Morien

(1001) Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy.

"Když se ze starého bracha stane duch, tak to přece neznamená, že přestane být gentlemanem." Zde přichází film, na nějž jsem čekala čtyři roky, protože při jedné přednášce na dějinách filmu pan učitel silně spoileroval a teprve teď se mi podařilo vůbec si nevzpomenout, co to tehdy říkal. Je to velmi roztomilé, navazuje mi to podobnou náladu, jako když jsem se jako malá u babičky zavřela na půdě a zabalená v dece četla staré hororové antologie. Navíc je to plné velmi půvabně nasvícených dam a gentlemanů. Zvlášť se mi líbila historka blouznícího automobilového závodníka.

To jsem přesně potřebovala vidět. ♥♥♥ Film mi připomíná pár některých mých oblíbenců, kteří jsou ale pozdějšího data, takže pokud oni tohle viděli předtím, tak do sebe najednou všechno nějak víc zapadá. Rámcem to vzbuzuje stejný pocit jako Mistr a Markétka - blázen se uprostřed vyprázdněné marnosti pokouší vytvořit něco opravdového, s obsahem, a zároveň bojuje s pocitem, že je sám stejně jenom nástroj, jenom nádoba. Platí zde zlatá poučka o kvalitě Bernarda Blacka: Smála jsem se, plakala jsem, změnilo mi to život. Dramaturgicky bonbonek, včetně prologu i epilogu a reklamy na zdi v metru a prostě se vším všudy. Divoký muž. Chci jeho hlavu. Hlavně v expozici mi běželo hlavou "to jsou tak krásní lidé, drahý bože, kde bere tak strašně krásné lidi". Příchod každého z hlavních hrdinů na scénu je skvostný. Ježíše, matky, modelky, dabéra. A potom je tu Robert Lepage, bytost, kterou musím milovat. Loni ve škole jsem na otázku, jaký je podle mě ultimátní herec, odpověděla, že nicotný, bílý jako stěna, nepopsaný, chameleon s démonickýma očima schopný proměnit se v kohokoli bez přílišné podoby s jeho civilním já. Tehdy jsem měla na mysli Jana Budaře, teď vím, že Robert Lepage je také toho druhu. Zajímalo by mě, jak vypadá divadlo v jeho režii.

Nahá mužská záda odcházejí do tmy. Co si budeme povídat, než film skončil, plakala jsem.

(1001) Naposledy jsem se dívala na film v takovém zvláštním rozpoložení, kdy jsem najednou bůhvíproč měla velmi intenzivní dojem, že se vlastně nedívám na komedii, respektive na něco, co by mělo být k smíchu. Bylo to jen takové chvilkové pomatení smyslů, protože Indy je okouzlující a všechno, ale bylo velmi poučné vidět film jinýma očima. Připomněly se mi Tarantinovy filmy, které jsou cool proto, že to o sobě svým stylem říkají, tak třeba se to Tarantino naučil od Spielberga. Jen ta úvodní sekvence "tajemných" záběrů, než se ukáže hrdinův obličej, to je něco, co by mi asi u jiného filmu podvědomě lezlo na nervy jako arogance tvůrců. Tarantina mi to také připomnělo v přístupu k zabíjení, protože jasně, je to film, je to inscenace, je to zábava, je to nadsázka a vůbec, ale když se člověk oprostí od znalostí popkultury a kontextu, tak smrt je zkrátka smrt a v tomto ohledu je ta slavná scéna se zastřelením muže, který se připravuje na šermovací souboj, hodně brutální. A ještě brutálnější, když si představím, že to vidím v kině plném lidí, kteří se všichni naráz zasmějí - ale to už se zase projevuje můj strach z většího množství lidí na jednom místě. Je to podobně brutální jako když nám hlavního záporáka Poslední křížové výpravy Donovana ukážou doma na večírku a v jeden moment do místnosti vstoupí jeho manželka a on ji políbí. Já potom celou dobu musím myslet na to, že z té paní bude vdova a že bude třeba celý zbytek života nešťastná. Co to se mnou je. Taky mi moc není po srsti zdejší damsel in distress, jejíž hlavním nástrojem je nekontrolované vřeštění, přece jenom to už působí trochu lacině. Co mi naopak připadalo nesmírně hypnotické a vlastně až jak obraz z jiného filmu, je právě moment, kdy je Marion zavrtaná mezi mumiemi a řve a čeká, až ji tam odsud Indy vytáhne, a je tam jeden několikavteřinový záběr na lebku, které se pomalým vlnitým pohybem plazí ústy silný had... To se probouzí ty deviace, jaké by člověk na povrchu nečekal při sledování lehkého dobrodružného filmu pro celou rodinu. A jaké psycho by všechna tato psycha mohlo korunovat? Samozřejmě závěrečný závěr ze skladiště, které je taky v prvním plánu takové to hahaha, hihihi, ale když to vezmu vážně, když to vezmu smrtelně vážně, tak je to síla, připomíná mi to takové ty neorealistické filmy typu Zloději kol nebo Ecce homo!, kdy celou dobu sledujeme jednoho člověka existenciálně trpět až do naprosté tragédie a misérie bez zdánlivé naděje na budoucnost, a potom od něj kamera odskočí a ukáže ho stát v proudícím davu lidí, čím nám naznačuje, že těch trpících je všude kolem nepočítaně a že vlastně možná všichni trpí a že vlastně nebude žádné zítra. Myslím, že se nějak potřebuji zbavit chmurů.

