Morien

"Já vás vidím obě, takže musím být bůh." Jako jeden z těch filmů, které jsme měli doma k dispozici na DVD v období mého dospívání, patří i Gothika k těm, které neustálým promítáním trvale poškodily moji psychiku a na podvědomé úrovni i představu, jak má vypadat životní /filmový/ příběh. Jako mladší jsem nebyla schopná pochopit, proč duch doktorce ubližuje, a nechápu to ani dnes. Pamatuji si, že na mě velmi zapůsobilo puštění osudových pasáží pozpátku. A také scéně s bazénem jsem přisuzovala skryté, symbolické kvality. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že krasaveček z Amélie je režisér.

PROBOHA! Kdo tohle vymyslel. Absolutně, maximálně neuvěřitelný film, zcela padlý na hlavu a tak upřímný, až se z toho jednomu srdce zachvěje. Jak by řekl Bernard Black: "Budete se smát, budete brečet, změní vám to život." Už jenom ta synopse stojí za to, ale tam je tolik dalších detailů, ze kterých jsem šla do kolen. Většina dialogů je na hranici neobratného neumětelství a totální geniality. Je toto nějaký manifest nového dadaismu amerických artových filmů? Řekla bych, že s trochou cílené propagace by z tohohle filmu mohl být rozkošným inside jokem pro intelektuály, které nemají nic jiného na práci. Když Jeremy zpívá na své cestě "American Pie", opravdu upřímně mám chuť dát si ruku na srdce.

"Když tě vidím, jak jíš, když tě vidím, jak spíš..." Za mlada to byl dokonalý film o lásce, nyní k tomu navíc oceňuji brilantně vystavěný scénář a duševní podporu, kterou mi poskytuje postava Barbary. Je to v mnoha směrech dojemný film.

"You've been in my life so long, I can't remember anything else." Na jednu stranu oceňuji, že každý ten film vykazuje snahu odlišovat se od svých předchůdců, ale na druhou stranu je trochu rušivé (legrační), jak vždycky zařvou všichni kromě jedné a začíná se pokaždé s novým setem postav. Třeba konkrétně tady, poté, co jsem si ve Vetřelcích prožila emocionální traumátko a byla za ně odměněna shledáním "matky a dcery", schytám okamžitě ránu do zátylku ve jménu "facehugger ex machina" a můj divácký zážitek je tím velmi silně narušený, i když to vlastně nepramení z tohohle filmu samotného, ale z jeho okolností. Já osobně bych na následné truchlení potřebovala celý další film, abych se s tím vyrovnala, ale to tady nepřichází v úvahu, protože se jedná jenom o předehru pro jiný příběh. Déšť hořících vězňů byl celkem působivý, stejně jako rybí oči doktora Clemense.

(1001) Prý čistě akční film! Pch. Když se Ripleyová zeptá: "Nějaké zprávy o mojí dceři?", tak můj slzný aparát vyhlásí červený poplach a začne produkovat slzy jako o život. Lance je zlatíčko. Kdo by byl řekl, že ho budu milovat víc než Biehna. A rozhodně bych si někdy měla vyšetřit čas a napsat mnohem rozsáhlejší obdivný komentář. ♥♥♥

(1001) Další z kategorie filmů, u nichž člověk vzpomíná na to, jak v prepubescentním věku svým kamarádkám při sledování druhého Shreka znalecky vykládá, že něco je tam parodie na Vetřelce, aniž by sám Vetřelce někdy viděl. A potom také vzpomíná na to, jak se na to konečně podíval, v pubertě, potmě, doma sám, a potom se bál jít tmavou kuchyní a raději spal celou noc na gauči v obývacím pokoji. A potom také na to, jak jel s rodiči na Gigerovu výstavu zrovna ve svém gotickém období a od té doby si všechno zařízení v domácnosti představoval s černou viditelnou páteří a lebkami a nohami ve tvaru zvířecích pařátů. Ach, kdybych nebyla zaměstnána nekonečným analyzováním současnosti, tak bych snad řekla, že žiji jenom vzpomínkami. Co se týče sci-fi žen, tak jsem vždycky chtěla být spíš Linda Hamilton, nicméně Sigourney má nehynoucí respekt. A můj bože, mladý (mladší) John Hurt má páru! A taky úplně chápu, proč byla moje maminka rozladěná, že má Ian Holm hrát Bilba, protože ty jeho oči, do háje.

