Morien

Ach, když se chlapci baví, co všechno by udělali s prachama, kdyby nechali Martineze jít a nechali si od něj za to zaplatit, tak jeden z nich řekne, že by si najal Halle Berry jako soukromou instruktorku jógy. A opravdický Martinez si deset let poté vzal opravdickou Halle Berry za ženu, no není to osud. A k Martinezovi mám ještě jednu historku. Moje nejlepší kamarádka jednou řekla, že chce od boha důkaz jeho existence. (Mluvím úplně vážně.) A řekla, že uvěří, když potká Oliviera Martineze. A když byla později na výletě v Londýně, tak ho potkala na chodbě Národní galerie. Takže od té doby moje kamarádka věří v boha a také zcela jistě také ví, že bůh existuje. A když přestanu hovořit o bohu a Martinezovi, tak musím říct, že tenhle film ze všeho nejvíc připomíná epizodu seriálu roztaženou na dvě hodiny, čímž také v podstatě je. A v tom špatném slova smyslu, protože všechny postavy a konflikty jsou načrtnuté tak, aby se v nich divák bez ztrácení orientoval, ale nic nemá žádnou hloubku, nic není zásadní. Vystřelené kulky nic neznamenají, problematická rozhodnutí vyšumí naprázdno. Záporáci skapou a hlavní hrdinové přežijí i průstřel hlavy nebo nějaké podobně důležité části těla. Nedostaví se žádný opravdový strach, žádný opravdový vztek. Je to strašně cool ve smyslu chladné, odtažité, neproniknutelné, zbytečné. Já jsem toho názoru, že i žánrový film může odpovídat na otázky o smyslu života, ale tento film to tedy nedělá. Líbí se mi poznámka jakéhosi kolegy komentátora, že je zde přítomna spousta testosteronu, ale žádný adrenalin.

(1001) POTENCIÁLNÍ SPOILERY. Ach jo, teď se mi hlavou honí tak protichůdné myšlenky, že ani nevím, kde mám začít. Tak předně jsem se na film chtěla podívat, protože ho stvořil Alfonso Cuarón, kterého mám ráda, ale když jsem potom viděla ten PŘÍŠERNÝ hype, který se kolem filmu zvedl (od bombastických inťoušských recenzí přes běžné diváky přidávající se do fanklubu až po oscarové sklizně), tak jsem si vytvořila averzi a žila spokojeně dál. Jenomže uběhl rok a páni editoři (dle očekávání) přidali film na seznam 1001 filmů. "Zatnula" jsem tedy zuby a zjistila, že není potřeba se přemáhat, protože na film se mi dívalo dobře a docela jsem se pobavila. Nedokážu ovšem pochopit, proč se udělalo takové haló kolem prostého příběhu, že když má člověk správné odhodlání, dokáže cokoliv, ale trauma z minulosti se mu bude vždycky vracet. Připadá mi to jako prezentace mocné síly reklamy, tak dlouho se o nějakém filmu říká, že je cool, až se cool prostě stane. Showbyznys je strašný. A teď by se ráda věnovala dvěma postřehům svých známých. Jedna přirovnává Gravitaci k Počátku a já musím vehementně nesouhlasit. Moje nechuť k Počátku souvisí s tím, že jsem přestala respektovat Nolana jako režiséra. Trajektorie jeho kariéry je zřejmá - začal zajímavými, do sebe zahleděnými filmy, a když si získal respekt (a podporu producentů), tak pokračuje bombastickými, do sebe zahleděnými filmy, které jsou navzdory zvyšujícímu se množství objektů před kamerou čím dál více prázdné. A právě kvůli tomu podle mě vůbec nejde Počátek přirovnávat ke Gravitaci, protože Gravitace je lineární, čistá, bez jinotajů, strohá, a to vše myslím v pozitivním smyslu. Taky mám docela chuť zvolat respekt a dát Cuarónovi fistbump za to, že vůbec nic nevysvětluje, skočí rovnou na to a v závěru nic nedoříkává. Myslím, že většina hollywoodských tvůrců by neodolala pokušení vrazit tam nějaký epilog nebo prolog nebo prostřihy na zarmoucený Huston nebo cokoliv, (z roku 2019 říkám mrk mrk třeba Marťan) a fakt, že se tomu Cuaron vyhnul, mi přijde skvělý. Plus k tomu tedy výrazně spoléhá na vizuální stránku, která ale nevzkypí do žádných megalomanských rozměrů, ale zůstává v mezích služby ilustrace duševního rozpoložení hlavní postavy. Tím se dostávám k malé vnořené poznámce o Sandře - nepatřím k těm lidem, kteří by se vyžívali v tom, že ji kritizují jako herečku (Vzorec pro vraždu s ní mám ráda a u většiny ostatních filmů nepatřím mezi cílovou skupinu, takže je ani neznám), tudíž teď ani nemám důvod vykřikovat, jak mě překvapila svým výkonem a jak si napravila reputaci a jak ukázala, že v ní doopravdy je něco dobrého nebo až skvělého. Pravdou ovšem je, že si myslím, že Sandra svým výkonem přispěla jenom minimálně k výsledné podobě filmu. Když jsem si četla, jaké další herečky byly pro roli zvažovány (Angelina, Scarlett, Natalie Portman, Olivia Wilde, Rebeca Hall a tak všelijak podobně), dovedla jsem si v tom skafandru představit každou z nich a vypadalo by to myslím podobně. Film velmi silně navozuje dojem "ich formy", divák na jejím místě vidí sám sebe a Sandru tím pádem nevnímá ani jako postavu, ani jako herečku. Chvalozpěv na její výkon je v takovém případě podle mě lichý. Dále bych se ještě zmínila o Martinově postřehu o absenci zla v tomto filmu, on to popisuje jako negativní vlastnost a chybu tvůrců. Vyjadřuje se tak, že zlo případně představuje smrt a že vnímat smrt jako zlo je předsudek. To mi přijde hodně zajímavé, ačkoliv sama bych to interpretovala jinak. Hrdinka nebojuje se smrtí jako takovou, nechce být nesmrtelná, ona bojuje s pokušením zvolit si snadnější cestu. Ano, smrt je přirozeným koncem života, ale není potřeba jí nadbíhat. A úplně na závěr bych chtěla říct, že nejvíc mě dojal můj tatínek, který mi pořád vyčítá, že od té doby, co mu dávám přednášky o tom, "jak číst film", si sledování některých filmů nemůže pořádně užít a že ho ruší, jak kvůli mě začíná u filmů přemýšlet. Tento tatínek mi vyprávěl o Gravitaci v době, kdy jsem ji ještě neviděla, a při popisu konce se rozhovořil o metafoře a o symbolu. Možná tento film nenabízí odpověď na základní odpovědi o smyslu vesmíru, života a vůbec, ale v mém tatínkovi vzbudil představu, že věci občas můžou znamenat i něco jiného, než že kočka v nedbalkách leze z vody. A to se mi zdá krásné.