Další z nepravděpodobných filmů, u kterých jsem ronila opravdické slzy, a to u scény, kdy si Dr. Henry Jones, Sr. uvědomí, že ptáci na obloze můžou být jeho armádou. Při tom se mi vždycky sevře srdíčko.

(1001) A ještě mu utrhnou knoflík z kabátu! Kruté a výmluvné. Kéž by víc dnešních filmařů umělo používat stíny, kameru, detaily, srdce. -"Normálně by náš film končil zde, protože malý člověk nemá moc co dělat v takové situaci. Avšak autor se nad ním smiloval..." Tomu říkám zcizovací efekt. Je to podobná představa ráje jako když Dustin Hoffman sní v Půlnočním kovbojovi, ale kdo by to takovým postavám mohl vyčítat. Skvělé je, že soucítí s ostatními stařečky.

Kdo by to byl řekl, že bude stačit pár roků, abych docela zásadním způsobem přehodnotila svůj pohled na takovýhle film. Soundtrack mi hraje do sluchátek prakticky nonstop, protože nic nepotěší při ranním výběhu tolik jako ty infarktové vřískající trumpety, nebo co to je, co hrají, kdykoliv Bucky skočí z nějakého povrchu a dělá reklamu na L'Oréal pro temnou stranu síly. Pořád je tam tedy milion věcí, co bych viděla jinak nebo nejraději neviděla vůbec, ale aspoň že rány pěstí dělají v obličeji modřiny.

Těžko uvěřit, že tenhle film je z roku 2011, tak starý a hloupý mi připadá. Zvlášť zdrcující mi přijde absence smyslu pro humor, ale zase nutno poznamenat, že nad scvrknutým digitálním Chrisem Evansem jsem se docela pobavila a dojala a rozhodně bych ho upřednostnila před jeho steroidovou verzí. Tristní je potom neschopnost vyprávět svůj příběh a spoléhání se na náhodné koláže v naději, že to nakonec divákovi postačí. Nikdy nepochopím, proč tak strašně drahé filmy vycházejí z odfláknutých scénářů. Scénář je naprostý základ. V jiném odvětví průmyslu by si tohle nikdo nedovolil, snad jen v politice.

Tak tento film jsem hrubě nepochopila. Truffaut si možná udržuje odstup od postav, ale rozhodně ne od zápletky. Celý film mi přijde hrozně zatížený a starý. Poslouchat svoje profesory hledat v tomto filmu skvělost, protože jsou tam točité schody a v nějakém jiném filmu jsou prý taky točité schody... To už je to trochu moc i na mě, a to si můj paranoidní mozek spojuje dohromady spoustu věcí. Jediné, co jsem ocenila, byl ten požár na obzoru. Docela mi také vadí, že je to popisované jako film o lásce, když je to jenom o sexu. Vždycky jsem si myslela, že tady ti Francouzi nejsou nic pro mě, a začíná se mi to potvrzovat. Navíc jsem ztracená, když nejsem schopná rozklíčovat autorský rukopis režiséra.