Morien

(1001) Ve třinácti letech jsem ovlivněna Agathou Christie a její detektivkou Pět malých prasátek (ano, čtete správně) začala psát svou vlastní upíří novelu, jejímž obsahem v podstatě bylo, že dívka upírka ani za boha nemůže přesvědčit svého umírajícího milence, aby se stal rovněž upírem a sdílel s ní jejich nesmrtelnou lásku navždy. Ve svém pubertálním věku jsem ale nebyla schopna vymyslet uspokojivý závěr a příběh tak zůstal nedokončen. Několik let nato jsem si přečetla Drákulu a uvědomila si dvě věci: za á život bez konce postrádá význam (a nesmrtelnost se tím stává tužbou zbabělců/slabých) a za bé že opravdová (osudová) láska (ať už jako idea nebo skutečná a existující) není možná bez věrnosti. Francis Ford ve své adaptaci pochopil jenom za á (ale díky bohu aspoň za to, protože dnes se svět zaplavuje upírskými příběhy, kterým to uvědomění dodnes uniká) . Osudovou lásku si vzal jako hnací motor příběhu, ale věrnost se mu vytratila, maximálně ji ústy Van Helsinga cynicky komentuje. Vznikl mu tím film o tom, že muži nerozumí ani lásce, ani ženám. A jestli ženy něčemu rozumí, tak to se nedozvíme, protože žijí ve světě opanovaném muži. Závěr, kdy Keanu nechá Winonu odejít, ovšem naznačuje, že by něčemu rozumět mohly. Alespoň se toho chápe s humorem a jeho zobrazení souboje racio versus neracio je příjemně vtipné. Samozřejmě mě velmi dojal Gary a všechny jeho podoby (zejména zelená mlha a netopýří monstrum). Nejraději mám asi celou tu epizodu s bojem o duši slečny Lucy. Sbližování Míny s hrabětem má své momenty (hladí spolu divokého vlka, ach), ale nemůžu se prostě zbavit dojmu, že protože ona zrazuje Jonathána a rovněž hrabě svou pozornost rozmělňuje mezi mnoho žen, tak je v mých očích ta láska ponížená a neplatná. Líbily se mi zvířecí zvuky vycházející z hrdel sličných dívek, jak říká sám hrabě, od šelem se máme ještě mnoho co učit. Ale pořád jsem byla víc ohromena očima, než srdcem. P.S.: A ušima! Wojciech Kilar!

Ó můj bože, to bylo děsivé. A po zralé úvaze dodávám: Můj tatínek se mě pravidelně ptá, jestli si vůbec ještě dovedu nějaký film užít, když všechny automaticky analyzuju a hledám chyby v dramaturgii a návaznost dějových linek a bůhvíco (a dělám mu o tom nekonečné přednášky, chudákovi). Jednou z mých odpovědí bylo, že když má film duši, tak mu odpustím všechno. Tady je toho dost k odpouštění, ale když ta duše je tak krásná! Ten nekonečně dlouhý moment, kdy se bojím, že se ho dotkne, a celou dobu prosím, ať ne, ať to nedělá, a ona i natáhne ruku, ale potom se zastaví a odejde. Nebo když chlapeček zatluče maminku do sklepa a oknem jí servíruje saláty, protože ji má rád. Nebo když žalem zasažená matka svému synovi s vážným výrazem řekne, že by byla nejraději, kdyby se jiným rodičům dostalo na oplátku stejného žalu, jako se dostalo jí. Nebo když tatínek s plamenem v očích vysvětluje svému chlapečkovi, že konečně našel něco, od čeho se může odrazit a dál fungovat, a chlapeček mu ten plamen bezohledně uhasí.

