Morien

V době, kdy se film natáčel (listopad a prosinec 1967), byl už osmdesátiletý herecký veterán Boris Karloff vážně nemocný, měl problémy s dýcháním i klouby a mezi jednotlivými záběry trávil čas v kolečkovém křesle s kyslíkovou maskou. Naštěstí se ještě dožil kompletního dokončení filmu i uznání, které si za svou roli ve filmu vysloužil. Zemřel v Anglii 2. února 1969 na komplikace spojené s rozedmou plic.

Sekvence, při které se střelec schovává na ropné nádrži vedle dálnice a střílí na projíždějící auta, byla volně založena na skutečné události. Šestnáctiletý mladík Michael Andrew Clark střílel 25. dubna 1965 po autech na dálnici 101 nedaleko města Orcutt v Kalifornii. Tři lidi usmrtil a deset jich zranil a sám posléze spáchal sebevraždu. Před svým činem zanechal vzkaz, kde se zavazoval k tomu, že nechá své rodiče "tisíckrát zemřít u soudu" za jeho vlastní skutky, a vlastně měl pravdu, protože dvě rodiny pozůstalých zažalovaly jeho rodiče za nesprávnou výchovu svého syna a za nedbalost, která vedla k tomu, že se mohl zmocnit lovecké pušky a spáchat takový zločin.

Režisér filmu Peter Bogdanovich dostal od produkce pouze dva pokyny: může si natočit film, jak chce, ale musí použít záběry z filmu Strašení (1963) a na dva dny musí najmout herce Borise Karloffa (který producentovi podle předchozí smlouvy dlužil dva natáčecí dny). Na hereckou legendu Karloffa ale scénář udělal takový dojem, že na filmu ochotně pracoval víc než ony dva "povinné" dny a navíc si odmítl nechat tuto práci navíc zaplatit. Natočení jeho scén ve výsledku trvalo pět dní.

Scény ze zásahů jsou rekonstrukcemi, nikoliv skutečnými dokumentárními záběry. Režisérův tým zapálil některé již vybombardované budovy a hasičský sbor potom před kamerou demonstroval svou práci.

Ačkoliv jsou všechny postavy ve filmu fiktivní, mnoho jich bylo částečně inspirováno skutečnými lidmi. Například postava zpěvačky Frankie je založena na Grace Slick z kapely Jefferson Airplane a samozřejmě také na Janis Joplin.

Některé scény z období války gangů pocházejí původně z filmu Veřejný nepřítel (1931).

Režisér William Wyler byl velmi rozčílený, když se dozvěděl, že produkční společnost poslala neherce (skutečného válečného veterána) Harolda Russella (Homer Parrish) na hodiny herectví. Více se mu líbil jeho netrénovaný, přirozený projev.

První film produkovaný společností Rampart Productions, kterou založila Joan Fontaine se svým tehdejším manželem Williamem Dozierem.

V roce 1949 byla vytvořena třicetiminutová rozhlasová hra založená na filmu. Joan Fontaine a Louis Jourdan si v ní zopakovali svoje hlavní role.

Japonský režisér Hideo Nakata, autor například filmů Kruh (1998) a Temná voda (2002), považuje Dopis neznámé za "nejlepší film, jaký byl kdy vůbec vyroben".

Ve Francii se v meziválečném období říkalo první světová válce "La Der des Ders", v překladu "poslední ze všech". Název filmu explicitně poukazuje na to, že taková představa byla vskutku pouhou iluzí.

Jacques Becker, Renoirův asistent režie, si ve filmu zahrál malou roli anglického důstojníka, který raději rozdupe svoje kapesní hodinky, než aby padly do rukou německým vojákům.

Režisér Woody Allen tento film při mnoha příležitostech označil za nejlepší film, jaký byl kdy natočen.

Johnu Millsovi, který ztvárnil hlavní postavu dospělého Pipa, bylo během natáčení 38 let. Ve filmu má ovšem jeho postavě být od 18 do 25 let.

Scenáristický tým v čele s režisérem Davidem Leanem měl velký problém s tím, jak film ukončit. Sám spisovatel Charles Dickens konec knižní předlohy přepsal ze "smutného" a realistického konce na víc "šťastný" a optimističtější a v pozdějších vydáních ještě i upravoval poslední větu. Nakonec režisérova tehdejší manželka Kay Walsh přišla s nápadem, aby Pip zachránil Estellu z ruiny před osudem podobným slečně Havishamové. Za to byla v titulcích uvedena jako spolutvůrkyně scénáře.

Když se herce Donalda Sutherlanda zeptali, jaké jeho vůbec nejoblíbenější film, uvedl právě Nadějné vyhlídky z roku 1946. Také režisér Joel Schumacher uvedl tento snímek jako ten, který ho nejvíce ovlivnil.

Film obsahuje pouze diegetické zvuky: všechna hudba, hlasy a ostatní zvuky pocházejí ze světa vybudovaného filmem a jejich původci jsou přítomni na scéně. Výjimku tvoří orchestrální hudba, doprovázející první tři záběry.

Jediný film, ve němž lze spatřit Grace Kelly (Lisa Carol Fremont) s cigaretou. Jinak ve filmech zásadně odmítala kouřit.

Tento film také představuje historický milník v přístupu k psaní filmové hudby. Poprvé představil nápad úvodní píseň prezentovat i nezávisle na filmu a také že by mohla být motivem pro hudební doprovod v průběhu celého snímku.

Film si získal přízvisko "western pro lidi, kteří nemají rádi westerny".