-bad-mad-wolf-

Možná trochu na efekt postavené, ale je to videoklip, kapiš? Nevděčně vděčné téma šikany (ta školní je tu jen parafrází) a výborně odvedená práce.

Pojem zombies je už několik desítek let sázkou na hororovou jistotu. Kdo by na konci šedesátých let čekal, kam až nemrtví od slavné Noci oživlých mrtvol dojdou - jsou častým účastníkem nejen béčkové filmové produkce, objevují se v knihách a počítačových hrách, v mnoha zemích se pravidelně koná populární Zombie Walk a minimálně díky Choking Hazard může i našinec říci „máme film se zombíkama". Film Warm Bodies má ale problém. A vlastně ne jeden. Kdejaký příznivce vyhřezlých střev a utrhaných končetin si bude škubat vlasy už ve chvíli, kdy spatří rating PG-13 - tedy žádné vzrušené porcování bývalých majitelů života. Druhou potíží je, že je na plakátu cosi, co vypadá jako radikálnější verze Stmívání, které si spletlo upíra s chodící mrtvolou. Zombies a romance pro dospívající? Cože? Jenže právě žánrové rozpory v kombinaci s nadhledem jsou nejsilnějšími zbraněmi tohohle filmu. Ve světě Warm Bodies došlo k zombie apokalypse. Tady asi není co dodávat. Většina obyvatel planety se proměnila v ploužící se trosky, jejichž největším koníčkem je pojídání lidského masa. Sympatické je, že se tvůrci nesnažili o obšírnější vysvětlení situace a časté prohřešky vůči logice jednoduše obcházejí v podobě parodických hlášek a latentního vyhýbání se odpovědi. Odlehčenou podobu snímku navíc vylepšili několika vlastními zákonitostmi, z nichž zásadní jsou pro příběh dvě: z dlouhodobě hladovějících zombies se stávají kostlivci, kteří jsou silnější, rychlejší a nebezpečnější, než standardní chodící mrtvoly. Tou druhou je potom fakt, že pokud jako oživlá mrtvola sníte mozek člověka (což děláte neradi, jelikož ze zabitého se potom nestane další z vás), přenesou se na vás jeho vzpomínky. Příběh sleduje anonymního zombie hezouna, který žije v komunitě obdobně mrtvolných individuí na letišti. Jeho největším koníčkem je sběr a poslech starých vinylů (běžná to zábava zombies), občas doplněný nějakou tou loveckou výpravou. Na jedné z nich ústřední hezoun pozře mozek jiného hezouna, absorbuje jeho vzpomínky a patrně s jejich pomocí se rozhodne zachránit přítelkyni sežraného. Přítelkyně sežraného se jmenuje Julie (Teresa Palmer) a patří do rozsáhlé komunity lidí žijících v důkladně opevněném městě pod vedením Juliina otce (John Malkovich). Role a stav máme tedy dány. Nemrtvý hezoun odvede Julii do svého úkrytu na letišti a krátce na to probíhají první pokusy o komunikaci. Verbální, samozřejmě. Eskapády nového párečku mají za následek rozzuřené kostlivce, kteří jdou po krku jim i ostatním zombies. Ti v sobě pro změnu zažehli jiskřičku života. K čemu až tenhle karneval dospěje? Navzdory absurdně praštěné zápletce nehrozí, že by divák u filmu řval smíchy. Příběh se totiž permanentně tváří naoko vážně a humor vězí především ve všelijakých narážkách a kontrastech. Přímočaré pokusy o vtip obvykle příliš nefungují, i tady se však najdou vyjímky. Třeba když se dívka s brokovnicí, zrovínka drsně kosící vlnu zombies, ve zpomaleném záběru a za znění poprockového cajdáku osudově dívá do očí zombíkovi, který před chvílí snědl mozek jejímu příteli. Vtipnější jsou ale jiné situace. V historii filmu už proběhlo mnoho scén, v nichž spolu hovoří osoby, z nichž jedna té druhé zamlčuje temné tajemství. Ještě nikdy ale spolu nekonverzovala dívka s mladíkem na počátku romantické linie, v níž on je oživlá mrtvola a sežral jejího partnera. V podobném duchu se nese většina humorné nadstavby filmu. Paralela s jednou shakespearovskou klasikou se rovněž nezapře - ostatně ona se jmenuje Julie a on si sice jméno nepamatuje, ale začíná na R (a hraje ho Nicholas Hoult, ať máme ústřední herce kompletní). V závěru je ovšem nutné podotknout, že potenciálu bylo v tématu ukryto podstatně více. Ačkoliv film nemá výraznější slabinu, drtivou většinu stopáže se tváří jako příslib čehosi, co nakonec nepřijde. Místo čirého nadšení zkátka zůstává pouze upřímný úsměv. Přemíry začíná v průběhu filmu dosahovat i porce nelogiky. Jak jsem psal výše, tvůrci si vypomáhali vydatným přídělem nadhledu a pomrkávání ve stylu „ale vždyť tyhle prkotiny my vůbec řešit nechceme", každopádně tu a tam přijde chvíle, kdy faktor neuvěřitelnosti přebije zaujetí filmem. Třeba když Julie svého přítele uprostřed pustiny opustí a on ji bez problémů najde, ačkoliv by se její domov měl nacházet za zdmi opevněného a bedlivě hlídaného města. Dvakrát vábně nevypadá ani okatá digitálnost kostlivců a zamrzí rovněž poněkud nedomrle rozvinutá zápletka s „léčbou" zombies. Závěr je příjemně decentní a chvályhodně se vyhýbá přemíře cukrování, nicméně právě on nejvíce připomíná, jak moc je film svázaný svým ratingem. Takhle na něj může jít čtrnáctiletá holka s kamarádkou a po kině si šuškat, jak byl ten mrtvej krasoň hezkej, zatímco nám ostatním zbývá představa, jak by film dopadl, kdyby byl mládeži zapovězen a natočil ho někdo, kdo by měl stejnou sebeparodickou odvahu, jako několik málo chvil téhle netypické romance. Tím však nechci říct, že by se měl Jonathan Levine (tvůrce oceňované dramedie 50/50) za svůj počin stydět. Stále se jedná o dostatečně zábavný žánrový crossover, byť zejména pro mladší ročníky. (přepis vlastní recenze pro Filmserver)

