Morien

Tento film dokazuje, že kdyby Forrest Gump obsahoval takové scény, jako že Johna Lennona rozsedl slon a Kennedyho omylem zamkli přes noc v mrazáku, možná by mě to i bavilo. Nicméně ke staříkovi bych dodala, že bych se klidně i obešla bez té slovutné minulosti, protože bez ní by se autoři museli dopustit ještě více sofistikovaného komponování obskurních absurdit a to by bylo určitě zábavnější než mírně alibistické schovávání se za to, že někdo stopnul oficiální kolonu před španělským mostem nebo servíroval čaj Oppenheimerovi. Ale to by potom už byl trochu jiný příběh. Nicméně - kdyby všechna dobrodružná komediální dramata vypadala takhle, tak bych asi všechna dobrodružná komediální dramata vzala na milost.

Srdcervoucí pohádka na téma, že žádný úchyl na světě nikdy nezůstane sám, že na světě je dost úchylů pro všechny. (Plus jsem měla možnost vidět film za přítomnosti jeho autora, který se tvářil velmi skromně, což jen dokazuje, že předchozí pravda pochází od pánaboha.)

Zrovna jsem dokončila popis řetězu svých myšlenek u Bournova mýtu (Bourneovo ultimátum zase hodnotím jako maximálně zbytečný blábol motivovaný pouze touhou točit další filmy, dokud je postava Bourna in a cool, loutkovitost postav a nastavovanost zápletky to jen potvrzují, takže ten mi za přílišné zamýšlení nestojí), a trochu jsem si během toho utřídila myšlenky i ohledně tohohle filmu, "který to všechno začal". Možná se pletu, ale mám takový dojem, že panuje obecný názor, že to je špičkový akční thriller, který kazí jen ta romantická linka. Já osobně to cítím tak, že právě ta romance jediná má smysl, protože je to hnací motor změny Bournova charakteru, dává mu důvod pokračovat s žitím, nabízí cestu ke spáse a vůbec, prostě kdyby tam nebyla, tak je film zaměnitelný s jakýmkoliv dalším filmem, kde muži pobíhají po městě, vozí se auty a střílí po sobě, aby "zjistili pravdu".

Nejsem nejvděčnější divák špionážních filmů. Můj divácký přístup k filmům by se dal popsat tak, že si hledám ve filmu něco realistického (ve smyslu reálného pro mě), čeho se můžu chytit, většinou to bývají emoce stojící za motivacemi postav, a od toho se potom odvíjí můj soucit pro film jako celek a případné nadšení či opovržení, žánry a styly a všechno kolem už je v podstatě podružné. A s těmi špióny se to potom má tak, že já vůbec netuším, jak reálně může vypadat život tajného agenta a co tak třeba dělá nebo cítí, a to vede ke dvěma obvyklým výsledkům: Buďto mi takové filmy připadají jako nesmyslné krávoviny, nebo jsou plné mužů, kteří politikaří o to, kdo z nich má nejvíc moci, potažmo největší penis, a tomu většinou ani nerozumím, ani mě to nebaví. A teď konečně přímo k Bournovu mýtu: Můj soucit s tímto filmem se odvíjí od scény, kdy Matt Damon sleduje Franku Potente vznášející se ve vodě. Když si dám tento obraz do souvislosti se zbytkem filmu a se vším tím pobíháním a hledáním, koho má praštit, aby to už přestalo, dává mi ten film smysl. Jeho největší síla spočívá v momentech, kdy se nesnaží vysvětlovat souvislosti a soustředí se na fyzickou existenci hlavního hrdiny. Jakmile ovšem nastoupí potřeba řádně ukončit konvenční příběh o politických pletichách, stává se z toho dílo s umenšenou hodnotou. Ale je tam díky bohu scéna rozhovoru s Oksanou, která je svým obsahem nářez jako blázen. Osobně si myslím, že tímto filmem to mělo skončit, Bourneovo ultimátum už je jenom formalistická fraška a z nějakého důvodu se právě kritikům líbí nejvíc, ach jo.

