Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Krátkometrážny
  • Krimi

Obľúbené filmy (10)

Sunshine

Sunshine (2007)

Let me see just who I will become... ♥♥♥ Jak se zpívá ve skvělé titulkové písničce skupiny I am kloot, tento film pro mne vypráví zejména o tom, jak se lidé chovají, když je postavíte do vyhrocené a vypjaté situace. To ostatně dělá Danny ve svých filmech často. Taky musím vyzdvihnout naprosto dokonalý hudební doprovod - u Surface of the Sun mi vždycky běhá mráz po zádech. Prach jsi a v prach se obrátíš. P.S.: A možnost vidět film po letech znovu na velkém plátně v brněnské hvězdárně - o la lá!

O 28 dní...

O 28 dní... (2002)

2008: Jeden z mála "novodobých" hororů, jež se mi líbí, a který mi paradoxně nepřijde jako horor. Ve 28 dnech vidím schématicky zobrazenou lidskou společnost se všemi jejími nedostatky. Cillian a Brendan svým civilním herectvím odpalují Dannyho hozený míček a to společně s fantastickým soundtrackem vytváří opravdu jedinečný filmový zážitek, který si ráda dopřávám znovu a znovu. Aneb film o tom, jak se lidé chovají, když všechno dosud samozřejmé přestává existovat. ♥♥♥ - Dodatek 2014: Ani s plynoucím časem se můj názor na film nemění, jenom si to sama pro sebe umím lépe představovat. Je to velmi krásná cesta hrdiny s působivými neoprimordiálními milníky - za vymyšlení tohoto slova jsem na sebe velmi pyšná. Vystihuje to můj názor, že film odpovídá současné moderní kultuře, ale zároveň se vyjadřuje k vnitřním základním stavebním kamenům lidskosti. Jeho promyšlenost a struktura film posouvá úplně někam jinam, než by člověk čekal od obvyklého survival/nákaza hororu. Ještě víc to vynikne při srovnání s "pokračováním" 28 týdnů poté, které představuje právě jenom žánrový produkt bez přidané hodnoty, kterou nalézám zde. Také se jedná o jeden z posledních filmů, kde jsem ochotna přiznat, že má Danny Boyle mozek v hlavě, a nejen to, dokonce vysoce funkční. Tady s poměrně nízkými náklady dosáhl něčeho, čemu se Marc Forster o jedenáct let později s mnohem vyšším rozpočtem, proslulou literární předlohou a Bradusem v roli herce i producenta ve Světové válce Z ani nepřiblížil. Například tu není ani jedno dítě s astmatem, zato je tu tak mocná anagnorize při pohledu na letadlo letící nahoře za větvemi stromů, že prostě nemůžu zůstat emocionálně neroztrhána.

Unesené

Unesené (2013)

Taková přehlídka skvělé práce, mé srdce zejména uchvátili Roger Deakins a Jake Gyllenhaal. Postava detektiva je vůbec fantastická, strašně ráda vidím chytré lidi zvládat stresové situace i propadat šílenství. Postava Hugha Jackmana mě fascinuje jiným způsobem, přirozeně ji nenávidím celým svým srdcem a on ji hraje tak dobře, že je těžké si vůbec uvědomit, že to není samostatná existující entita, nýbrž "jen" velmi schopný herec. Na film jsem se myslím poprvé dívala ve své "Paul Dano" fázi a na této frontě jsem byla rovněž uspokojena. Osobně Prisoners považuji za horor a dívám se na něj, když se chci bát. ♥

Prekliate dedičstvo

Prekliate dedičstvo (2018)

