-bad-mad-wolf-

Poněkud smíšené pocity mám, Frodo... echm. Největší nedostatek Hobita tkví v tom, co se s obavami očekávalo už před jeho premiérou - zatímco Pán prstenů dal vzniknout třem tříhodinovým filmům na motivy tří obsáhlých knih, Hobit nechává vzniknout tři tříhodinové filmy na motivy JEDNÉ útlé knihy. Vzhledem k tomu, že tvůrci neměli tolik odvahy, aby meziprostor vyplnili vlastní mytologií (pokud pomineme četná camea Pána prstenů), je Neočekávaná cesta roztahaná a plná vaty - úvod s příchodem trpaslíků je jedna z nejotravnějších scén, co jsem v poslední době viděl. Problémů je ale víc. Tím možná ještě zásadnějším je absence opravdu pamětihodných scén. Zažili jsme průchod Morií, osvobození Theodena, úsvit pátého dne a útok Rohirrů - nic takového tu zdaleka není. Ne, že by tu bylo akčních a epických scén málo, naopak; jenže všechno to na efekt postavené hopsání a padání z kilometrových výšek, doplněné o celkové zinfantilnění látky (ok, tahle výtka není na místě, protože i knižní Hobit mířil na děti mnohem více, než pozdější Pán prstenů) fakt není nikterak záživné. Zoufale absentuje rovněž silnější motiv či osudovost, což jsou prvky, které díky Pánu prstenů člověk ve Středozemi očekává - Hobit nabízí náznaky čehosi pouze ve chvílích, kdy se někdo zmíní o Sauronovi, prstenu či Mordoru a Gandalf se tajemně zachmuří, jakože ví něco, co ostatní (kromě diváka) ne. No a protože drak je zatím v nedohlednu, filmu chybí i výraznější záporák. Víceméně anonymní skřetí albín to nezachrání. Když přičteme přemíru kýče, patosu a přebarvených obrázků (ne, fakt to není stejný, jako v Pánu prstenů), vyjde nám, že... jsme tentokrát skutečně někde jinde. Teď se může kdokoliv zastavit a říct, že Hobit přeci není Pán prstenů. Není, jenže je za něj vehementně vydáván. Dva světy, které jsou sice příbuzné, zároveň však odlišné a odlišně pojaté, jsou tady spojeny do jednoho, přičemž se i přes snahu tvůrců nepovedlo smazat onu rozdílnost. Bije se to. Bije se to mezi sebou. Bije se to s očekáváními. Tady se odvíjí většina výše zmíněných nedostatků, které vlastně samy o sobě nedostatky být nemusely. Jako samostatná akční fantasy nicméně Hobit pořád funguje lépe než podstatná většina konkurence. Jackson prostě umí a pozitiv navzdory dosavadní kritice vůbec není málo - vytoužený návrat do Středozemě, tradičně nádherná hudba, přemíra barvitých postaviček, skvělé triky a špičková akční choreografie, díky níž Hobit nenudí tak, jak jistě mohl. Závěrečná bitka, kdy do hry vstupují stromy, vrci, trpaslíci, orlové a úchvatný hudební motiv je možná přepálená, ale taky perfektně nakopnutá a strhující. Navíc je tu pořád naděje, že po roztahaném prologu v podobě tohoto filmu přijde v pokračování něco lepšího. Je mrzuté, když si člověk uvědomí, že filmy původně měly být pouze dva, což by tvůrce donutilo stříhat a možná i dodatečně zasahovat do scénáře - jsem skoro přesvědčený, že by výsledek uhrál bodů víc. Jenže drahý film je v první řadě byznys a návratná investice, takže ekonomický rozum velí. Tři filmy, více peněz z kin. Komerční aspekt drtivě vítězí a omluva "vždyť divák dostane to, co dobře zná a má to rád" není tak úplně dostatečná, pokud tvůrcům chybí nosný materiál...

