yenn

Roxche a Sou Beil, země ležící na jednom kontinentu a oddělené velkou řekou a pohořím, spolu již mnoho let vedou válku. Obě totiž mají za to, že jsou potomky původních obyvatel, a tedy že jim patří celý kontinent. Příběhem nás provedou přemýšlivý student Wilhelm a impulzivní pilotka Allison, kteří se znají již od dětství. Předlohou seriálu jsou romány Keiičiho Sigsawy, jenž je rovněž autorem předlohy Kino no Tabi, a obě díla mají několik společných znaků. Prostředí obou připomíná cca 30. léta 20. století, což rozhodně nejsou kulisy, jež by v anime byly k vidění často. Sigsawa si zřejmě oblíbil především letadla a vlaky, jelikož ty v mnoha dobrodružstvích hrají významnou roli. (Přestože vodních ploch tu není málo, lodě se kupodivu objevují jen zřídka.) Většina událostí sice s hlavní zápletkou souvisí, ovšem navzájem jsou často víceméně nezávislé, čili jde v podstatě o epizodický seriál. Hrdinové se leckdy dostávají do zapeklitých situací a autoři umí vytvořit opravdu napínavou atmosféru, bohužel, a to je jeden ze dvou hlavních záporů, se vše často vyřeší až příliš snadno, někdy s nevěrohodnými prvky. Druhým významným mínusem jsou samozřejmě komediální momenty. Obě negativa zamrzí o to více, že jejich odstranění by bylo poměrně snadné. 6+/10

Téměř celá první polovina Blue Gender je pastvou pro milovníka postapokalyptického prostředí. Několika klišé a nelogičnostem (hlavně v soubojích) se sice nevyhne, ovšem to je vynahrazeno úžasnou atmosférou. Rozbořená velkoměsta, přesila Blue a jejich nečekané útoky, beznaděj... To vše doplněno odpovídajícím hudebně-ruchovým podkresem, mlask! Dále už to tak valné bohužel není. SPOILERY: Předně se změní ráz seriálu a není to změna k lepšímu. Pobyt na vesmírné stanici sice má své světlé momenty, ovšem celkově nic moc zajímavého či překvapivého nepřináší. Horší je, že na vesmírné stanici se začne též vysvětlovat, a v této souvislosti mě napadají především přívlastky jako „hloupý“ nebo „přitažený za vlasy“. Že se Blue vyvinuli z laboratorních zvířat, bych byl ochoten přijmout, i když je poněkud zvláštní, že nabyli hmyzoidní podobu. Za skutečně přehnané ovšem považuji, že od počátku jejich vývoje do ovládnutí planety uběhlo pouhých cca třicet let. A aby toho nebylo málo, Blue na lidstvo prý „poslala“ sama Země, aby se té lidské verbeže zbavila. WTF?! Jistě, nebudeme-li se k zelené, ne modré planetě chovat rozumně, doplatíme na to, ono „doplacení“ však určitě nebude mít podobu armády přerostlých šestinožčů. KONEC SPOILERŮ. Vůči přihlouplým vysvětlením jsem poměrně rezistentní (srážím za ně bod a ve výsledku jednu hvězdu), ovšem dovedu si představit, že někomu mohou zkazit dojem z celého seriálu výrazně více. Co se postav týče, větší (a věrohodný) vývoj proběhne (vcelku dle očekávání) jen u Judžiho a Marlene. Jejich věrohodnost narušují snad jen dva momenty, kdy je v zájmu zachování mravní čistoty autoři nutí zachovat se nepřirozeně. 6+/10

První, co na Kaibě zaujme divákovu pozornost, je pochopitelně vizuál. Jednak poměrně jednoduchý, leč vysoce osobitý styl kresby. Jednak bizarní architektura a vzhled prostředí celkově. Obé je zvláštní, obé v pozitivním slova smyslu. Hudba už tak netradiční není (pominu-li tu z úvodní znělky, která je však nezvyklá hlavně v porovnání s jinými OP), ovšem skvělá je taktéž. Obzvláště jedna skladba je úžasná a scénám, v nichž hraje, dodává snad 50 % působivosti. Zhruba polovina epizod (především v první polovině seriálu) má spíše epizodický ráz, kdy Kaiba putuje po planetách a seznamuje je se s životními příběhy některých jejich obyvatel. Většina otázek, jež se týkají ústřední zápletky, je zodpovězena později. Zvláštnost prostředí se promítá i do děje, takže i některé události, jež by v jiném anime možná působily poměrně obyčejně, zde zaujmou. Tentokráte se Masáki Juasa svým seriálovým počinem do mého vkusu trefil. 8/10