Trochu to vypadá, jako by herce nikdo nevedl a oni si tím pádem dělají, co chtějí, ale nevědí proč. A potom to taky vypadá, jako by režisér nevěděl, že točí komedii, a tím pádem i na papíře potenciálně velmi vtipné scény v realizaci vůbec vtipně nevypadají. Oba body se slučují v tom, že postavy pořád mluví, ala improvizace, ale není se tam čemu smát. Představitel hlavního hrdiny a vypravěče má nulové charisma a ta tam je potom možnost, že aspoň on by to někam nasměroval. A voiceover nemá žádné funkční uplatnění a funguje jako jenom další vrstva zvuků snažící se odvést pozornost od faktu, že film se bezradně potácí sem a tam. S přibývající minutáží se pro mě film stával čím dál více nesledovatelný kvůli absenci dramaturgie nebo aspoň nějakého náznaku oblouku... Ty samé situace se pořád opakují a opakují a ufff, bylo to náročné. Přijde mi to jako škoda, protože námět je dost ujetý na to, aby byl při "správném" pojetí rozpoznatelný mezi podobnými žánrovkami. Plus Ayelet Zurer je velmi rozkošná, zvlášť když se rozčiluje, takže by i bylo čím se kochat, kdybych pořád nepřemýšlela nad důvody, proč jednotlivé scény nefungují a proč je to takový průser jako celek. "If you wanna know what God thinks about money, just look at who he gives it to."

"Dva muži a jedna žena vjeli do banky. Křičeli: "Tohle není přepadení!" A odjeli vyprošťovacím vozem."

TY KRÁSO, TEN FILM JE ÚPLNĚ PADLÝ NA HLAVU! Až tak, že z toho mám šok a přemýšlím jen v Caps locku. Film není dokonalý, neplatí v něm zákony ani filmové, ani světské, ale miluji ho. Miluji. Postava Neda (protože ostatní nedostali příliš prostoru, ani Rachel ne) what the fuck! Chtěla bych sedět s režisérem, scenáristou a Rennerem a sledovat, jak ho vyvíjejí. Jak dospěli k takovému HEPYENDU. Koho zamýšleli jako cílovou skupinu. O čem si vlastně mysleli, že točí. Ne že by na některé z těch odpovědí záleželo, záleží jen na LÁSCE. Kategorie těch nejprovinilejších guilty pleasure. První půlku jsem se nahlas smála jako idiot a druhou jsem probrečela. ♥

Oh boy, moje vášeň pro filmy, které začínají koncem, je zde ještě umocněna faktem, že Anděl smrti je jeden z mála filmů, které oprávněně (a rozkošnicky!) beze zbytku využívají figuru voiceoverového vypravěče. Elias stráví ve filmu asi šest minut, ale i tak je velice půvabný. Kdybych já byla tisíce let starý padlý anděl chodící po Zemi, rovněž si budu slastně pobrukovat Stouny (na moji obranu: pokoušela jsem se napsat Stoney a potom Stony, ale to dle mého názoru vypadalo nepatřičně). Byla jsem trochu otrávena, když ze záběru na plačící pochybující ženu v kostele film přejde na Coca Colu padající z automatu. Je to větší připomínka zla než když si Azazel pobrukuje. Osobně bych tam nepotřebovala tolik subjektivních pohledů démona, ale dramaturgicky je to dokonalé do posledního záběru.