Křoví na dvoře blízko mešity na panelovém předměstí je vysázeno do tvaru kříže a právě tam se Céline rozbrečí. Když se jako Hadewijch v klášteře modlí, za jejími okny dělníci na dvoře jeřábem zdvihají náklad. Přes okno dívčina pokoje ovšem vidíme náklad nehybný, opět se rozjede teprve ve chvíli, kdy dívka skončí svoje modlení. Ne že by tedy Dumont pro diváka nechystal odměny. Ale jinak je to pěkný pacholek a osobně mám problém trochu pochopit, jak může věnovat tolik své energie k vytváření filmů o lidech, kterým se vysmívá. Sama o sobě si myslím, že jsem celkem škodolibá, ale on si vynalezl úplně jiný level.

(1001) "Od té doby jsem začal mít problémy s pitím." Moji rodiče na tom vyrůstali a proto mi jako malému dítěti vtloukali do hlavy některé hlášky tak dlouho, dokud nezískaly svoje vlastní rýhy v šedé kůře mozkové. A mě samostatně ještě fascinuje kombinace suchosti a nonsensu. (Ale nutno zároveň dodat, že tam je víc než malé množství momentů, kdy všechno jako by naznačovalo, že se schyluje k nějakému gagu, ale žádný nepřijde.)

(1001) Dodnes mám v živé paměti scénu, kdy mi moji rodiče asi jako desetileté dívence vysvětlovali, kdo je to Norman Bates, abych pochopila humornou narážku v seriálu Červený trpaslík. Dopustili se tím na mně kultovního spoileru a zároveň tím také zřejmě způsobili, že mám Psycho spojené spíše s komedií než s hororem. A na obranu mých rodičů, myslím si, že Hitch taky udělal hodně proto, aby tomu tak bylo. Protože čím jsem starší (a není to tím, že bych byla cyničtější, pokud něco, tak teď u filmů brečívám víc než zamlada), tím víc se moje percepce filmu blíží poťouchlé černé komedii. A není to jenom kvůli scéně se šéfem na přechodu. Hodně dialogu to též naznačuje. A taky to není tak, že bych se u filmu smála stylem "je to staré a hloupoučké", ale protože v tom vidím opravdickou tvůrcovu zlomyslnost a škodolibost. Naprostá krása je například kontrast Perkinsova Normana a Gavinova boyfrienda. Gavin je muž skála, panák, prkno, dřevo, který mluvou i chováním patří do starého světa (filmu). Perkins se pořád hýbe a vrství ve svém projevu spoustu druhů emocí, je nesvůj a nejistý a přece i v těch nejvypjatějších momentech uvolněně žvýká nějaké bonbóny. Dále také pokud o někom platí, že má ramena přes celá záda, tak o Perkinsovi, a kolik víc důkazů člověk potřebuje, aby ho nazval budoucností kinematografie. (A říkám to samozřejmě v době, kdy se tato budoucnost už stala, herec a já jsme byli oba naživu jenom v jeden stejný rok a v těch následujících letech jsem já měla tu smůlu, že jsem viděla i béčkové až céčkové pokračování Psycha, které si ke vší hrůze i sám režíroval.) Hudba je tak profláklá, že mám vždycky dojem, že si ji pamatuji z jiného života, ale co opravdu hodně obdivuji jsou pohyby kamery. A taky mám slabost pro to, jak Hitch neustále znejisťuje a pozměňuje, kdo je vlastně hlavní postava příběhu. Když jsem film viděla jako malá, zamilovala jsem se u něj do Perkinse. Nyní místo v mém srdci okupuje policista, který zaklepe na okno auta Marion po noci prospané na silnici a potom je její hrozivý stín. -"A man should have a hobby." ♥

Jak se pozná, že člověka opustil bůh? Když se ocitne jako postava ve filmu s bezodpadkovou dramaturgií. Kde nábojnici musí člověk vyndat ze záchodu a spolknout. Dvakrát. Nejvíc mě ovšem pobavil (a bodnul) do srdce moment, kdy se objeví název filmu. Bože prosím, ať to neznamená, co si myslím, že to znamená. Každopádně film (a režisér) se stává obětí svého scénáře. Místo aby se na chvíli zastavil a pořádně procítil události, které zobrazuje (a že to je z pohledu protagonistů velký hardcore), tak odsýpá jako hodinky a jenom si odškrtává na seznamu, co všechno už stihl odvyprávět a co ještě zbývá. A přitom to mohl být pořádný nářez, jsou tam samé moje oblíbené věci, manipulátoři a pobíhání po lese. Velkým bonusem nad rámec filmu potom bylo vidět fotku Eddieho Marsana bez vousů.