Film Upstream Color se tváří jako hyper-indie verze Terrence Malicka, jehož dílo připomenou (nejen) prosvětlené záběry, pohyby kamery, strohé dialogy, detaily lidských těl a nezbytná pouta s přírodou. Stejně jako u něj však i tady budou diváci narážet na neuchopitelnost díla, které navíc tolik nespoléhá na meditativní krásu světa vůkol a nepředpokládá spirituální výklad. Shane Carruth je ohromný filmový univerzál. Stejně jako u předchozího Vynálezu obsadil téměř všechny zásadní tvůrčí posty - film nejen napsal a zrežíroval, ale zahrál si rovněž jednu z hlavních rolí, postaral se o hudbu a cizí mu nebyla ani kamera či střižna. Co je ovšem na dané věci nejdůležitější: ve všech zmíněných ohledech má nesporný talent a jeho budoucí tvorba se logicky stává obrovským magnetem pro příznivce indie scény. Upstream Color vlastní příběh, který bude zdrojem mnohých debat a dohadů, za což se zasluhuje jeho velkorysá nejasnost. V úvodu sledujeme únos mladé ženy jménem Kris (Amy Seimetz), jež se nedobrovolně stává konzumentem jakýchsi červů. Následuje přeměna v návykem nahlodanou oběť, s níž má únosce záhadné záměry. Žena ovšem za pomoci jiného muže opět získává mentální svobodu - pokud se to tak dá říci - a vrací se zpět do běžného života, v němž poznává Jeffa (Shane Carruth), další oběť červích experimentů. Pokud se vám úvodní dějový nástřel zdá poněkud mimo mísu, raději se poohlédněte po něčem jiném. Zbytek filmu bude pro masové obecenstvo notně hardcore zážitkem - ať už je příběh čímkoliv, je za všech okolností krok před divákem. Spletitý labyrint významů sice permanentně zanechává stopu, nikdy ale nedovoluje zahlédnout byť jen zadní běhy finálního výkladu. Stejně jako se nedaří Kris rozmotat význam svého červího zážitku, i divákovi jako by mezi příběhem a jeho pointou pořád přebývala (nebo chyběla) jedna stránka. V žádném případě nemůžeme amerického tvůrce podezírat, že by na diváky vypustil absolutní nesmysl; jeho dílo významy, náznaky a souvislostmi v jednom kuse přetéká, avšak neustále je proplétá, matoucím způsobem mění směr a NĚCO si nechává pro sebe, aby se diváci v následné verbální přestřelce utloukli argumenty a bažili po druhém zhlédnutí filmu. Je pravda, že druhá projekce tu význam má - a záleží především na pozorovacích a myšlenkových schopnostech jedince, co všechno si ve filmu najde. Upstream Color může být pozoruhodný i jako zdánlivě nesourodý sled bezvýznamných scének a obrazů. Kamera s hudbou tu odvádí nadpozemsky nádhernou práci, díky čemuž je slast film sledovat. Dílo, jehož jednotlivé složky obstojí samy o sobě, má vždy velikou výhodu. Pozoruhodný je vedle formy rovněž obsah - tam, kde se jiné filmy pokoušejí o sofistikované dílčí postupy a vytvářejí nekonečná schémata detailu, si Upstream Color vystačí se samozřejmě podávanými náznaky a zvláštnostmi. Shane Carruth je člověk, který moc dobře ví, že u lektvaru je nejdůležitější jeho účinek, nikoliv počet přísad a způsob jejich získání. Člověk, který ví, že čistě subjektivní pocit má také své místo. I proto tenhle film několikrát dává příslib srozumitelnějšího vyjádření, aby vzápětí se zdviženým prstem řekl: „ještě ne". Říká to až do úplného konce. A je to tak dobře. (přepis vlastní recenze pro Filmserver) /// Poznámka pro všechny, co se tu bez rozmyslu rozhodli urážet všechny kolem: Pořád lepší býti "podivínem" nebo "magorem", nežli omezencem, který v rámci vlastní malosti opovrhuje vším odlišným a na základě jednoho nevinnýho filmu selektuje, co normální je a co není. Čím jsou místní názory tak nebezpečný? Kam se ztratila ta kouzelná formulka "je to jen film"? Kam se ztratila sociální inteligence filmovýho diváka? Budeme v budoucnu soudit souseda podle barvy domu?