Jako kdyby si Cronenberg promyslel všechno kromě scénáře a dramaturgie. Je totiž rozdíl mezi netečným a krutým vypravěčem, který se dopouští přestupků proti pravidlům s jasným záměrem, a člověkem, který se tolik soustředí na atmosféru a vizuál, že zapomene na dramatický oblouk a fakt, že dynamika osobnosti je pro filmové médium klíčová, ne zachycení setrvalého stavu. Na druhou stranu tím ovšem vzniklo zajímavé myšlenkové cvičení: Jakým způsobem zprostředkovat komunikaci mezi divákem a hlavní postavou, která jedná totálně sama a jakmile už s někým v rámci filmu mluví, tak lže, když se tvůrce nechce snižovat k voice-overu a bourání čtvrté stěny? Jeden z prvních nápadů je samozřejmě kamera a obsesivní snímání těla takového hrdiny, toho se nám tady dostává dost, ale stejně nemám dojem, že by k napojení diváka na Marche došlo. Možná je to tím, že ačkoliv je Caleb Landry Jones ve své roli dokonalý, co se týče zevnějšku (asi bude chudáček prokletý hraním „nezdravých“, protože zatím jsem ho viděla jako genetického mutanta, adepta upírství s leukémií a tady plijícího esteticky krev na bílé polštáře), tak po výrazové stránce je pořád nezkušený a nedokázal přesvědčivě předvést proměnu/vývoj svojí postavy. To ale rovněž souvisí s mojí úvodní výtkou vůči scénáři, který je postavený tak, že se prvních čtyřicet minut věnuje expozici, potom si najednou uvědomí, že děsivě mešká, a na zbývající časové ploše se snaží vše dohnat, ale opět ve statickém duchu a opakujícími se principy. Já si tenhle film představuji jako postmoderní odyseystický portrét individua zmuchlaného svojí dobou, ale do jeho výsledné podoby jako by se dostala jedna, maximálně dvě stádia z jeho uražené cesty. Hrozně se mi líbilo, když se poprvé usmál, tam bylo to šílenství, které mě zajímá – jenomže se to mělo stát mnohem dřív a dál jsme měli sledovat, co udělá potom, a co potom, a co potom. A ne to řešit stmívačkami a vracet se neustále ke člověku, který je schoulen do klubíčka a neví, co sám se sebou. V podobném duchu pro mě také nefungovalo spojení mezi hrdinou a dívkou, resp. připadalo mi neexistující, ačkoliv tvůrci s ním počítali. Ani ona nebyla taková herečka, aby to dokázala vyjádřit jenom svým tělem, a scénář jí žádnou pomoc nenabídl. Možná ten zvláštní pocit disfunkčnosti pramení také z toho, že film používá žánrový rámec pro artové vyjádření, takže divák, který očekává hororové sci-fi, nechápe, proč nedostal svůj standardní příběh jdoucí od á k zet, a divák, který se kouká na filmy z Un Certain Regard, zase nechápe, proč snímek evokuje předpřipravená žánrová schémata. Nicméně já takovému míchání žánrů ze srdce fandím a beru to tudíž jako plus, škoda jenom, že to technicky nevyšlo všechno podle plánu. Rovněž se mi dostavila aluze na film Helena v krabici, který natočila dcera Davida Lynche. Oba filmy jsou děsně divné, ale ne úplně dotažené, a natočili je potomci slavných úchylů, takže je všichni mají tendenci srovnávat a přehnaně analyzovat ve snaze vyvrátit předpoklad, že je talent dědičný. Místo aby si pořádně užili ten creepy feeling a ocenili aspoň snahu o to být nějakým způsobem jiný. Uvědomuji si, že když jsem schopná z první vody napsat o filmu takhle dlouhý elaborát, tak trochu vypadám jako další z takových rýpalů, ale já se snažím myslet v souladu se záměrem filmu a ne proti jeho srsti, přísahám. A teď už jen závěrečná poznámka: Potěšila mě zmínka o Henriettě Lacks, ženě, jejíž tělesné buňky dosáhly ve vědeckých laboratořích nesmrtelnosti. O její existenci jsem už dřív věděla, a díky téhle připomínce jsem si dohledala víc informací o ní, o HeLa a o dalších řetězcích nesmrtelných buněk používaných ve výzkumu, a pravděpodobně kvůli tomu budu mít víc nočních můr než kvůli posledním deseti hororům, které jsem viděla. Takže děkuji, I guess.

