-bad-mad-wolf-

Hm. Jedno se musí nechat: jakmile jsou na scéně Vondráčková s Dolanským, film působí dojmem relativně vkusně uvolněné podívané. Věřím, že kdyby Troškovi napsal scénář někdo, kdo má v hlavě méně hnoje a neustálé potřeby točit něco "krejzy", mohl by vzniknout příjemně lehký letní film. Jenže v Babovřeskách je těch dvou poměrně málo a je jim nabídnuta pouze krátká, přímočará a nicneřešící romantická linka. Všechno ostatní je na pytel. Trable s farářem a starostou jsou obdařeny natolik stupidními gagy, že pro mě byl problém úvodní polovinu filmu v kuse dokoukat. V Troškosvětě se tradičně nehraje na věrohodnost. Postavy se chovají infantilně a imbecilně, neustále pokřikují, směšně se pohybují a pitvoří, nedocházejí jim ani banální souvislosti a neustále konverzují ve stylu extrémně afektovaných kreténů. Ostatně jak jinak by se dostaly do tolika absurdně laciných dvojsmyslných situací. Finální hledání trezoru pro změnu působí jako parodie na zdravý rozum. Nechybí kvanta laciných fórků s obnaženými zadnicemi, nakopnutými rozkroky, sexuálními narážkami a kadícími holuby, přičemž se údajně jedná o "milou lidovou zábavu". Znamená to tedy, že je obyčejný divák primitivní idiot? Troška v nejmenovaném rozhovoru uvedl, že kvérů a násilí je ve filmech dost, načež natočí film, kde jsou plus mínus všichni odporní podrazáci, štětky, pomlouvači a ignoranti. A všichni se vyžívají v bezdůvodném násilí! Ale to se nepočítá, protože jsme přeci v lidové komedii! Boha, ten chlap buď večer vynechal dávku, nebo je úplnej magor! Totální fiasko je scéna s falešnými závěrečnými titulky - proboha, proč? Koho to napadlo? A proč mu za to nenafackovali? To fakt nikdo nevidí, že se to tam absolutně v žádném kontextu nehodí? Nepotěší ani vizuální stránka, místo vesnického léta z filmu svítí něco, co vypadá jako cukrlandové omalovánky. Co se týká srandy, napočítal jsem nakonec asi pět chvilek, u kterých jsem se lehce pousmál a u kterých si dokážu představit, že by jinde a jinak mohly být opravdu vtipné. Tady ne. Dolanský s Vondráčkovou by sice hvězdičku zasloužili, ale celek je tak strašlivě nesnesitelná pí***ina, že nemůžu jinak.

Napřed skepse, po premiéře zase skepse, potom komerční úspěch a ve finále i pozitivní ohlasy... a stejně je to jen šumáček.

Silné. Od začátku až do konce, ve všech ohledech. Následují mírné spoilery: Konci je vytýkána nevěrohodnost a přemrštěnost, což je díky prudkému skoku z pohádkové lovestory do sviňské reality celkem pochopitelné, každopádně právě závěrečná několikaminutovka dokonale vystihuje niterně bolavé pravdy o lidských touhách. Když Virgil ignoruje možnost oznámit vše policii a nadále se ukájí ve vzpomínkách na něco, co ve skutečnosti nikdy neexistovalo, užíval jsem si katarzi jako prase, byť to nebylo nikterak příjemné pošušňáníčko. Podléhání sladké iluzi je na první pohled lepší, než boj s hořkou realitou - lepší měřítko slabosti neexistuje a existovat nebude. Nebo taky jinak: nebyl nakonec Virgil, do té doby zajatý ve své neschopnosti se socializovat, tak trochu osvobozen? Samozřejmě, není to nic originálního, ale přenádherné Tornatore-Zamarion-Morricone balení a velevážné prostředí aukčních síní s nóbl postavami a mimoidní atmosférou (šikovný mix prvků, které jednoduše, ale účinně snižují předvídatelnost příběhu) dělají z tohohle díla černého koně v soutěži o film roku.

Wan se tentokrát rozhodl, že bude diváka po vzoru blockbusterů bombardovat, což má za následek fakt, že jste místo jakéhokoliv strachu absolutně otupělí a jen znuděně čekáte, co strašidelně vrzne příště. Ve hře máme stokrát vyvařený příběh, který je okatě koncipován tak, aby na něj šlo našroubovat co nejvíce hororových rekvizit (strašidelný dům, exorcismus, čarodějnice, tajné prostory, strašidelný sklep, duchové), přičemž žádná z nich... prostě není dobrá. Vysloveně mě mrzelo, jak film ignoruje svoje nejzajímavější části: trestuhodně nerozvinutou linku s Lorraine (démonologie a jasnovidectví versus psychika, kór když je Farmiga ve své roli skvělá) a jinak poměrně hezky načrtnutou mytologii „zlého domu“, jelikož ač rovněž stokrát viděno, má to tady šmrnc. Největším kladem je Wanovsky tradičně podařená audiovizuální stránka. Kamera a zvukaři dodávají všem těm tajemně se otevírajícím skříním slušnou porci chvilkového napětí. Pokud nemáte v žánru moc nakoukáno, u hororů se normálně bojíte a chcete to mít v pěkném balení, pravděpodobně vás The Conjuring příliš nezklame. Nezklame... jen teda nevim, proč tahle sbírka unylých klišé stačí na titul hororu roku. (:

Připosraná, bezkrevná, nenápaditá a většinu času úplně retardovaná očista divákova času. Tohle tu vážně nemáme každý den! Pokud pomineme základní myšlenku, která je ze sociologického i jakéhokoli logického hlediska totálně vymaštěná, stejně nám zbyde absolutní nic, což je problém poměrně kolosální - no, vlastně docela nepoměrně! Nebudeme ale pitvat filozofii, morálku a intělechtuální podtexty a tvůrci zvolená pravidla přijmeme, vždyť je to jen film, že jo. A za dané konstelace má potenciál na řádně šťavňatou a bezskrupulózně macatou kritiku (a)morální společnosti. Sledujeme standardní americkou rodinu, která se sestává z úspěšného tatínka, moralistické ženušky, dcerky, jejího tatínkem neoblíbeného bouchače a nakonec taky poněkud vyšinutého synka, který si staví úchylné hračky s kamerou. Tatínek je machr přes zabezpečovací techniku, takže svůj barák v průběhu Očisty přeměňuje v opancéřovanou pevnost. Přejdeme nějaká ta seznamovací klišé a vyčkáváme chvíli, kdy začne akce. Až sem je všechno relativně v pořádku a divák si oprávněně říká, že sleduje solidní náběh na nekorektní masakry. Pak to přijde. Synkovu stupiditu, když vpustí dovnitř úplně cizího člověka, omluví buď slovo dítě, nebo slovo stupidita (spíš to bude plichta). Přesně tady nastává nejsilnější moment filmu - těch několik sekund poté, kdy se anonymní postava dostane dovnitř, dveře se opět zavírají a všichni po sobě koukají v očekávání, co teda jako bude, je zdaleka nejnapínavější a nejnevyzpytatelnější scénou filmu. Pak jde všechno do kopru. Záhy se totiž na scéně objevuje boyfriend dcerušky, v ruce má bouchačku a snaží se sejmout nepřejícího tatínka. Představoval jsem si, co by bylo dál, kdyby se mu záměr povedl: Objal by se se svou dívkou, jíž právě popravil tátu, usmáli by se na sebe a žili spolu šťastně až do smrti? Mezitím se v nastalém zmatku kdesi v domě ztratí náš anonymní návštěvník, což by snad nebyla taková tragédie, kdyby krátce poté na dveře nezaťukala banda mladých maskovaných magorů a nezačala se dožadovat svého obětního beránka - a tím není nikdo jiný, než onen černoch. Nastává čas pro porci jednoduchých morálních dilemat, na jejímž konci maskovaní magoři vtrhnou do domu a debilita na hranici svých sil šplhá na pomyslný vrchol. Tady se mi na mysl vtírala další neodbytná myšlenka: jsem expert přes zabezpečovačku, miluju svou rodinu, vím, co se při Očistě každý rok venku odehrává a nakonec ze mě rezignovaně vypadne, že můj proslulý systém domovní ochrany je vlastně jen důmyslnou maketou? Kterou si navíc prozíravě namatlám i na svůj barák, aby jí parta magorů mohla za pět sekund strhnout svým žigulikem? Parta magorů je ovšem partou magorů skutečně profesionálních, takže jejich útok na dům probíhá zhruba následovně: Strhnou kryty na oknech a dveřích, vlezou dovnitř a následně začnou bezcílně courat či pomateně poskakovat chodbami jako zfetovaný gazely, přičemž jim vůbec nevadí, že se v domě ozývají výstřely a sami mají v rukou povětšinou sotva mačetu. Co to je? Útok sebevražedného komanda? Pythoni si s tím poradili líp. V závěru se dočkáme jednoho zvratu, o jehož smyslu raději polemizovat nebudeme a dostaneme se do vtipně moralistického závěru. Mimochodem, je tam zcela vážně myšlená scéna, v níž jedna mamina praští druhou maminu do držky pažbou pušky, vyrazí jí všechny zuby a zahlásí: "Už žádný násilí!" S tím se dá nakonec souhlasit, jelikož tenhle film spáchal tolik násilí na mojí chatrný trpělivosti, že to hraničí s genocidou.

Nervydrásající ekothriller s vražednými primáty, jejichž močové měchýře rozdrtí i poslední zbytky odporu!

Chtělo by to být sympatické všem příznivcům oddechových akčních komedií a relativně často to dostatek šarmu má, ALE - je to strašlivě rozstřelené, nevyvážené a málo odvážné. Nejvíc bodů nakonec nečekaně uhrává Mary-Louise Parker...

Rýpanec do zad všech uťáplíků a asociálních individuí, který je ve své přemrštěnosti mimořádně účinný. Vtipná, bezskrupulní a mimořádně výstižná reflexe těch z nás, kteří se v masách obvykle ztrácejí, nebo jsou zdrojem posměchu. Podobně se ovšem ztratí i tenhle film... což ovšem není na škodu.

Na hodnocení vlastně nesejde - tohle se tesá do kamene samo. Motorovou pilou.

Jediná filmová produkce, jíž jsem viděl na Colours of Ostrava 2013, je trochu v rozporu s barvitým a vesměs život oslavujícím festivalem. Je to hřbitovní láv story, je to důkaz odtržení od reality, je to svědectví konce, jemuž se aktéři vyhýbají pouze pomocí chatrných a nefunkčních alibi o svobodě. Film nebagatelizuje život bezdomovců, ani se nesnaží obviňovat systém či jakkoliv poetizovat nejnižší vrstvu. V první řadě sleduje příběh jedinců, kteří se v zajetí závislostí nedokázali znovu postavit na nohy, natož aby povylezli po sociálním žebříčku vejš. Dvojsečně depresivní záležitost.