Stejný fenomén, jako svého času nekonečné laviny meme komiksů na facebooku - tvůrčí potenciál v podstatě nula nula nic a celkově nejde o nic, co by parta lidí v základu nedala dohromady za pár hodin (princip spočívá v zesměšněné recyklaci všednodenních lidských zlozvyků a podobně).

Žánr sci-fi hororu je dlouhodobě nevyzpytatelnou záležitostí. Film v jeho rámci obvykle vyžaduje eRkový rating a rozpočet vyšší alespoň o tu částku, která mu dokáže zajistit přesvědčivé kulisy vesmírné lodi/jiné planety/čehokoliv futuristického. Nemluvě o tom, že výsledný produkt je určen pro nepříliš širokou diváckou obec. Když přišel rok 2000, diváci měli v paměti rozporuplného čtvrtého Vetřelce a víceménně zdařilý, byť kritikou i platícím divákem ignorovaný Horizont události. David Twohy, jenž měl v té době za sebou dvakrát režii (Timescape a Invazi, oboje sci-fi) a podíl na scénářích k Vodnímu světu či Uprchlíkovi, přišel s řádkou neoriginálních, avšak ve své kombinaci zajímavých prvků. Za třiadvacet milionů - což ani tenkrát nebyl kdovíjak tučný balík pro dílo podobných parametrů - natočil Twohy film o ztroskotané kosmické lodi, jejíž posádka se musí na povrchu nehostinné pouštní planety vypořádat s přítomností nebezpečného zločince Riddicka. Skutečný problém však přichází až s objevem krvelačných poletuch žijících pod zemí. Na první pohled by byl jeden v klidu, jelikož Riddick po havárii prchne a podzemní mrchy se bojí světla - zásadní nevýhoda v prostředí, které osvětlují hned tři slunce. Háček vězí v odhalení, že všechna slunce jednou za dvaadvacet let zapadají a západ je zrovna na spadnutí. Vedle potvor navíc ve tmě vidí i Riddick. Černočerná tma se ukázala být efektivní právě v práci s malým rozpočtem. Už úvodní scéna havárie má fantastický drajv i přesto, že je poměrně dlouhá a kamera se většinu času nachází uvnitř lodi. David Twohy natáčení této sekvence okomentoval slovy, že si byl vědom nedostatku financí, ale na druhou stranu, proč pořizovat drahé trikové záběry, když máte zajímavou posádku a můžete s ní být uvnitř? A měl pravdu. Po dopadu do pouště, jíž se kdysi proháněl i Mad Max ve stejnojmenných filmech, měli tvůrci nejnáročnější část de facto za sebou, vizuálně atraktivní však chtěli zůstat dál. První půle filmu, kdy je scéna osvětlena několika slunci a tvůrci střídají modrý s oranžovým nádechem, je ošetřena metodou takzvaného bělení (speciální chemická úprava filmového pásu), následkem čehož obraz získává patřičnou jednobarevnou auru (aniž by vypadal jako přefiltrovaná variace na Matrix). Horší je to s nástupem digitálních příšer, ale k tomu až později. Technické schopnosti tvůrců jsou jedním pozitivem, tím druhým jsou Twohyho režijní i scenáristické nápady. Morálně pokřivené jednání postav je ve filmu přítomno od začátku a je celkem zajímavé sledovat, jak se postavy v průběhu filmu vybarvují - zejména pilotka Carolyn (Radha Mitchell) a lovec lidí Johns (Cole Hauser). Film se nebojí sem tam odstřelit zcela nevinnou postavu nebo dítě, matematika přežití je rovněž vrtkavá - zkuste si v úvodu filmu tipnout, kdo přežije. Ústředním tahákem filmu je samozřejmě zabiják Riddick v podání tehdy téměř neznámého Vina Diesela. Vzpomínám si na české recenze z času premiéry a holohlavému herci byla nejednou prorokována budoucnost akční megahvězdy, což se víceménně vyplnilo - jen by mě zajímalo, kolik tehdejších diváků předpokládalo, že zůstane vždycky tak trochu záporákem (nejslavnější role Vina Diesela, Riddick a Dom Toretto ze série Rychle a zběsile, jsou totiž oba zločinci). Herecké výkony výše zmíněných se dají nazvat jako dobré, v intencích žánru zvlášť. Ostatní přeživší členové už tak dosti neortodoxní posádky sestávají z muslimů a několika bezvýznamných tvářiček (nedávat do kontextu!), na něž si po "sežrání" nevzpomenete, ale není to na škodu. Kvality filmu začínají výrazněji skomírat někdy po polovině. Ač se totiž Twohy nebojí přitvrdit a vsadit na mírnou kontroverzi, není příliš dobrým režisérem akčních scén a neumí plavat ve vodách hororové vybíjené. Samotný západ slunce i nástup potvor po něm je nasnímaný moc hezky, jakmile však pterodaktyloidní "mrchy" začnou požírat svoje oběti, atmosféra i provedení padá na úroveň tradičního videobéčka a vyjma několika chvilek (plivání ohně, slepý bod) se z ní už nezvedne. Problém stále není v tricích, které jsou vzhledem k výši rozpočtu solidní a rozumně dávkované, ani v potvorách samotných, ač jsou poněkud nešťastně rozpohybované. Jen tu zkrátka není nic, co by diváka zvedlo ze židle. Musím ostatně přiznat, že jsem si po několika letech od prvního vidění vůbec nevzpomínal, jak film dopadl a co se v závěru odehrávalo. Žádný větší vzruch nepřinese ani scénář. Po zajímavé, nevyzpytatelné a dobře gradované první půli zbývají tradiční hororová jatka s tradiční porcí přemlouvání přemluvitelných, smrtí nezajímavých a drsňáctví nejtvrdších. Čestnou výjimkou budiž jedna z posledních scén filmu, kterou jsem si osobně pojmenoval tváří v tvář a jež má v kontextu všeho dění jistý emocionální náboj. Černočerná tma v celkovém souhrnu nabízí příjemné sci-fi béčko pro milovníky žánru, kteří nepochybně ocení nekorektní přístup k postavám, parádní scénu havárie a první „průzkumnou“ půli filmu. Metál si pochopitelně zaslouží i Riddick a samotný nápad s krvavým mejdanem světloplachých potvor po západu slunce, byť byl vytěžen cestou rutinní hororové vybíjené. Twohy věděl moc dobře, proč v pokračování zvolit jinou cestu. Co na tom, že o jejích kvalitách můžeme spekulovat... (kopie vlastní recenze pro Filmserver)