Myslím si, že Affleck nemá smysl pro pointování. Všechny dílky skládačky tam jsou, některé dost působivé (mimo jiné když policajt odvrátí hlavu od jeptišek), ale v nesprávném pořádku. Když jsou Affleck a Jeremy trestat zlé lidi, je to podle moc brzo. Když si Rebecca prohlíží fotky a agent jí k tomu povídá, tak scéna okamžitě zanikne a jde se dál a vůbec nedojde k tomu fatálnímu uvědomění, respektive k jeh pořádné resonanci. A pak je tu ta druhá věc, že pro hlavní roli bych si představovala buďto herce s expresivním obličejem, a nebo naopak s nulovým výrazem, ale rozhodně ne herce s tváří Bena Afflecka. Nejspíš je schopný režisér, ale jako herec vedle ostatních Herců působí ještě dřevnatěji než když jenom kouká z plakátů a tak. Jediné, co mi na tom přijde neskonale dojemné, jak ho Matt Damon v každém rozhovoru věrně brání. A musím říct, že při telefonátu o tom, že láska je opravdová, mi ta slzička ukápla. A potom jsem se ptala sama sebe, kde vzal na útěku před policií mandarinku a celkově přišlo rozčarování z konce.

"Žiješ teď málo, nebo hodně?" Nikdy bych nevěřila, že někdy napíšu, že klešťátka a nožíček chirurgického robota můžou smyslně tančit, ale už je tomu tak. Bylo tam několik míst, kde bych stříhala dřív (jmenovitě ty dva záběry, kde Budař bubnuje prsty na okenní sklo), protože mi přišlo, že stačí pár vteřin jako odkaz na předchozí dlouhou "varhanní" scénu a prodlužování a opakování toho momentu už nepřináší nic jiného. Přesto jsem ale už úvodního vznášení se lesem byla přesvědčená. Gradace a spolupráce s hudbou byla velmi působivá a já jsem byla šťastná jako blecha. Jsem ráda, že je tohle první (a jediný) 3D film, který jsem zatím viděla. Film oplývá fungující kombinací sebevědomí a pokory, která třeba Enter the Void zásadně chyběla.

Tak polovinu filmu jsem si říkala "ó bóže, ó bóže, toho musím milovat, toho musím okamžitě začít milovat!", abych si potom v náhlém momentu osvícení uvědomila, že ho již dávno miluji, protože to je Lynchův Mystery Man. Scéna, kdy se raduje z toho, že je šoférem, a kývá si samolibě hlavičkou s kloboukem - dokonalost! A musím říct, že si nedovedu v hlavní roli představit někoho jiného, protože postava Johna Wintergreena je tak podivně napsaná - ve filmu prochází vývojem, ale navenek se chová pořád úplně stejně - že nebýt roztomilého a dojemného Roberta Blakea, nevím nevím, jak by to vypadalo. V některých momentech je film dost působivý, některé pasáže jsou zase naopak do té balady tlačené vcelku neobratně. Nevím, jak působila motocyklová honička se Zemkem na dobové diváky, ale dnes už rozhodně vypadá nechtěně komicky a to narušuje atmosféru a vytrhává ze soustředění. A takových momentů je tam ještě několik. Jako celek je to potom zajímavý film, který vzdává poctu Fordovi a jedné filmové éře, ale protože je to oltář vystavěný s neoddělitelnými debutantskými kiksy, tak došlo k tomu, že se nedostal do filmových kánonů a upadl v zapomnění. Já při srovnání s těmi skvělými scénami ty chyby mileráda přehlédnu a můžu říct, že pro mě má tenhle film mnohem větší smysl než Bezstarostná jízda.

Zrovna nedávno jsem se u Kuře melancholik rozčilovala, že tvůrci mají šílenou tendenci vyprávět i příběh o dětech z dospělácké perspektivy a vůbec si nevšímají možnosti využít všechna ta krásná specifika dětského pohledu. A potom máme v jeden den na přednášce diskuzi o důkazech boha a hned potom v projekci vidím tuhle krásu, která je výsostně dětská, a slovy samotné režisérky "děti v ní fungují jako herci, kteří pracují na svém projevu, a ne jenom jako spontánní roztomilé loutky a panenky". Takže i když ohlédnu od obsahu (vlk, les - plakala jsem), tak konečně moje srdíčko plesalo radostí z formálního vypravěčského přístupu.