Lachtaan

Okey, špionážní tématika plná toho správného napětí mi opravdu začala chybět a jsem rád, že jsem se jí mohl zcela nečekaně nabažit v silnějším množství. Stejně jako u (pro mě) loňské Sociální sítě i Cizinec je tím filmem, který jsem zcela náhodou stáhnul již před cirka 4 lety, aby procestoval flešky a několik počítačů, než jsem se k němu velmi nečekaně dostal jednoho parného červnového odpoledne. Duo Depp a Jolie jsem si okamžitě zamiloval a po skončení snímku jsem se začal cítit poněkud provinile, že jsem z bohatého rejstříku obou hlavních aktérů viděl tak málo filmových zástupců, ačkoliv zrovna Johnnyho i Angeliny se nikdy nemůžu nabažit. Nechápu tak nízká procenta, já s největší hrdostí po delší kritické odmlce házím 5ku na film v modrých číslech.

Nemůžete se mi divit, proč horory nesleduju, když je tenhle žánr dost frekventovaně protkaný lacinými kousky, ze kterých se vám chce zvracet (povětšinou kvůli té lacinosti, ne kvůli obsahu). Chválabohu se ale čas od času vzchopí zručný tvůrce a natočí revoluční záležitost, která zaujme, vyděsí i navnadí na myšlenku si ji někdy v klidu nejednou zopakovat. Zde je tím řemeslníkem John Krasinski, který se jako největší hororový sympaťák se svou stejně přesvědčivou manželkou Emily Blunt pustil do nevídaného díla, jež minimálně mě opravdu překvapilo a ve všech filmových aspektech dostatečně uspokojilo. Jestli se objeví spekulovaná dvojka, s elánem vyrazím do kina. REWATCHED 30.4.2019: Musel jsem si můj favoritní horůrek loňského roku dopřát napodruhé a stále jsem byl obehnán pořádnými grády. Už se nemůžu dočkat pokračování s mým oblíbeným Cillianem Murphym.

Akčních filmů nebude nikdy dost a s mým oblíbeným Gerardem Butlerem mi nikdy nesmí dojít, ačkoliv nemohu upřít tomu, že už ten jeho neúprosný půvab pomaloučku vyprchává. Stále jsem se ale i v případě Den of Thieves sešel s poněkud pozoruhodným filmem, říznutým feelingy heistů nejen ze série Grand Theft Auto. A kdo z nás si alespoň jednou nepřál, aby se tyhle akční příběhy z her dostaly do filmové podoby. Když se ale od chvály dostanu také k vytýkání, nebudu jediným, kdo již téměř trpěl přepálenou stopáží, kterou ve finále zachraňuje právě jediná “akční” sekce v tomto “akčním” filmu. Jako oddychovka s několika překvapivými momenty dostačující.

Budu Vám vyprávět příběh o tom, jak si Finové, filmovému světu téměř neznalí, zcela nečekaně podmanili válečný žánr a bez debat dobyli TOP desítku filmů roku 2017. Válečných spektáklů, blockbusterů, dramat i eposů z období druhé světové tu již bylo víc než dost, vsadím se, že většina z nás však nikdy neslyšela o Zimní válce a neústupném boji finských hrdinů proti Stalinově nesmrtelné hrdosti. Naštěstí se konečně se scénářem, který napsaly dějiny samotné, objevuje dechberoucí, depresivní, dojemná a až hrůzostrašně autentická válečná vřava, která se v rukou tak nevýrazné produkce nebojí světu filmu ukázat hrůzy války tak, jak by jí nevěřili i sami veteráni či oběti onoho konfliktu. Tříhodinové snímky mívají skulinky, jež se na celkovém vzezření dokážou dost podepsat a po rizikové druhé hodině může přijít pokles pozornosti. V případě Neznámého vojáka jsem ovšem milionově vděčný, že se tenhle spíše až neúprosný dokument nežli válečné drama roztáhl právě do takové délky a já měl tu možnost procítit jeden neuvěřitelně skutečný osud až po konečné příměří, ne se jen lehce pokochat zkrácenou verzí pro filmové festivaly. Finové si u mě okamžitě zvyšují pozornost!

Další česká kultovka za mnou. Ten ojedinělý čirý humor, který za našimi hranicemi nikdo nevymyslí. Ale nebavil jsem se tak královsky, jako jsem zvyklý v dílech dua Ladislava Smoljlaka a Zdeňka Svěráka.

