alchac

Co všechno jste rozhodně nikdy nechtěli vědět o nejúchylnějším černém humoru a báli jste se na to byť jen pomyslet v podání Tarantina z Rumburku s neodmyslitelnými třešničkami v rektu v podobě jako vždy dokonale bukanýřícího Pohla seniora, milujícího otce (alias vlhkého snu mnoha zasloužilých pracovnic OSPOD) a posledního žijícího übersoldata od elektrikářů.

Tak si říkám, že soubojová choreografie by měla být v našich luzích a hájích svěřována spolkům historického šermu povinně. Radost se zase jednou dívat na borce, kteří s rapírem či tesákem v ruce nepůsobí dojmem, že trpí pokročilou artrózou a ještě jim navrch (a můj následný vrh) byla vyoperována zápěstí. Uvedné želperun v případě naší "profesionální" produkce bývá spíše výjimkou. Jen doufám, že Rumcajs Eastwood se prostřílí až do pokračování, pro které mě hned teď napadá výborný titul - Tenkrát v Řáholci. P.S.: Jen jedna mírná výtka adresovaná tvůrcům: opravte si hergot tu děsnou hrubku na stránkách s filmem, rve to bulvy dokonce i mně! Nemáte myslím vskutku zapotřebí se v tomto ohledu snižovat na úroveň jedné místní kórpiče.

Takže největší sci-fi zážitek, který mi z tohoto utkví, jsou hi tech outdoorové jehly mladé Howardové a její titanové nožky a kotníky, díky čemuž je, ač kancelářská krysa, schopna půl filmu prosprintovat bez ohledu na terén a druh saura za prdelí. A Baťo div se - ty podpatky to vydrží! Ale jinak ucházející recyklát Juráskova parku pro později narozené.

Děkuji tímto sám sobě, že jsem si tak skvěle poskládal topku, díky jejímuž silně nadprůměrnému hodnocení tento velmi chutný krvavý maorský biftek ani přes hanebně vegetariánské celkové hodnocení neunikl pozornosti mých chuťových buněk. Toto dokumentární videjko o ping pongu v původní verzi, než ho ukradli Číňani a zcela nevhodně jej doplnili o nepotřebné náčiní jako stůl a míček, je totiž vskutku výstavní! A mimochodem - netuším, ve kterém detenčním zařízení pro domorodé kanibaly tvůrci objevili ten úžasný exemplář masožravého primáta, ale tohoto mazlíka chci vidět ve všech budoucích dílech Expendables a v jakémkoliv Conanovi, který kdy spatří filmové plátno, neboť se zachmuřeným Cimmeřanem by byli dvojka doslova k sežrání. Totiž pardon, k sežírání - všech, co by jim přišli pod sekeru a pálku.

V Americe jsou s westerny momentálně naprosto těžce v prdeli. Když už se někdy odvážím podívat na kus zmíněného žánru tamní provenience (třeba na princeznu Amidalu s koltem odvahu fakt nemám), tak nejen že je to zpravidla odněkud obšlehnuté (zde od Rakušáků) a vleče se to jak mrtvicí raněný hlemýžď, ale ještě je do hlavní role obsazena výstavní bukvice (zde Homosworth mladší, který je jen o malinko snesitelnější, než bráššška) a celé je to splácané pod vlivem nějakých určitě moc zajímavých halucinogenů, pročež výraz funghi western budu muset asi natrvalo zařadit do svého filmového slovníčku. A když už člověk tu baladu o ufoňovi, jeho hysterické krávě a texaském Rasputinovi (ten zde byl nutno uznat v páně Herlsnově podání výstavní a ty dvě jsou výhradně za něj) vydrží do konce, je mu po xichtě rozpatlána další porce halušek s existenciálním přesmahem. A to už jednoho mě opravdu nasere.

V žádném případě se nedá říct, že bych byl snad zklamán. Jsem totiž regulérně nasrán! I přes příšerný kásting (Eflekovy netopýří štěky jsem zde málem vytleskával ve stoje (sic!)) to v Domě vycházejícího slunce začíná vcelku kulantně, ta černá ženská verze Františka Podlesa je téměř sympatická, ovšem pak došlo k výsadku partičky oněch krutohustých asociálních bedésů (zde jednoznačně překládat jako „špatní osli“), kteří jako by Rozamundě Pilčrové z vlhkého snu vypadli a já jsem s hrůzou zjistil, že se hlavou dolů řítím po tobogánu vstříc uleželému objetí padesáti odstínů hnědi. No abych to zkrátil – není mi jasné, kolik hormonů a LSD studio tajně sypalo Ayerovi do kafe, ale odhaduji, že na to praskla tak třetina rozpočtu, či se snad jedná o další případ holyúdské epidemie předčasné stařecké demence, která se z mých oblíbených režisérů zcela vyhýbá zatím jen Fincherovi. A tak zatímco po úspěchu Mrtvéhobazéna mě zvěsti o připravovaném zfilmování samotného Velkého šéfa způsobily příjemné šimrání v podbřišku, pak způsob, jakým dýsíčkáři nechali proměnit kohortu svých zlosynů a jednu zlodceru v partu Rychlých šípů s vysazenými antihysteriky, mi nyní při pomyšlení na Lobův film způsobuje staženou prdel a hmatání po flašce jindřichohradeckého nektaru na uklidněnou. A nebýt toho, že mě ke konci svým neodolatelným hlasem ukecal Freddie, byl bych zhnucen zase jednou splachovat.

