Morien

Ale jo, to hraní na hraní mě pobavilo, Guy Pearce s hůlčičkou byl rozkošný a potitulková scéna tomu díkybohu dala konec, který jsem byla schopná pochopit. Protože ten opravdický koncokonec, od ohňostrojů na lodi po závěrečný monolog, jsem nepobrala. Když říká "můžete mi vzít to a to, tak já nevim co, ale to, že se jsem to já, to mi nevezmete", tak prostě nechápu obsah. Pro mě je to absolutně prázdné. Vždyť mu to nevzali. On to sám zničil/odstranil/zrušil. Z vlastní vůle, ne proto, že by tam někdo poslal raketu. Takže ve chvíli, kdy ve filmu o proměně hlavního hrdiny nechápu směr hrdinovy proměny, dochází k nekompatibilitě mezi mnou a filmem. Jak je dneska moderní říkat, jediné, co se mnou trochu komunikuje, je epizoda s chlapečkem, a také že Pepper byla v závěru bosá a že si aspoň na chvíli zazachraňovala namísto toho věčného vřeštění a ptaní se, jestli je Tony oukej. Jo a scéna výskoku z letadla byla cool, ať nežeru.

Ach, tak tohle bolelo. Navíc jsem si uvědomila, že už jsem se na to snažila jednou koukat někdy předtím, ale po začátku jsem to vzdala s tím, že každý film má svého diváka a já nejsem divák pro tento film. Ale když už jsem se tomu odevzdala, tak jsem si také slíbila, že začnu něčím pozitivním. A to jsou vlasy Černé vdovy. Ó božíčku, tu jednu scénu, kdy je při otočce v chodbě snímána ze shora a její kadeře se kolem ní na svítivě bílém pozadí podlahy zatočí a zavlní, jsem si užila víc, než celou trilogii dohromady. Vím, že je to dost povrchní a že většina žen, které se mi líbí, má velký nos, ale přesto, kdybych někdy sestavovala seznam bohyní (jako že ho sestavuji), tak Scarlett na něm určitě bude. A potom k filmu, já vím, že to má být vtipné, ale v některých momentech mi zatrnulo: Je to vážně komedie? Úvod je vážně děsivý, strašidelný. Potom ten odér americké vlajky vlající na každém monitoru trochu vyvane, respektive není tak explicitní, ale vážně, brrrr. Je to tak zvrácené, jako stavět uprostřed vybetonovaného města pavilon s umělou zahradou. Nejlépe to symbolizuje Pepper a její boty. Já osobně sice trpím tím, co se ženám často přisuzuje, a totiž jakousi primární a nepřenosnou posedlostí botami, ale jehlové podpatky se mi nelíbily nikdy a film nabízí několik krásných ilustrací proč. Když v nich chodí, a jsou to docela důležité momenty, tak to vypadá, jako by se soustředila na jednu jedinou věc - a to na chůzi v těch botách. Její kroky vypadají úplně jinak než lidí v pohodlnějších botách, kteří chodí kolem ní, její tempo je pomalejší, její nohy jsou neustále pokrčené v kolenou. A to trochu ubírá na uvěřitelnosti její postavy, která jde právě zachránit někoho, koho miluje, a tak podobně. Respektive ona jako postava neexistuje. A potom je tam ta nebetyčně děsivá scéna, ve které jdou do schodů obě, Pepper a moje bohyně. Obě mají pouzdrové sukně ke kolenům a lodičky na jehlách, obě se dívají pod nohy a obě trochu vyvrací nohy, aby vůbec v těch sukních zvládaly dělat ty kroky, Scarlett s tím má tedy větší problémy. A aby toho nebylo málo, následuje střih na na Sama Rockwella, který tančí. Tančí! Kde jsou všechny feministky světa? Jestli tohle není peklo, tak nevím. (A abych tedy nevypadala příliš vyšinutě, tak ještě poznámka k Tonymu: jeho figura v tomto filmu trpí častým scenáristickým nešvarem, a to totiž tím, kdy z nutnosti vytvořit drama a napětí mezi postavami se jedinec začne chovat nekonzistentně/křečovitě/nebo-zkrátka-jako-idiot. Když Bruce Wayne na svém večírku předstírá opilost, tak to dělá proto, aby vyhnal lidi a tím je dostal z nebezpečné zóny. Když je Tony Stark na svém večírku doopravdy opilý a dělá bordel - místo aby dělal věci, které chce, s těmi, se kterými chce - tak ho vnímám jako slabocha a ztrácí můj respekt.)

Tak jsem si řekla, že si ukrátím čekání na Age of Ultron nastudováním sólových filmů postav. Thora už mám za sebou a to hodně bolelo. Je pravda, že tady mám aspoň dojem, že si tvůrci výrobu filmu vcelku užili. Pan Downey přece jenom je okouzlující, prvně jde on a až za ním svaly, oproti velkému množství ostatních "herců" v podobném postavení. Nicméně už jsem konečně vyřešila své dilema: Starka jako postavu nemám ráda. V Avengers je ještě docela príma sledovat jeho podvratné fungování v týmu a interakci s ostatními postavami, ale tady, kde jde jenom o něj, jsem se hodně brzy přejedla. A to se mi první Iron Man líbil z celé trilogie nejvíc - protože tady je to přece jenom ještě dojemný příběh o tom, jak pyšný princ prohlédne zdi paláce a začne konat dobro. Do kolen sice chodím už z jiné ligy příběhů, ale je to takové roztomilé, že se aspoň snaží. V těch dalších filmech se už jedná o mnohem vyšší level zvrhlosti. A když tady používám slovo zvrhlost, myslím to jako špatná zvrhlost, ne jako když jsem z nějaké dekadence nadšená a chválím ji.