Nečekaně zábavná upomínka akcím, které se dnes už netočí (protože dnešní akce jsou dementní úplně jiným způsobem) a také film, v němž se objevuje až něčekané množství známých tváří - vedle dvou ústředních svalovců ve výslužbě např. Sam Neill či James Caviezel. O inteligenci obsahu jako takového je zbytečné spekulovat, jelikož ač vypadá efektně a ohromně sebevědomě, až příliš spoléhá na pofidérní náhodu (tenhle bachař si půjde za tři minuty zapálit a bude tam sedm minut) a typická akční klišé (zbraně hrdinů trefí vždy a všechno, záporáci netrefí ze dvou metrů stodolu). Přesto nedokážu scénář nazvat hloupým, protože film přes bezmála dvouhodinovou stopáž rychle uteče, vytrvale baví a udržuje konstantní napětí. Co na tom, že mu v tom napomáhají ony jalové momenty, spoléhající na náhodu a totální chaos. Co na tom, že jsou jisté zvraty a podzápletky odhadnutelné od samého začátku. Co na tom, že těch několik málo digitálních triků vypadá jak z desetimilionové videoprodukce. Abych nezapoměl, film má dva vrcholy - poprvé, když Arnold v němčině spustí svůj božský žalozpěv (Arnold hraje a je to neskutečným způsobem působivá i vtipná záležitost) a podruhé, když Arnold uzme kulomet a dělá v úžasně přepálené momentce to, co kdysi dělal pravidelně. Fajnová věc, tendlectenc plán. V intencích možností zručně natočená, vtipná a v tom nejlepším možném smyslu devadesátková prča.