-"Blogování ale není novinářství, je to graffiti s interpunkcí." Navzdory tématu hodně sterilní - nebo takhle: Tenhle mix "vědeckého" odstupu a osobních vhledů do postav mi přišel jako velké plýtvání potenciálem. Neseděl mi ten videoklipový styl. Nebo nevím, jestli to slovní spojení je správné k popisu toho, co mi na filmu vadilo. Mám na mysli ten způsob, jakým se to sbíralo do souvislostí. Každopádně vždycky když začala hrát hudba, moje zaujetí šlo okamžitě dolů. Ale když jsem se dívala na jednotlivé scény samostatně, mohlo v nich být něco hodně tíživého. Taky jsem si dobrou hodinu myslela, že se dívám na Marka Wahlberga a teprve potom jsem si všimla, že to je Matt Damon.

(1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé.

-"Any questions?" -"Does our subject still wear pink socks?" Na mysl se také dere citát z Hercula Poirota: "Chovali se spíš jako milenci než manželé. Občas se stane, že jsou dospělí natolik pohlceni sami sebou, že se dítětem sotva nechají rušit." Těžko uvěřitelné, že byl Sam Neil někdy mladý a krásný. Je skvělé, jak on, který má být v tomto vztahu Pan Racionální, tam stojí v rozepnuté košili, bílý jako smrt a s šílenstvím v očích. A nakonec to nezvládl ani do řeky. Přijde mi vtipný takový ten uživatel, co píše k filmům hodnocení v poměru PŘÍBĚH-HUMOR-AKCE-NAPĚTÍ, protože tady uvedl HUMOR ne.

(1001) Ta nervózní kamera mě silně znervózňovala. Jinak asi nejsem nejlepší druh diváka pro takový film, protože za á, jich podobných nemám mnoho nasledovaných (a kolik jich vůbec kvalitních vzniká?) a za bé, můžu leda posoudit, jak režisérka zachází s filmovými postupy, ale nemám dostatek znalostí (dost velký přehled, vyhraněný názor) na to, abych dokázala rozklíčovat, jakým způsobem zachází s realitou, informacemi, (pravdou?). Protože z tohohle hlediska mám dojem, že její cenová senoseč byla zapříčiněna tím, že jde více méně o produkt, který se trefil do momentální poptávky. Trošku ve stylu toho, co ve svém komentáři praví uživatel verbal: (Parafrázuji:) Kdyby v roce 2009 Američané válčili s Německem, tak Oscara dostane Quentin Tarantino za Hanebný pancharty. Tolik jen poznámka k politice Akademie. Musím nicméně říct, že jsem si vcelku užívala, jak si nikdo nevšímá "příběhu" a že jde více méně o kresbu. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by se tady podařilo dosáhnout takové míry univerzálnosti, za jakou člověk obdivuje Četu, Apokalypsu nebo Olověnou vestu (protože takovými přirovnáním se to všudemožně hýří). Pokud se jim Smrt vyrovná, posoudím to až s větším odstupem, ale osobně si spíš myslím, že s dalším během času na tenhle film spíš zapomenu, než že by se mi některé jeho obrazy měly vracet. Řekla bych, že "na vině" je určitě práce se zvukem a hudebním doprovodem, protože já jsem ten typ, který dává přednost výrazné manipulaci místo nenápadného dokreslování. Od Marca Beltramiho se mi hodně líbila hudba k Vlaku do Yumy, ale od té doby to s ním šlo celkem do kytek. Hudba u scény prohledávání "prázdné budovy" mě možná udržela v napětí, ale žádný moment mě nezabil do sedačky a nedal mi najevo, že sleduji něco zásadního. Noční inferno obrazově působivé, ale zvuk nevyužitý naplno a tím pádem pro mě ta scéna opět spíš vyšuměla do prázdna. Možná je to taky tím, že se mu v ten moment kamera nepodívá do očí, které to všechno vidí. Možná je to taky tím, že scény nedostanou potřebný čas, aby se mohly proměnit v něco víc. Nevěřila bych, že si někdy budu stěžovat u filmu, který mě úplně nenadchnul, že je moc krátký, zvlášť když má dvě hodiny, ale je to tak: V některých případech to má dobrý důvod, proč jsou všechny ty "zásadní eposy" tříhodinové. A ten konec je obzvlášť taková zkratka na ránu. Doufám, že to byla nějaká znouzectnost a ne záměr.