"Já vás vidím obě, takže musím být bůh." Jako jeden z těch filmů, které jsme měli doma k dispozici na DVD v období mého dospívání, patří i Gothika k těm, které neustálým promítáním trvale poškodily moji psychiku a na podvědomé úrovni i představu, jak má vypadat životní /filmový/ příběh. Jako mladší jsem nebyla schopná pochopit, proč duch doktorce ubližuje, a nechápu to ani dnes. Pamatuji si, že na mě velmi zapůsobilo puštění osudových pasáží pozpátku. A také scéně s bazénem jsem přisuzovala skryté, symbolické kvality. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že krasaveček z Amélie je režisér.

PROBOHA! Kdo tohle vymyslel. Absolutně, maximálně neuvěřitelný film, zcela padlý na hlavu a tak upřímný, až se z toho jednomu srdce zachvěje. Jak by řekl Bernard Black: "Budete se smát, budete brečet, změní vám to život." Už jenom ta synopse stojí za to, ale tam je tolik dalších detailů, ze kterých jsem šla do kolen. Většina dialogů je na hranici neobratného neumětelství a totální geniality. Je toto nějaký manifest nového dadaismu amerických artových filmů? Řekla bych, že s trochou cílené propagace by z tohohle filmu mohl být rozkošným inside jokem pro intelektuály, které nemají nic jiného na práci. Když Jeremy zpívá na své cestě "American Pie", opravdu upřímně mám chuť dát si ruku na srdce.

"Když tě vidím, jak jíš, když tě vidím, jak spíš..." Za mlada to byl dokonalý film o lásce, nyní k tomu navíc oceňuji brilantně vystavěný scénář a duševní podporu, kterou mi poskytuje postava Barbary. Je to v mnoha směrech dojemný film.

"You've been in my life so long, I can't remember anything else." Na jednu stranu oceňuji, že každý ten film vykazuje snahu odlišovat se od svých předchůdců, ale na druhou stranu je trochu rušivé (legrační), jak vždycky zařvou všichni kromě jedné a začíná se pokaždé s novým setem postav. Třeba konkrétně tady, poté, co jsem si ve Vetřelcích prožila emocionální traumátko a byla za ně odměněna shledáním "matky a dcery", schytám okamžitě ránu do zátylku ve jménu "facehugger ex machina" a můj divácký zážitek je tím velmi silně narušený, i když to vlastně nepramení z tohohle filmu samotného, ale z jeho okolností. Já osobně bych na následné truchlení potřebovala celý další film, abych se s tím vyrovnala, ale to tady nepřichází v úvahu, protože se jedná jenom o předehru pro jiný příběh. Déšť hořících vězňů byl celkem působivý, stejně jako rybí oči doktora Clemense.

(1001) Prý čistě akční film! Pch. Když se Ripleyová zeptá: "Nějaké zprávy o mojí dceři?", tak můj slzný aparát vyhlásí červený poplach a začne produkovat slzy jako o život. Lance je zlatíčko. Kdo by byl řekl, že ho budu milovat víc než Biehna. A rozhodně bych si někdy měla vyšetřit čas a napsat mnohem rozsáhlejší obdivný komentář. ♥♥♥

(1001) Další z kategorie filmů, u nichž člověk vzpomíná na to, jak v prepubescentním věku svým kamarádkám při sledování druhého Shreka znalecky vykládá, že něco je tam parodie na Vetřelce, aniž by sám Vetřelce někdy viděl. A potom také vzpomíná na to, jak se na to konečně podíval, v pubertě, potmě, doma sám, a potom se bál jít tmavou kuchyní a raději spal celou noc na gauči v obývacím pokoji. A potom také na to, jak jel s rodiči na Gigerovu výstavu zrovna ve svém gotickém období a od té doby si všechno zařízení v domácnosti představoval s černou viditelnou páteří a lebkami a nohami ve tvaru zvířecích pařátů. Ach, kdybych nebyla zaměstnána nekonečným analyzováním současnosti, tak bych snad řekla, že žiji jenom vzpomínkami. Co se týče sci-fi žen, tak jsem vždycky chtěla být spíš Linda Hamilton, nicméně Sigourney má nehynoucí respekt. A můj bože, mladý (mladší) John Hurt má páru! A taky úplně chápu, proč byla moje maminka rozladěná, že má Ian Holm hrát Bilba, protože ty jeho oči, do háje.

Křoví na dvoře blízko mešity na panelovém předměstí je vysázeno do tvaru kříže a právě tam se Céline rozbrečí. Když se jako Hadewijch v klášteře modlí, za jejími okny dělníci na dvoře jeřábem zdvihají náklad. Přes okno dívčina pokoje ovšem vidíme náklad nehybný, opět se rozjede teprve ve chvíli, kdy dívka skončí svoje modlení. Ne že by tedy Dumont pro diváka nechystal odměny. Ale jinak je to pěkný pacholek a osobně mám problém trochu pochopit, jak může věnovat tolik své energie k vytváření filmů o lidech, kterým se vysmívá. Sama o sobě si myslím, že jsem celkem škodolibá, ale on si vynalezl úplně jiný level.