Pokud jsem pochopil správně, bylo to první video s retardovanou šavlozubou veverkou. Já ho nicméně viděl až teď a skutečnost je taková, že jsem se u těch pozdějších bavil víc.

Byť Donnerova hororová klasika zestárla více, než o tři roky starší Vymítač ďábla, jedno pro ni platí pořád - Omen je zlý film. Absolutně.

Strašlivě sterilní záležitost, které se prakticky vůbec nedaří být tak sugestivní, jak by prezentovaná událost zasloužila. Neustále zabírání emocionálně přetížených obličejů záchranářů paradoxně všechny pocity zabíjí - snad kromě gradující znuděnosti. A to byl civilní úvod celkem fajn...

Monumentálně macho film. Monumentálně hloupý, velice zábavný.

Zážitek kosmických rozměrů. Doslova. Zážitkovosti tu podléhá beze zbytku všechno a my, zarytí kosmofilové, zase podléháme jí. Ačkoliv už na internetu kolují nezbytné debaty o realističnosti zde prezentovaného (oblíbená kauza kalhotky ve skafandru), nemyslím si, že by Gravitace toužila hrát na strunu kdovíjaké věrohodnosti (stačí si v závěru celý příběh rychle shrnout). Cuarónův nový film je pravověrný survival, v němž všechny postavy od začátku do konce bojují o přežití, přičemž v jednom kuse něco hoří/poletuje/křičí/mizí/umírá. Vývozním artiklem jsou především veledlouhé záběry, jejichž kompozice je úchvatná a chvíle, kdy kamera od záběru z dálky přechází až do vnitřku helem kosmonautů, aby posléze opět vyplula ven, jednoduše berou dech. Druhou věcí je gradace - už úvodní čtvrthodinový záběr (!!) je famózně stupňovaným zážitkem sám o sobě. Monumentálním vyvrcholením je gradace závěrečná, jíž nepokrytě podléhají triky, střih, míra adrenalinu i monology hlavní hrdinky. Jistě, není to originální, po obsahové stránce je Gravitace koneckonců jen jedním velkým, nepříliš sdílným klišé. Na druhou stranu, Alfonso Cuarón je natolik jistým řemeslným matadorem, že nedal divákovi k pochybnostem prakticky žádnou šanci. Hodina a půl stopáže je přesně akorát, aby zážitek zůstal intenzivní, k absolutnímu hodnocení mi však i přes srdnatý výkon Sandry Bullock schází alespoň trochu větší emocionální dopad. A nechybělo zase tolik... Závěrem musím zmínit úchvatný soundtrack, jenž mi určitě přistane ve sbírce nejoblíbenějších.

Vzhledem k bulvárním kauzám, jež pro jejich nafouklost nepřehlédne ani průměrný africký beduín bez připojení k internetu, je zcela pochopitelné, že se někdo rozhodl zapíchnout zrovna Bartošovou (je ve filmu pět minut a není ani jednou opilá) a superstar s největším účesem na světě. Smysl všeho ostatního mi unikal, například proč je jednomu detektivovi patnáct a druhý prochází zamčenými dveřmi (což je rozhodně odvážná inovace). Film, kde vrah, trpící zombie syndromem (neumí běhat), píchá jedině nožem a kde jsou oběti blbější, než jejich mobilní telefony. Hodnotit nemá význam, jelikož úroveň všeho je jen nepatrně lepší, než v intergalakticky supradebilní Čepeli smrti = stále nehodno i toho odpadu. Zajímalo by mě, kterou mentální poruchou autoři trpí...