Kdyby člověk utrpěl před zhlédnutím totální amnézii, potrhal by si bránici u sledování nejabsurdnější komedie v dějinách lidstva. Žel něco tak neuvěřitelného by nevymysleli ani Monty Pythoni s P. K. Dickem na LSD párty, pročež popraskanými mozoly stovek milionů lidí načmáraná nálepka bejzd on e trů story z toho dělá celkem slušný horor s hodně kyselou pachutí pointy, že příslušníkům systému zkorumpovaného tak dokonale, až uvěřil ve svou vlastní nezranitelnost (a cynik ve mně dodává, že zcela právem), se za onu kolosální zlodějinu celkem hovno stalo, přičemž žijí šťastně i po mnoha smrtích (svých „krevních konzerv") a dál dělají byznys es jůžl jako by se nechumelilo, neboť jak každý správný baron Harkonnenštajn ví - kdo ovládá finanční trhy, ovládá vesmír. Takže voila, máme tu Tragedii plnou debilů o bandě ziskuchtivých zmrdů, kteří se chystají okrást ještě větší ziskuchtivé zmrdy, přičemž jsou ovšem tak brilantní myslitelé, že je ani nenapadne zamyslet se nad tím, zda náhodou systém, který se chystají natáhnout, při snaze zachránit své vzdušné zámky nebude lehce porušovat pravidla. Škoda jen, že to skalpování pozlátka amerického snu a nahlížení do džungle vrahů ze Zední ulice nebylo trochu důkladnější, ovšem fakt je, že říci natvrdo například to, že kupující CéDéeSky nemusí vlastnit podkladové aktivum (pročež je český překlad názvu velmi případný), by mohlo vést mnoho drobných potenciálních investorů k racionálnímu rozhodnutí spíše než do obligací a zajištěných fondů vrazit naspořenou hotovost do regulérních sázek, neb tam zpravidla je jakás takás záruka, že ovládající mafie zaručí aspoň nějakou šanci na výhru a férové podmínky, případně si zahrát na ruletě Martingejla. Takže až zase zisky kapitalizující budou hodlat socializovat ztráty, jak je jejich dobrým zvykem, promítal bych tento snímek velkoplošně na náměstích a sledujícím rozdával mapky s vyznačením nebližších bank, láhev petroleje a sirky. No zkrátka výborně napsané a natočené, skvěle obsazené a zahrané, přičemž výslovně vyzdvihuji pana Balíka, který jakožto vynálezce CDS neměl se svým dokonale Koženým výrazem v autistickém xichtě nejmenší chybku.

Byť na první pohled nápad na přetvoření sice velmi výkonného, ovšem stále jen prostého sprostého lupiče a hrdlořeza Eduarda Uče, ve směsku Jánošíka, Moriartyho, Sokrata a Hitlera působí neskutečně bizarně, tak v podání Johna Malkoviche jde o hybrid překvapivě dobře fungující. Dnešní doba žel klade na bukanýry zcela jiné nároky, pročež výrazná absence nagelovaných metrosexuálů, kteří sice kromě vystavování svých pekáčů buchet umí hrát kulový (a to ještě pouze pokud by se rozhodli přestoupit na pro ně vhodnější gáj porno), což naštěstí z důvodu absence jakéhokoliv propracovanějšího charakteru jejich postav obvykle nevadí, zřejmě ve spojitosti s nezbytností alespoň občasného zapojení šedých buňek do procesu sledování popudila mnoho hodnotících natolik, že od nich Šedobradova kostěná kruciáta dostala černou známku. Nebýt konce, ve kterém byly pro mě nepochopitelně povoleny šrouby (žel i logice), váhal bych nad pětkou.

A to jsem si do dneška myslel, že ovládání chladicích systémů jaderných elektráren není připojené k žádné externí síti, natož k internetu. Po zhlédnutí této úchvatné neherecké exhibice aktuálního nejvíce sexy bukanýra planety postaveného do čela čínsko-americké kung-ajtý teplejády abych se tedy raději přestěhoval do nějakého fajn horského sídla, pro jistotu zahloubeného tak půl kilometru do skály, protože při představě pomatených černých klobouků z Grínpissu nebo Hnutí Duha, kteří nyní jistě začnou ve velkém zuřivě hekovat Temelín, nebudu mít odteď klidné sraní! Inu, pokud by to kladivo největší debility celého filmu udeřilo o něco později a současně nešlo o snímek celkově scénáristicky ultrablbý, odporně obsazený, ještě odporněji s vidinou tučných zisků čínského draka přeblafávající a topornou akcí se prezentující (jaký to rozdíl oproti např. celkem příjemnému padání Londýna), byl bych asi udělil milosrdnější tři, takto jsem byl nasrán již po pěti minutách a dokoukal jen proto, že ve žlutobuse byl z nezhlédnutého relaxační alternativou jen další Rychlý a Zběsilý kus a páně De Nirův gerontostážista. A také proto, že v porovnání s mým etalonem totálního pseudoakčního dna, tj. Džonem Dickem, to přece jen až tak hrozné nebylo. Ale jen o pár bitů.

Pokus spojit český, ale dokonalý Luxus a téměř dokonalého mimibazarového gastroúchyla dopadl jako pejsek dorta a dvou kočiček, frigidní krávy a hornouherské kurvičky, které jsou samy o sobě snesitelné asi jako rvaní žiletkového drátu do močové trubice. Důkaz pravdy, že oč větší hovno někdo vyprodukuje, o to větší mívá potřebu jej rozpatlávat, tak mírně narušil toliko poslední díl, díky němuž také neotvírám poklop senkruvny. Nebýt obou podkladových seriálů, kvůli nimž jsem to do konce vydržel, napálil jsem ovšem odpad na první potkání.