yenn

Je chvályhodné, že se tvůrci rozhodli šetřit s negativními prvky Fušigi júgi (klasických komediálních momentů je tu dokonce naprosté minimum, ovšem zastupují je pavědecké vtípky, kterých je i na fantasy příliš), naneštěstí však se splašky vylili i těch několik zajímavých záporných postav. Mezi zdejšími se vyjímá zvláště Dilandau, který je záporákem skutečně ubohým. (Takovou postavu bych dokázal napsat i já.) Hudební doprovod nabízí pár velmi pěkných motivů. 5/10

Sentimental Journey je adaptací simulátoru randění Sentimental Graffiti (a nejsou to jediná díla ze sentimentální série), nepřekvapí tudíž, že dívkami se to zde jen hemží. Seznámíme se s celým tuctem, přičemž každá žije v jiném městě a každé je pochopitelně věnována jedna epizoda. Všem příběhům je společné základní schema, v němž dívka potká chlapce (ve hře je jím hráč, v seriálu vždy někdo jiný) a toto setkání ji určitým způsobem ovlivní do dalšího života, ovšem zatímco ve hře je nejspíš hlavní náplní samotné setkání, anime ho většinou odbude v několika krátkých scénách a věnuje se především tomu, co v dívce zanechalo. Tento přístup je rozumný, jelikož rozpracovat ve dvaceti minutách v dostatečné míře oboje by bylo téměř nemožné, a zřejmě i on přispěl k tomu, co je na celém seriálu tím nejlepším: všechny epizody jsou navzájem velmi odlišné; liší se asi jako houslistka od (pop)rockerky. Jistě, najde se tu pár slabších dílů, díky oné různorodosti jsem se však neustále těšil, co přinese další pokračování. Zdejší míru romantické naivity můj organizmus strávil bez obtíží a sentimentu jsem vzhledem k názvu očekával výrazně více. Velmi příjemné překvapení. 8/10

Když jsem v roce 2006 jako jedno z prvních anime s anglickými titulky viděl Haruhi, strávil jsem s některými jejími epizodami kvůli častým pauzám na přečtení rychleji ubíhajících titulků kolem 40 minut. U souboru pověstí z pokoje o rozloze čtyř a půl tatami jsem si na tuto dobu zavzpomínal. Myšlenkové pochody bezejmenného hlavního hrdiny, jež tvoří značnou část mluvené řeči, totiž uhánějí jako splašený aibacykl. A jeho chytání je občas dosti otravné. (Uznávám, že v tomto případě je chyba především na mé straně.) Kromě toho však mohu jen chválit. Hrdinovy zážitky z vysoké školy jsou různorodé (ačkoli určité schema je většinou zachováno), postavy zajímavé (úžasná je slečna Akaši), vizuální stránka dle očekávání výrazná a osobitá (velmi se mi líbilo symbolické ztvárňování některých pocitů) a obě znělky netradiční a skvělé. 7+/10

Není špatné vidět opět sympatické známé tváře, jen bych ocenil, kdyby to bylo v příběhu 1), 4), 5), 6) méně banálním, 2) méně za vlasy přitaženém, 3) méně komediálním. Alespoň že tu je Murasaki v plavkách a roztomile se protahující:-) 4/10

Fajn sportovní anime s napínavými souboji a velmi dobrou eurobeatovou hudbou, jemuž k vyššímu hodnocení schází jedna ze tří věcí: 1) Větší propracovanost mimosportovních vztahů mezi postavami a více času jim věnovaného. 2) Zkrocení Takumiho nejlepšího idio... kamaráda, jehož snaha o vtip je zhruba ve dvou třetinách případů marná. 3) Menší Takumiho řidičská dokonalost; zvláště ve třetím a čtvrtém závodě mi přišla přehnaná. (Je to však naprosto nezasvěcený pohled.) Pozitivní dojmy přesto převažují (postupně jsem si zvykl i na jednoduché CGI modely vozů a na kokpity jako z videoher z poloviny 90. let) a časem se chystám na druhou sérii. 6+/10

Vaše pravidelná dávka emocí. Šódžo konstrukt, jehož hlavním cílem je stavět postavy do dramatických a konfliktních situací. Nechybí tu tedy „náhodná“ setkání, nenaplněná láska, (nepravděpodobná) choroba, osobnosti na hranici psychiatrické diagnózy atd. Nižší hodnocení nevolím, jelikož dostatečně zábavné a občas působivé to je. Alespoň tedy do chvíle, kdy je před koncem zabita jedna z hlavních postav; několik zbylých epizod už je totiž jedna velká sentimentální záplava. (Mimochodem, pachatel se sice snažil, aby vše vypadalo jako nehoda, šlo ovšem o snahu velice ubohou, takže soudní znalci tuto možnost snadno vyvrátili. Navíc se na těle nalezly stopy po psacích potřebách.) 5/10

Když mahó šódžo, pak raději Sakuru (a nejraději Princeznu Tutu). Oproti Sakuře, ke které má blíže, trpí Sailor Moon dvěma podstatnými nedostatky. Jednak je komediálnější, aniž by zároveň byla vtipnější, jednak je v kláních jednotvárnější. Zatímco Sakura téměř v každé epizodě získala novou kartu a tím i novou schopnost (byť ne každou použila), sailorky se po celou dobu musejí spokojit s jednou, maximálně dvěma. Úvodní znělky (zvláště ta první) a transformační sekvence (zvláště ta měsíční) jsou sice hezké, příliš toho však nezachrání. 3/10

Byla by to obyčejná podprůměrná romance, kdyby tak neuvěřitelně nestoudně nevykrádala Šinkaiovy filmy. Kopíruje je sazbou názvu, tématem, vizuálním stylem (s výjimkou designu postav), klavírní hudbou, vlaky, ba celými záběry a replikami. Odporné, velice ubohé a opovrženíhodné. 0/10

Tématicky různorodá komedie, která svými často absurdními vtipy občas zasahuje desítku, občas diváky. 6/10

Každý díl či dvojdíl je střižen podle jednotného vzoru. Tedy skoro každý. Nejdřív nějaký ten všední život, pak se objeví protivník, nějaké to vylíčení vztahů s milovanou osobou a dalšími, nějaká dobrůtka pro Ču-Ču, pak už se vyrazí na duel... (ve stále stejném kostýmu) Nesmím zapomenout na vtipné (výjimečně) komediální momenty. (Píchnutí;-)) Btw: Komu se líbí Utena, tomu doporučuji Bókjaku no senricu, anime žánrově naprosto odlišné, v bizarnosti však revolucionářce velice podobné. 7+/10