(1001) (Budou spoilery.) Oceňuji VRSTEVNATOST filmu, mám teď nad čím přemýšlet. Nejvíc fascinující je to, jakým způsobem má Ari Aster absolutní kontrolu nad tím, co a jak vypráví. Jednou už jsem jinde psala, že nemám ráda, když tvůrci/umělci šíří svou vlastní nemoc skrz své dílo mezi své publikum. (Příklad: von Trier a Jack staví dům: osobní vnitřní boj umělce mezi megalomanií a pocitem totální vlastní nedůležitosti/zamindrákovanosti prorůstá do filmu jako odporný zčernalý nádor a výsledné umělecké dílo tak nenabízí žádné řešení, jenom metastázuje do každého, kdo se na film podívá.) Aster bere svoje velmi osobní a velmi bolestivé utrpení, prohlédne a prohmatá a procítí si ho ze všech stran a potom zkonstruuje film, ve kterém nikdy nic nemá pouze jeden význam. Když syn stojí v temné chodbě před pokojem svých rodičů, zezadu ho osvětlují blesky bouře, není mu vidět ve tmě do tváře a je z něj jenom hrozivá temná silueta, je to prvek půjčený z milionu hororů, kde děsivé děti dělají děsivé věci, aby to vypadalo děsivě, a v tuhle chvíli je to ve filmu i opodstatněné, protože on je původcem té mimo obraz slyšené bolesti, ale také on sám je oběť, nad kterou se stahují mraky. Zároveň je to poctivé hmatatelné rodinné drama, ve kterém by si každý zasloužil/potřeboval silné objetí, pochopení a nejspíš mnoho hodin terapie, a nic z toho bohužel nepřijde, protože jejich životy jsou ovládány loutkoherci, kteří jim píšou po zdech nekromantické invokace a monitorují a směrují každý jejich krok. A přestože všechno, co jsem právě popsala, zní jako skok do nejhlubší, nejsmrtelnější bažiny, tak se filmu povede skončit výsostně terapeuticky (a pořád věrně svému žánru). Provede nás peklem, ale skrz naskrz a pokračuje dál, za katarzí, nenechá nás uvíznout a utopit se. Je to film, kde záporák vyhraje a všechno skoční špatně, ale je to tak krásné, tak samozřejmé a tak osvobozující. Chci, aby takhle fungovaly všechny moderní horory, nechci nutně napsat, že by "měly znamenat i něco víc", protože to by měly snad všechny filmy, ne, ale rozhodně chci, aby byly pořádné a podvratné. (James Wan si může jít trhnout nohou.) Představte si, že jste herec, a někdo vám nabídne takovýhle scénář. To musí být absolutní blaho. Myslím si, že jak Toni Collette, tak Alex Wolff si zasloužili minimálně nominaci na Oscara. ♥

Deviata brána

Deviata brána (1999)

-"There's something wrong." -"You mean the devil won't show up?" ♥ Wojciech Kilar takzvaně rulez. (It's all fun and games, ale doopravdy jsem dospěla k názoru, že je to dokonalý film.)

Ľadová archa

Ľadová archa (2013)

Hehe, světlo na konci tunelu. ♥ Některé věci bych si představovala jinak, ale i navzdory tomu jsem zase v lásce. Asi by se to dalo shrnout tak, že bych byla raději, kdyby režisér ještě víc kašlal na všechno a na všechny a frčel si ještě víc svou flow co se surrealismu týče. Můj asi nejoblíbenější moment byl, když Chris vyhrožoval Tildě nožíkem ("You can fucking die, that's what you can do.) a jeho hlas najednou tak krásně, něžně selhal a změknul u slova die. Na film jsem se pro umocnění zážitku dívala ve vlaku a skoro bych si přála mít nějak zaznamenaný výraz paní, která seděla naproti mně a byla tak nedobrovolným svědkem mého expresivního prožívání tance seker. A jak nemám ráda, když se ve filmech kouří, tak tady obě ty cigarety stály sakra za to. K čertu, odpouštím všechny nedostatky! Jeden z nejkrásnějších filmů, jaké kdy byly vyrobeny.

Purpurový vrch

Purpurový vrch (2015)

5.11.2017: Za tímhle nedokonalým filmem jako by se skrýval jiný, bezchybný snímek, a všemožnými způsoby se snažil prodrat na povrch. Guillermo mu to místy ztěžuje, seč to lze, barikáduje všechny možné cestičky, ukazuje pohledné strašení a vynechává emocionální úhelné kameny. Zajímalo by mě, kolik materiálu musel nechat ve střižně, protože mi přijde, jako by byl nucen vynechat spoustu věcí, se kterými by všechno dávalo větší smysl. Navzdory všemu si mne však film nakonec získal na svou stranu, je to ovšem spíš kategorie guilty pleasure. --- A jsem si naprosto jistá, že pro ten správný dopad by Purpurový vrch potřeboval úplně novou, zcela odlišnou doprovodnou hudbu. 4.11.2020: Film mi v paměti "zestárl" jako víno a už jen za ten feel, že "něco takového se jen tak nevidí", zvyšuji hodnocení na plný počet. Od původního spatření tohoto filmu se Mia Wasikowska stala mojí nejoblíbenější herečkou, a to zejména proto, jak zajímavé role si vždycky vybírá. A nesouvisející poznámka, díky Crimson Peak jsem si uvědomila, že Charlie Hunnam je starší (sice jen asi o půl roku, ale starší) než Tom Hiddleston! A jako dokumentaci podivných mentálních map, podle kterých se rozhoduji, na jaké filmy se podívám, tady ještě napíšu, že ačkoliv je to film plný mých oblíbenců, tak na Crimson Peak jsem se rozhodla podívat až poté, co jsem dokoukala Sons of Anarchy a měla jsem zálusk na ještě nějakého Hunnama:D

Mutant

Mutant (2006)

(1001) Jo, je to blbost na entou, ale je strašná prdel to sledovat. - O tři roky později říkám: Jéžiš, to je geniální! A závěrečná scéna! Vypne televizi nohou! Já ho miluju. - A ještě o nějakou chvíli později: A vůbec to není blbost!

High Life

High Life (2018)

Sakra, Claire Denis ví, jak se na lopatu sedá.