Příběh, který mě chytil za srdce a jenž se odehrává v překrásných kulisách Japonska 8. století. Jako bonus dost možná první střet dámského poprsí s mužským obličejem v historii anime:-) (Zrovna bez téhle scény bych se samozřejmě obešel.) 9/10

„Život si svou cestičku najde,“ pravil doktor Malcolm v Jurském parku a Osamu Tezuka je zřejmě podobného názoru. Hi no tori (ohnivý pták) je adaptací pěti z dvanácti dílů Tezukovy nedokončené stejnojmenné mangy (konkrétně jsou to části Úsvit, Vzkříšení, Podivná stvoření, Slunce a Budoucnost; manga byla též předlohou pěti filmů ze 70. a 80. let) a právě odolnost života, jeho koloběh a střídání se zánikem je ústředním motivem Tezukova opusu (ohnivým ptákem samozřejmě není nikdo jiný než fénix). Kromě toho se však dotýká i jiných témat, kupříkladu náboženství či chování lidstva vůči zemi. Nejvíce si však na Hi no tori cením, že prostředkem ke sdělení je tu vždy kvalitní příběh. Za každou část mangy jeden a postupně jim patří čtyři, dvě, jedna, čtyři a nakonec dvě epizody. Tři se odehrávají v minulosti, dva v budoucnosti, vyprávěny jsou dosti hutně, přitom však netrpí přílišnou zkratkovitostí. Dle mých představ se nevyvedlo jen pár vypjatých momentů, ovšem s výjimkou velmi slabé scény v závěru první části nejde o nic hrozného (kromě té jedné se mi ostatně nyní žádná nevybavuje). Hi no tori je neprávem přehlížené anime (v současné době (červenec 2008) jej na AniDB hodnotilo jen cca 170 uživatelů). Větší pozornost by si zasloužilo už jen kvůli svému neobvyklému obsahu. 8/10

Trava a Šinkai letí v kosmické lodi. Jejich prací je značkování planet. Cestu si krátí prázdných tlacháním a Trava též čas od času plácne Šinkaie po kebuli. To Šinkaie vždy rozčílí. Jednoho dne narazí na záchranný modul. Je v něm žena. Kočka. Prázdné tlachání dvou týpků je rázem pryč. Nyní prázdně tlachají hned tři. Později vyjde najevo, že je ona žena (Mikiru) víc než kočka. Ještě později dojde k souboji. Nepřehlednému souboji. A pak už je konec. Uf. Jen zajímavé grafické zpracování ve stylu Světového rekordu uchránilo tuto nudu před nižším hodnocením. 3/10

Šinkuró Kurenai, toť jméno zdánlivě obyčejného středoškoláka a hlavního hrdiny tohoto anime. Na živobytí se vydělává prací pro Beniku, rusovlasou ženu, jež se svými společníky řeší různé spory metodami, které nemají oporu v zákonech. Pro Šinkuróa si nyní přichystala úkol z těžších - ochránit Murasaki. Tato sedmiletá dívka se narodila v mocné rodině Kuhóinů, kteří mají o ženské úloze jasnou představu, a právě jejímu naplnění by se měla Murasaki životem venku vyhnout. Uznávám, že zápletka je lehce přitažená za vlasy, ovšem dá se přes to přenést a mimo ni je děj vesměs věrohodný. Docela mě překvapilo, jaký žánr v Kurenai převažuje. Není to komedie, byť vtipné okamžiky se tu najdou. Většina vyplývá ze střetu světa dětského a ještě nedávno přepychového s mnohem prostším světem středoškoláka (a jeho dvou svérázných sousedek). Kurenai není ani akční anime, přestože i na šarvátky čas od času dojde, což je vzhledem k Šinkuróově vedlejšímu zaměstnání pochopitelné. Nejvhodnější škatulka je dle mého „slice of life“, přičemž od jiných anime tohoto ražení, která jsem viděl, se odlišuje především složením ústřední dvojice. To může být pro seriál výrazné plus, dokážou-li toho tvůrci využít (Nodame cantabile by mohlo vyprávět). A v Kurenai to dokázali. Poněkud rozpačitý jsem však ze závěru. Že bylo takřka od počátku jasné, co se na konci bude dít, mi nevadí. Nesedí mi ovšem jeho nepodloženě pozitivní vyznění a též si měli autoři odpustit akční klišé „postavy si ‚ultimátní‘ dovednosti schovávají až na závěr“. Po formální stránce se mi hodně líbí úvodní (nezvykle zpracovaná představovačka) i závěrečná znělka. Mimochodem, hudbu ke Kurenai skládal autor hudby ke Skicáku a je to poznat. A když jsem u té hudby, nemohu nezmínit úžasnou „muzikálovou“ epizodu:-P 8+/10