Touha po katastrofických bijácích mě naštěstí opustila již před pár lety, není ale vůbec na škodu využít nekonečné filmové rozmanitosti a po delší odmlce opět do tohoto soudku zabruslit. Prozatím nejnovější (nepočítaje komorné každoroční rebooty ryze pro japonské obecenstvo) verzi příběhu nejimpozantnějšího monstra jsem si stáhnul již kdysi v létě roku 2014, abych zcela neosloven celkovým pojetím u filmu stanul tak do 40. minuty a nikdy mu nedopřál novou šanci. Bylo mi absolutně jedno, že jsem jí nespravedlivě udělil 1 hvězdu, i když jsem na to neměl sebemenší právo, až velmi nedávno jsem ji s uvědoměním velké chyby odstranil a dnes mohu hodnotit s čistým štítem. Dle celkového ohlasu je Edwardsova Godzilla hodně rozporuplným akčním spektáklem, mě jako někdejšího fanouška monster sci-fi ale na celé dvě hodiny zabavila a to mi v případě jinak tak očividného a jednoduchého filmu stačí. Možná, že dokonce vyrazím v příštím roce do kina na sequel.

Na prvním Madagaskaru jsem technicky vzato vyrostl a dvojku jsem si při prvním zhlédnutí přímo zamiloval. O Tučňácích a jejich filmu, urvaném vyloženě jen pro ně, ani nemluvě, na ten jsem plánoval i vyrazit na velké plátno. Trojka původní madagaskarské série se prohnala světem převážně kvůli Afro cirkusu, mně ale do dnešního dne neposkytla jediný důvod, proč bych měl zhlédnout zrovna ji. Leckteré scénky se vyvedly, každý i zde na CSFD pochopí, proč jsem si tak oblíbil lachtana s hlasem pana Jagelky, jinak se ale pohybujeme ve vodách 4. Doby ledové, která je koneckonců také stejně stará. Obě veleslavné animované plejády dosáhly svého vrcholu již v díle předchozím, kina poněkud prometly i touto částí, mé filmové vzpomínky ale ničím prazvláštním neobohatily.

Loni v květnu jsem k finální části 6. sezóny sepsal na TV Show Time komentář, ve kterém jsem zmínil frázi “This is where part of my life ends”. Nedivím se komukoli, kdo s odchodem většiny původního obsazení nad OUAT nadobro zanevřel, řada, která jej před týdnem navždy uzavřela, se přeci jen v její velké části tvářila již spíš jako odlišný seriál. S větou “The New Book Opens” jsem se prokousal nudnými díly podzimní poloviny, aby se po zbytečném příběhu Gabrielle Anwar s Adelaide Kane objevil opět úsvit dřívejších excelentních příběhů a posledních cca 7 epizod navodilo ty nádherné feelingy, jež mě provázely celým seriálem od jeho prvopočátků. No a závěr celého Once Upon a Time? Kromě konce čtvrté řady jsme se dočkali toho nejdojemnějšího a nejlíbeznějšího season finale za celých 7 let toho úžasného pohádkového dobrodružství. Velmi vyzvedlo průměr místy až trapného příběhu Hyperion Hights. 6/10

Opravdu jsem to nečekal. Poova třetí filmová adventura hravě válcuje o 5 let starší dvojku a natěsno dýchá na záda velkolepé jednotce z již pradávného roku 2008. Trvalo mi celé dva roky, než jsem se ke třetímu Kung Fu Pandovi dostal a mám chuť si nafackovat za to, že mi to zabralo takovou dobu. Pravděpodobně poslední animák ze soudku dračích bojovníků mi nabídl veškeré aspekty, které má milý rodinný animovaný snímek obsahovat. Bavil jsem se, dojímal se, kochal se autentickými exteriéry Číny, které se animačně dosti podařily přiblížit reálným zátiším středočínských hor. Zajímavé překvapení na konec pandí trilogie!

Je to až nepochopitelné, že tomu budou v říjnu bezmála čtyři roky, co jsem usedal k prvnímu dílu jednoho z mých i doposud nejoblíbenějších seriálů. Za ta léta se toho v uplynulých 92 dílech stalo opravdu mnoho, právě dokonaná čtvrtá série tomu zajisté hodně napomohla. V jistém měřítku chápu rozhořčení mnohých, že se našlo spousty dílů, které šlo přeskočit či spíše splácat zcela jinak. Pro mě byl ovšem největším bonusem hlavní záporák, který není po třech sériích konečně speedsterem, i tak se ukázal být vzdorný jakémukoli lstivému plánu týmu Flash. Upřímně jsem si více oblíbil část do midseason finale, které bylo prozatím tím nejnapínavějším ze všech Arrowverse seriálů. To pravé finále, které ještě stále vstřebávám, mě neuspokojilo natolik, jak jsem původně doufal. Začínám prokoukávat trhlinku ve stabilitě celého Flashe, kterou vždy představuje obrovský náběh na závěrečné rozuzlení, jež ale nikdy není možné nacpat do jediné poslední části. Vše ale zachránila velmi dlouho zatajovaná role Jessicy Parker Kennedy. V říjnu bude skutečně z čeho těžit. 8/10