrci líčí cit jako hodnotnější ze zmíněné dvojice. Je to patrné na vrchní mimozemské vědkyni: Dokud se řídí převážně rozumem, jak je to její rase vlastní, jde o vypočítavou mrchu. Až ve chvíli, kdy se dovede vcítit do lidských pocitů, stává se pozitivní postavou. Již je ovšem zamlčeno, že rozum může mít kupříkladu podobu důvtipu a cit formu předsudků. Jelikož tento postoj hraje v seriálu okrajovou roli, srážím zaň jen bod. 7/10