Lachtaan

V rovině, kterou si letos vybudovaly třetí Avengers, se pohybuje velmi málo výjimečně briliantních komiksových kousků. Black Panther mě svým charisma i nevšedními proporcemi a schopnostmi mezi populárními postavami Marvelu zaujal již ve třetím Capovi a na jeho sólový nájezd do kin jsem se těšil od prvních ukázek. Dlouhou dobu jsem však nechtěl naskočit na vlnu toho názoru, že další urvaný prostor pro jednu pouhou postavu bude jen vyplněním času při čekání na masakr jménem Infinity War. Přesně k tomuto faktu ale došlo a až na krutopřísného Andyho Serkise a neočekávaně delší pobyt Martina Freemana před kamerou jsem se nedočkal žádné perly, která by jednu z nejnovějších marvelovek povznášela nad ty ostatní. Sequelu se bránit nebudu, jen si T’Challu raději užiju po boku ostatních Avengerů než domorodého kmene z prostředí fiktivní, poněkud vyspělejší Tanzanie.

Pro tyhle lesní dobrodružně laděné horůrky mám slabost, a tak mě mile překvapila situace, kdy jsem zcela náhodou narazil na další nekompromisní “vyvražďovačku”, tentokrát údajně i poněkud dobře natočenou. Není to to podprůměrné televizní céčko, ale dokonce americký kinopokus o další mix indiánské mystiky a temnoty severoamerických lesů. Najde se nemálo scén, které divákovi mých preferencí dopřejí řádnou satisfakci, přestože mě podobnost s loňským britským The Ritual pekelně iritovala. Stále se ale pohybujeme v mnohem snesitelnějších vodách než v případě humanoidního Leprechaun: Origins či Indigenous.

Kdysi ovlivněn nevýrazným britským seriálem zaobírajícím se taktéž osudy Robina Hooda jsem na tento snímek zhlížel dosti zvysoka. Až po letech jsem si uvědomil, jak skvěle zrežírovaný i zahraný vlastně je, že se v něm můžeme pokochat tím nejlepším obsazením pro příběh nejslavnějšího zbojníka a že opravdu není třeba dalších remaků a rebootů, o které se pokoušel Ridey Scott s Russelem Crowem. A to už vůbec nemluvím o letošním pokusu o další novou tvář této legendy. Costner s Freemanem versus neoblomný Rickman si zkrátka urvali Hoodův příběh pro sebe na desítky let dopředu.

Ničím neurážející, ale také žádná světlobody překypující nevinná rodinná road movie, co si tak vzpomínám, pravděpodobně i můj první filmový zářez s Robinem Williamsem. Tenhle člověk dokázal utáhnout ke koukatelnosti i ty nejlacinější komedie a za to mu budu navždy milionově vděčný.

Ten jednoduchý dobrodružný snímek se skvělou ústřední trojicí, který vám rychle uteče a proto ani nestačí nudit. Efekty jsou zde na velmi omezený rozpočet hezky vykreslené a příběh, šmrcnutý předlohou Julese Vernea, mě osobně na nosiči kdysi bavil a dokonce víckrát.

Typická komediální fraška s mým velmi neuznávaným Willem Ferrellem, která mi hned po svém skončení upadla v zapomnění. Velmi dávno jsem se k ní odhodlal asi jen kvůli celoživotní lásce k dinosaurům, kteří ale pro mé zklamání dostali v téhle dobrodružné houpačce skvělých momentů a zbytečných hlášek velmi málo prostoru. Příklad toho, že filmy pana Ferrella bych měl přenechat někomu jinému.

Oba dva díly G. I. Joe jsou typickými zástupci nepřeberných akčních filmů, které jsem v době, kdy šla dvojka do kin, hltal skrze všechny možné přehrávače. Až postupem času, po zhlédnutí mnohem hodnotnějších děl, jsem si uvědomil, jak hrozivě jednoduché tyto komiksové adaptace jsou a že jsem si jednotku užil jen kvůli Channingu Tatumovi a sequel zásluhou The Rocka. Kdysi jsem při každé televizní repríze přemýšlel, zda si tohle akční běsnění dopřát znovu. Bohužel jsem si vědom toho, že bych si tím zkazil dobré pocity z dávného prvního střetnutí s tehdejšími lídry akčního žánru (v mých očích).

Damon i Ledger jsou/byli velmi talentovaní herci, ale tahle fantastická slátanina ve mě nikdy nezanechala nic jiného, než postraumatický stres z jistých scén, které by děti rozhodně neměly vidět. Co tomuto neblahému filmařskému kroku vedle vyčítám nejvíce je skutečnost, že jsem si vždy pod slovy Bratři Grimmové vybavil hrůzy strávené s tímto počinem, nikoli dva světoznámé revoluční spisovatele.

Čtyřlístek byl nejdůležitějším časopisem, jenž jsem musel mít každý díl v onen den, kdy vyšel, rád jsem po knihovnách sháněl i prastaré díly. Jejich obyčejná, ale poutavá dobrodružství jsem si jako malý zamiloval natolik, že jsem si i již jako středoškolák prostě musel dopřát filmové zpracování, které jsem si léta nazpátek tolik přál. Film samozřejmě nenabízí absolutně žádnou pointu, stejně jako novodobé pokusy o vzkříšení Hurvínka, kde si tvůrci myslí, že přizpůsobit ho dnešním dětem znamená totálně zprznit jeho původní kouzlo. Čtyřlístek ve filmu ovšem nabízí spousty potrhlých skrytých odkazů, u kterých jsem se doopravdy zasmál. Takový Žokej Váňa v blázinci je středobodem všech kladů tohoto snímku a že jich upřímně člověk moc nedohledá.

Nechápu nařčení, že druhý Thor je jedním z nejslabších prozatimních kousků od Marvel Cinematic Universe. Tenhle filmový gigant za celých svých 19 velkolepých filmů zatím nešlápl vedle, pouze můžeme mluvit o lehce podceněných a oproti tomu výborně zvládnutých snímcích. V porovnání s letošními třetími Avengery, Civil War nebo i třetím Thorem je The Dark World o jistá procenta kvality i soudržnosti níže, stále je to ale ikonický Thor s úžasným castingem, propracovanými vizuálními efekty a důležitým podílem v celém MCU. Chrise Hemswortha každý správný Marvel fanoušek bude hltat ještě dalších několik filmů, i kdyby mělo celé dvě hodiny jít opět o souboj s údajně nepodstatnými Temnými elfy.