Výborně napsaná a zahraná konverzačka, která hodně spoléhá právě na slovo "zahrát" - navzdory snadno odhadnutelnému závěru je totiž mnohem více výsměšným kritikem novinářských hyen, než sondou do života rozmazlených celebrit. Kritikem škodolibým, vtipným a chytrým. 9/10

David Koepp je nevyzpytatelný chlapík a pompézní scénáristický průserář, což se dá říci i o mně, protože se ohledně téhle hovadiny dopustím několika SPOILERů. Tajemné okno má až urážlivě čitelnou a přidementnělou pointu z kategorie stokrát omletých schizofrenních klišé, čemuž nezabrání ani obstojná atmosféra úvodu a solidní Johnny Depp. Víc není co říct, protože tu není skoro nic, co by za řeč stálo. Zívačka. Největší plus: je to krátké. Film z kategorie televizních krimi béček. 3/10

Ač budou mnozí protiargumentovat Nolanovým Batmanem, z Iron Mana se ve finále stává kvalitativně nejvyrovnanější komiksová série. Třetí díl ságy o milionáři v hi-tech brnění hravě pracuje s obvyklými motivy: titulní hrdina na okraji propasti, životní láska v ohrožení, groteskní scénky s věčně nevyladěným oblekem, zvraty ohledně identit. Film je přes avizované osudovější pojetí paradoxně vtipnější a odlehčenější, přičemž drtivou většinu pozornosti na sebe tradičně strhává Robert Downey Jr. – záporáci zaujmou spíše jedním podařeným zvratem. Nečekaně zábavná je linie s klukem, který se připlete hlavnímu hrdinovi do cesty, škodolibě (rozuměj - je to zábava) ze strany tvůrců vyznívají Tonyho záchvaty úzkosti. Co se týká akce, je intenzivní, epická a perfektní trikovou stránkou opatřená, takže když dojde na finální "house party", dostává divákova první signální slušně zabrat. Dějové semifinále se záchranou cestujících z letadla je kapitolou sama pro sebe. Ve zkratce: Iron Man 3 skvěle pracuje s vlastními trademarky, přináší více humoru, obsahuje drzý zvrat a má zajímavější scénář i postavy, než předchozí filmy. Shane Black natočil nejlepší díl trilogie.

Filmová recitace skvostné McCarthyho konverzačky, která se knihy (celkem logicky, vzhledem k její formě) drží doslovně a zejména v závěru je silně sugestivní. Volba herců perfektní.

Krystalický lidský humus. Krystalická filmařina. Krystalicky čistá a jasná výpověď. Krystalická hrůza z faktu, že jedna věta může zničit život, bez ohledu na její pravdivost. Za poslední týden pro mě už druhý velice silný dánský zážitek...

Ne, dobrý scífko ještě nevymřelo a ani nevymře, dokud budou po světě chodit chlapíci, jako je Joseph Kosinski. Numero uno filmu je často zmiňovaná audiovizuální stránka, která fantasticky vypadá, bombasticky zní a má v sobě více dynamiky, než smečka zdopovaných desetibojařů. Pro příběh na Oblivion nikdo vzpomínat nebude (a pokud ano, určitě ne v dobrém), jelikož ho tvoří slepenec žánrových klišé a prvků z pecek dřívějších i novějších, navíc je celá zápletka poněkud postavená na hlavu - když už se objeví slušně rozehraná chvíle, záhy se sami sebe ptáte, proč se ti na plátně chovají tak, jak se chovají (syndrom filmové ztráty logického uvažování). Naštěstí hned potom přijde další príma obrázek, epičtí M83 a vše je dobrovolně zapomenuto. Doufám, že si Kosinski do budoucna šetří ještě kvalitnější matroš... jako masivní demoverze je Oblivion perfektní.

Nejtrapnější film všech dob.