Lachtaan

Letos už uběhlo celých 9 let od vánoční premiéry Lásky rohaté, kterou jako poslední považuju za vydařenou pohádku v produkci České televize. Od té doby se k nám nahromadilo šílené množství dalších snaživých pokusů o úspěch mezi diváky, přeci jen byly roky, kdy ČT vyslala rovnou tři premiérová pohádková dobrodružství. Já jsem se kvůli ohlasům hrdinně všech zdržel a to letité přesvědčení jsem porušil až letos s filmem, který je stejně převážně ve vlastnictví našich sousedů. A díky tomu se zbořily rovnou dva mýty. Nejen ten o pohádkových propadácích, kterými ČT láká během svátků k televizi, ale zajisté ten o slovenské tvorbě, nad kterou jsem vždycky ohrnoval nos. Sice jsem tuhle povedenou milou odyseu viděl v českém dabingu, ta slovenská příroda, precizní horalská hudba a nádherná představitelka hlavní ženské role udělaly své. A já jsem po tak šíleně dlouhé době opět spokojený s premiérovou sváteční pohádkou.

Mám ve zvyku každé ráno projíždět webovky, na kterých stahuju nebo sleduju filmy, zda na ně nebylo přidáno něco nového, atraktivního, co bych si mohl v bezprostřední době pustit. Přímo na Štědrý den, kdy si člověk chce stejně co nejdéle pohovět v posteli, jsem znenadání narazil na nečekané pokračování jedné šíleně kontroverzní hororově laděné série, ke které jsem přičuchnul loni v červnu prostřednictvím filmu, který z ní trochu vyčnívá. Původní Leprikón je totiž spíše komedií, než natural horrorem, kterým se snažil být 4 roky starý Origins. A tahle letošní laciná jednohubka je přímým pokračováním tě děsivé komedie z devadesátek, kterou nechci nikdy vidět. Protože mám to vážnější "gorečko" mnohem radši, než přihlouplý mix humoru a snahy o pochmurnou atmosféru. Přesto jsem se párkrát zasmál. Smrt pomocí kladiva a Leprikónova hláška "Stop! Hammer Time!" je nejlepším okamžikem tohoto televizního pokusu.

Tak pozor, pozor! Jak mohl tenhle skvost po uvedení v polovině prosince začínat zde na databázi s hanebnými 57%? Já sám jsem k němu byl skeptický od chvíle, kdy jsem měl za sebou Disneyho verzi z roku 2016 a čerstvě vyšla do světa zpráva, že debutující Andy Serkis hodlá pohádkovou klasiku oživit po tak krátké odmlce znovu. Skepse se stupňovala s příchozími problémy, které Mauglího nakonec vyhnaly z kin a skončil pod křídly Netflixu. Díky Bohu za to! Sice bych si tohle vizuální porno rád dopřál ještě na ostřejší platformě, nejsem si ale jistý, zda bych se do kina dostal a zásluhou dnešních streamovacích služeb můžu jejich tvorbu sledovat v pohodlí domova okamžitě po vydání. Přál bych si, aby se tohle nevšední pojetí příběhu, který byl doposud především pro dětské oči, vyšplhalo v hodnocení ještě výše, přece nemůžu být sám, koho si tak získalo a nemůžete mi z něho udělat prosté guilty pleasure. Vždyť tahle mírně drsnější variace musí každému dospělému člověku sednout o chlup více než ta předloňská. Já jsem se vyloženě snažil hledat chybičky, na které si ostatní snaží stěžovat. Nepovedlo se, protože Mauglí se panu Serkisovi povedl na výbornou.

Zjevně vůbec jediný filmový titul, u kterého fandím českému překladu více než původnímu názvu - to metaforické vyznění je ve slovech Piráti na vlnách opravdu na místě. The Boat that Rocked (chcete-li) není totiž ničím jiným než filmovou delikatesou, kterou zdobí především dokonalé herecké výkony navzdory tomu, že pánům hercům pro tenhle druh snímku bohatě stačilo, aby byli sami sebou. S termínem skvost se tu stoprocentně ztotožní všichni příznivci rock’nrollu, čímž já úplně nejsem, ale mile rád se k filmu jednou vrátím už jen kvůli panu Hoffmanovi.

Dokonalost sama! Nikdy mě nenapadlo, že takhle omílaná komedie je skutečně tak zábavná a plná hlášek, jež mi v hlavě utkvějí navěky. Moc mě nelákalo Saxánino původní dobrodružství zhlédnout a jsem rád, že jsem se dneska tohoto chybného přesvědčení zbavil. Protože pro mě bude vždycky úsměvné vidět Jana Krause ještě s účesem jako správný jouza.

Rozhodně si Bad Times at the El Royale nepouštějte kvůli Chrisi Hemsworthovi, přestože se tu bude většině správných ženštin zase líbit, není hlavním tahounem filmu, což jsem si kupříkladu já osobně dle plakátů myslel. Tenhle thriller, co se rozhodně s ničím nepáře, je jakýmsi hybridem stylů bratrů Coenových a Quentina Tarantina. A i když nejsem s výsledkem nijak zvlášť spokojený, zdejší podlouhlá stopáž není na škodu, ba je spíše využitá na vysvětlení nejrůznějších odchylek, které od samotného začátku vylézají na povrch v poněkud větším množství. Co mě ale na tomhle kousku opravdu potěšilo, byla Dakota Johnson, která mě konečně přesvědčila, že patří mezi ty talentovanější herečky současnosti.

Ten kvalitativní pokles je tu znát, stále mě to ale jako malého nenáročného caparta bavilo. Jen mi furt nejde do hlavy, jak se pan Valenta dokázal během těch několika let od tohoto filmu tolik změnit.

Po Botě jménem Melichar asi nejpovedenější Troškův rodinný film. Na téhle pohádce jsme opravdu strávili celé dětství. Nikdy jsem vlastně nevěděl, jestli zdejšímu vodníkovi fandím nebo jestli mě znechucuje. V celkovém měřítku se ale napříč Princeznou ze mlejna nenajde jediná špatně odehraná role.

Fantasy filmům jsem holdoval naposledy v časech, kdy mi nevadilo ve větším množství sledovat nízkorozpočtové snímky s draky. Tvorba Tima Burtona bude ovšem provždy výjimkou v tomto žánru a poslední dobou mě ohromně baví jeho díla dohánět. Obzvláště když jsou součástí obsazení jeho dvorní aktéři Johnny Depp a Helena Bonham Carter. Karlík je hezky vymazleným rodinným filmem, který pobaví a neurazí. A je trefným ponaučením pro všechny rozmazlené děti.

Jak já se stydím, že takové české klenoty byly pro mě léta absolutně TABU, jinak řečeno - prostě mě nelákaly. Moje letošní striktní přesvědčení, že během svátků doženu pohádkové klasiky, mě konečně dokopalo ke zhlédnutí rovnou možná vůbec nejpovedenější hudební pohádky, kterou se my Češi můžeme pyšnit. Bavil jsem se od začátku do konce, užíval si legendární písničky, kochal se tehdejší krásou Heleny Vondráčkové. Obrovským bonusem filmu je nenahraditelný Josef Kemr: “Princ je teď u ledu.” “Cože? On se šel klouzat?”