Ach, když se chlapci baví, co všechno by udělali s prachama, kdyby nechali Martineze jít a nechali si od něj za to zaplatit, tak jeden z nich řekne, že by si najal Halle Berry jako soukromou instruktorku jógy. A opravdický Martinez si deset let poté vzal opravdickou Halle Berry za ženu, no není to osud. A k Martinezovi mám ještě jednu historku. Moje nejlepší kamarádka jednou řekla, že chce od boha důkaz jeho existence. (Mluvím úplně vážně.) A řekla, že uvěří, když potká Oliviera Martineze. A když byla později na výletě v Londýně, tak ho potkala na chodbě Národní galerie. Takže od té doby moje kamarádka věří v boha a také zcela jistě také ví, že bůh existuje. A když přestanu hovořit o bohu a Martinezovi, tak musím říct, že tenhle film ze všeho nejvíc připomíná epizodu seriálu roztaženou na dvě hodiny, čímž také v podstatě je. A v tom špatném slova smyslu, protože všechny postavy a konflikty jsou načrtnuté tak, aby se v nich divák bez ztrácení orientoval, ale nic nemá žádnou hloubku, nic není zásadní. Vystřelené kulky nic neznamenají, problematická rozhodnutí vyšumí naprázdno. Záporáci skapou a hlavní hrdinové přežijí i průstřel hlavy nebo nějaké podobně důležité části těla. Nedostaví se žádný opravdový strach, žádný opravdový vztek. Je to strašně cool ve smyslu chladné, odtažité, neproniknutelné, zbytečné. Já jsem toho názoru, že i žánrový film může odpovídat na otázky o smyslu života, ale tento film to tedy nedělá. Líbí se mi poznámka jakéhosi kolegy komentátora, že je zde přítomna spousta testosteronu, ale žádný adrenalin.