Exkurze do historie. Jednak do historie anime; Růže z Versailles je s výjimkou pár krátkometrážních filmů zatím jasně nejstarší anime, které jsem viděl. Jednak do historie francouzské. Většina důležitých událostí, soudě dle letmého nahlédnutí do Wiki, více méně odpovídá skutečnosti, takže jsem si lehce rozšířil své historické neznalosti. Z reálných předloh vychází i značná část vystupujících postav (Oscar mezi ně kupodivu nejspíše nepatří:-)) a i jejich jednání se předloh zhruba drží. Bez ohledu na historickou zakotvenost jsou postavy hodny pochvaly za to, jak jsou dobře napsány. Nejzajímavější částí seriálu je až cca poslední čtvrtina, kdy je revoluce za dveřmi. Počátečních asi 25 epizod se věnuje převážně požitkům a intrikám šlechty. Na základě toho jsem si sice udělal obrázek o tom, co v prostému lidu vzbuzovalo nenávist vůči šlechtě, celé je to však poněkud jednotvárné a tedy nepříliš zábavné. Druhá věc, na kterou si musím postěžovat, je přílišná a hlavně naprosto zbytečná patetičnost a teatrálnost některých vypjatých momentů. A do třetice by závěr (poslední tři epizody) mohl být pojat méně v duchu romantismu. Na technické stránce mě překvapilo, že nijak zvlášť nevyniká. Samozřejmě je na Růži z Versailles na první pohled patrné, že už má nějaký ten rok za sebou, ovšem rozdíl oproti kupříkladu Princess Nine, která má na krku o dva křížky méně, je dle mého velmi malý. 6/10

Tak trochu Di Gi Charat vol. 2 (za oběma seriály ostatně stojí tentýž režisér), ovšem s vyrovnanější kvalitou epizod. 6/10

Hlavní hrdinkou Šigofumi je dívka Fumika, která má zvláštní poslání: doručuje posmrtné dopisy (šigofumi) od zemřelých lidí jejich blízkým. Jejím spolupracovníkem, který je vždy po ruce, je mluvící hůl Kanaka. Námět, který byl spolu se vzhledem Fumiky (hlavních postav v uniformě poštovní doručovatelky se v anime mnoho nevidí) hlavním důvodem, proč jsem Šigofumi začal sledovat, a který lehce připomíná Šinigami no ballad, by se v nesprávných rukou mohl snadno zvrhnout v přehlídku stereotypu (ve smyslu jednotvárných epizod) a přehnaného sentimentu. Je tedy štěstí, že se dostal do rukou správných. Vyprávění je někde mezi epizodním seriálem a seriálem s jednou dějovou linií. Některé (více)díly jsou úplně samostatné, jiné se věnují hlavně Fumice a další jsou někde na pomezí. Epizody se liší i co se týče jejich nálady. Některé se nesou spíše ve smířlivém duchu (podobně jako v již zmiňovaném Šinigami no ballad), plno jich však je dosti bezútěšných a znepokojivých (daly by se připodobnit k Paranoia Agentovi) a ty leckdy nabízejí zajímavé exkurze do různých psýché. Přesto na mě Šigofumi nepůsobí jako roztříštěná, nýbrž jako sestavená mozaika. Technické zpracování je na vyšší standardní úrovni a i z ní dokážou animátoři několikrát vykouzlit vizuálně úchvatné obrazy. Hudba je velice dobrá. Šigofumi patří ke špičce nejen mezi anime roku 2008. 9/10