(1001) POTENCIÁLNÍ SPOILERY. Ach jo, teď se mi hlavou honí tak protichůdné myšlenky, že ani nevím, kde mám začít. Tak předně jsem se na film chtěla podívat, protože ho stvořil Alfonso Cuarón, kterého mám ráda, ale když jsem potom viděla ten PŘÍŠERNÝ hype, který se kolem filmu zvedl (od bombastických inťoušských recenzí přes běžné diváky přidávající se do fanklubu až po oscarové sklizně), tak jsem si vytvořila averzi a žila spokojeně dál. Jenomže uběhl rok a páni editoři (dle očekávání) přidali film na seznam 1001 filmů. "Zatnula" jsem tedy zuby a zjistila, že není potřeba se přemáhat, protože na film se mi dívalo dobře a docela jsem se pobavila. Nedokážu ovšem pochopit, proč se udělalo takové haló kolem prostého příběhu, že když má člověk správné odhodlání, dokáže cokoliv, ale trauma z minulosti se mu bude vždycky vracet. Připadá mi to jako prezentace mocné síly reklamy, tak dlouho se o nějakém filmu říká, že je cool, až se cool prostě stane. Showbyznys je strašný. A teď by se ráda věnovala dvěma postřehům svých známých. Jedna přirovnává Gravitaci k Počátku a já musím vehementně nesouhlasit. Moje nechuť k Počátku souvisí s tím, že jsem přestala respektovat Nolana jako režiséra. Trajektorie jeho kariéry je zřejmá - začal zajímavými, do sebe zahleděnými filmy, a když si získal respekt (a podporu producentů), tak pokračuje bombastickými, do sebe zahleděnými filmy, které jsou navzdory zvyšujícímu se množství objektů před kamerou čím dál více prázdné. A právě kvůli tomu podle mě vůbec nejde Počátek přirovnávat ke Gravitaci, protože Gravitace je lineární, čistá, bez jinotajů, strohá, a to vše myslím v pozitivním smyslu. Taky mám docela chuť zvolat respekt a dát Cuarónovi fistbump za to, že vůbec nic nevysvětluje, skočí rovnou na to a v závěru nic nedoříkává. Myslím, že většina hollywoodských tvůrců by neodolala pokušení vrazit tam nějaký epilog nebo prolog nebo prostřihy na zarmoucený Huston nebo cokoliv, (z roku 2019 říkám mrk mrk třeba Marťan) a fakt, že se tomu Cuaron vyhnul, mi přijde skvělý. Plus k tomu tedy výrazně spoléhá na vizuální stránku, která ale nevzkypí do žádných megalomanských rozměrů, ale zůstává v mezích služby ilustrace duševního rozpoložení hlavní postavy. Tím se dostávám k malé vnořené poznámce o Sandře - nepatřím k těm lidem, kteří by se vyžívali v tom, že ji kritizují jako herečku (Vzorec pro vraždu s ní mám ráda a u většiny ostatních filmů nepatřím mezi cílovou skupinu, takže je ani neznám), tudíž teď ani nemám důvod vykřikovat, jak mě překvapila svým výkonem a jak si napravila reputaci a jak ukázala, že v ní doopravdy je něco dobrého nebo až skvělého. Pravdou ovšem je, že si myslím, že Sandra svým výkonem přispěla jenom minimálně k výsledné podobě filmu. Když jsem si četla, jaké další herečky byly pro roli zvažovány (Angelina, Scarlett, Natalie Portman, Olivia Wilde, Rebeca Hall a tak všelijak podobně), dovedla jsem si v tom skafandru představit každou z nich a vypadalo by to myslím podobně. Film velmi silně navozuje dojem "ich formy", divák na jejím místě vidí sám sebe a Sandru tím pádem nevnímá ani jako postavu, ani jako herečku. Chvalozpěv na její výkon je v takovém případě podle mě lichý. Dále bych se ještě zmínila o Martinově postřehu o absenci zla v tomto filmu, on to popisuje jako negativní vlastnost a chybu tvůrců. Vyjadřuje se tak, že zlo případně představuje smrt a že vnímat smrt jako zlo je předsudek. To mi přijde hodně zajímavé, ačkoliv sama bych to interpretovala jinak. Hrdinka nebojuje se smrtí jako takovou, nechce být nesmrtelná, ona bojuje s pokušením zvolit si snadnější cestu. Ano, smrt je přirozeným koncem života, ale není potřeba jí nadbíhat. A úplně na závěr bych chtěla říct, že nejvíc mě dojal můj tatínek, který mi pořád vyčítá, že od té doby, co mu dávám přednášky o tom, "jak číst film", si sledování některých filmů nemůže pořádně užít a že ho ruší, jak kvůli mě začíná u filmů přemýšlet. Tento tatínek mi vyprávěl o Gravitaci v době, kdy jsem ji ještě neviděla, a při popisu konce se rozhovořil o metafoře a o symbolu. Možná tento film nenabízí odpověď na základní odpovědi o smyslu vesmíru, života a vůbec, ale v mém tatínkovi vzbudil představu, že věci občas můžou znamenat i něco jiného, než že kočka v nedbalkách leze z vody. A to se mi zdá krásné.

Trochu to vypadá, jako by herce nikdo nevedl a oni si tím pádem dělají, co chtějí, ale nevědí proč. A potom to taky vypadá, jako by režisér nevěděl, že točí komedii, a tím pádem i na papíře potenciálně velmi vtipné scény v realizaci vůbec vtipně nevypadají. Oba body se slučují v tom, že postavy pořád mluví, ala improvizace, ale není se tam čemu smát. Představitel hlavního hrdiny a vypravěče má nulové charisma a ta tam je potom možnost, že aspoň on by to někam nasměroval. A voiceover nemá žádné funkční uplatnění a funguje jako jenom další vrstva zvuků snažící se odvést pozornost od faktu, že film se bezradně potácí sem a tam. S přibývající minutáží se pro mě film stával čím dál více nesledovatelný kvůli absenci dramaturgie nebo aspoň nějakého náznaku oblouku... Ty samé situace se pořád opakují a opakují a ufff, bylo to náročné. Přijde mi to jako škoda, protože námět je dost ujetý na to, aby byl při "správném" pojetí rozpoznatelný mezi podobnými žánrovkami. Plus Ayelet Zurer je velmi rozkošná, zvlášť když se rozčiluje, takže by i bylo čím se kochat, kdybych pořád nepřemýšlela nad důvody, proč jednotlivé scény nefungují a proč je to takový průser jako celek. "If you wanna know what God thinks about money, just look at who he gives it to."