Ó můj bože, takovou spoustu času jsem promhrala studováním Twilightu, Hunger Games a přidružených podniků, když jsem ve skutečnosti hledala tohle! Přivedl mě sem fakt, že soundtrack dělal Dhani Harrison, takže žádný kontext a očekávání ohledně povahy příběhu - a ejhle, nadpřirozená fikce pro dospívající mládež otagovaná slovy "láska, čarodějnice, prokletí, čarodějové, zlo", kde postavy nejsou modelové a je možno se s nimi ztotožnit, vychází ze zajímavého detailního prostředí, které všemu dodává vlastní chuť, a pronásleduje (pursue) opravdové a magické životní hodnoty. Formálně film žádné prahy nepřekračuje. V návaznosti některých scén a vůbec dramaturgii jsou taky nějaké skoky/schody, které nevypadají jako záměr, i když se tak tváří, ale jsou spíše nezvládnuté. Ale tematicky to mají v pořádku, včetně toho reverendova kázání. Vizuálně vypadá tak, jako když si patnáctiletý člověk začne sám kreslit a ještě neví ani o existenci expresionismu, ale aspoň jsou všechny domy porostlé schnoucími vistáriemi. Řemeslně nijak nevybočuje a asi těžko by ho člověk v záplavě dalších identifikoval, ale alespoň nemá svoje diváky za idioty, což velmi oceňuji. A také oplývá docela temným smyslem pro humor a umí být i docela autenticky děsivý, což je velmi osvěžující. (Když to napíšu takhle, zní to velmi akademicky - skutečnost je taková, že jsem během promítání pobíhala po pokoji, zalykala se náhlými pocity štěstí a vřískala "to je skvělý, to je skvělý".) Tam, kde ostatní alchymisté tohoto žánru pořádají opulentní bitvy o osud celého světa čítající myriády vojáků plastových modelů a modelek bez osobností na pozadí fantastických kýčovitých exteriérů se zdejší tvůrci drží hesla, že v jednoduchosti je síla. Estetika Nádherných bytostí vychází z romantismu (toho opravdického rozervaného ve zříceninách) a gotického románu. Bledá dívka v černém s vlasy vlajícími v bouři - odlehlý dům v pralese na kopci, kde se dějí zázraky - síla přírody pomáhá proti ignorantům většinové společnosti. Není to nic, co bychom "ještě nikdy v životě neviděli", ale je to pokorné a dospělé (a taky pěkně padlé na hlavu - v tom nejpozitivnějším slova smyslu). A takový skvělý pár mladých milenců, ó bóže, první pořádné intimčo a udeří tam blesk a hoří cedule poslední záchrany. A já nevím, jak vy, ale už jsem se naučila i oceňovat, že když v tomto filmu někdo zmokne, tak v následující scéně je pravdu zelený a zplihlý a nenalíčený, což už je v dnešní době kvalita, kterou bys sotva pohledal. (-"I said get away from my boyfriend, you witch!") "Our words, our language cannot explain all that there is."

Poté, co jsem přežila dvojnásobné sledování tohoto filmu s českým dabingem, tak už snad přežiju cokoli. Zvláště ti přízvukoví lidé jsou tak, tak děsiví... Ale zase jsem si vyvinula zábavu upozorňovat během filmu tatínka na všechno, kvůli čemu si internetoví obyvatelé dělají z Abramse srandu, čímž mu sice možná trošičku kazím divácký zážitek (o což se tvůrci mimochodem snaží rovněž, předpokládám), ale zase ho to třeba naučit držet se osvědčených sci-fi, která se aspoň snaží předstírat, že používají mozek. Jinak největší vcítění jako tradičně prožívám do toho Scottyho ufounka, asi proto, že jako jediný není model a má expresivní obličej, a potom ještě do Spocka, když se dívá na Winonu, protože maminka... --- A teď jsem se ještě cvičně zkoušela dívat na některé pasáže úplně beze zvuku a pomohlo mi to uvědomit si, jak silně mi lezou na nervy filmy, které používají detaily jenom k tomu, aby ukázaly, který obličej zrovna mluví. Když třeba utíkají z jeskyně a Spock chytne svoji mámu za ruku, proč tam nejsou detaily těch rukou. Ale ne, detaily nikoho nezajímají, místo toho tam máme celek úplně neznámého a anonymního týpka, kterého rozdrtí padající socha, protože to přece všechny zajímá víc.

Nejdřív jsem myslela, že mi srdce hoří, potom jsem si všimla, že nedělá vůbec nic, potom se na chvíli zastavilo. Musím říct, že tomu fyzickému na tomto snímku nerozumím. A že v těch částech, kde mé srdce nedělalo nic, se mi (prakticky proti vlastní vůli) několikrát připletlo na mysl slovo manýrismus. To mě zajímá snad ze všeho nejvíc, protože by to mohlo znamenat, že jsem konečně přerostla rčení "because we can". Každopádně doufám, že režisér chtěl, aby film měl nějakou morálku.

No, takže bezprostředně po skončení mám dojem, že bude trvat několik dní, než svoje myšlenky zkoncentruji do jednoho soustředěného proudu vědomí, který bude dávat smysl. Teď mě napadá hlavně následující: Na to, že je to film o tom, jak je důležité, aby se každý choval podle svých vlastních rozhodnutí, všichni vypadají hodně moc jenom jako loutky, které podléhají zlovůli zvenčí (od tvůrců) a nikoliv jako živoucí postavy, které by opravdu prociťovaly všechny ty emocionální a morální situace. Teď se domnívám, že výsledek působí asi "dospělejším" dojmem než První třída, ale zároveň si také myslím, že tomu tak reálně není a že za to nejvíc může "temnější" ladění. U První třídy jsem se několikrát rozplakala, protože určité jednotlivé scény při čistém pohledu obsahovaly prosté a silné sdělení, které má smysl i samo o sobě (většina je myslím spojená s Erikem, některé s Raven). V Budoucí minulosti jsem žádný takový dojem neměla (ale zatím jsem viděla film jen jednou, tak uvidíme, co přinesou opakovaná promítání a detailnější pitvání). Aktuální film mi přijde plytký a prázdný v tom smyslu, že se jenom utápí v sentimentálním poukazování na předchozí díly nebo na budoucnost, a hlavním obsahem je posmrkávání, že když to nevyjde, tak nám všichni umřou a nebude o čem točit další filmy (což divák od začátku ví, že nenastane, takže si nemůže během sledování filmu prožít nic zásadního). Jako další špatnou věc tady vidím to přeplnění postavami, respektive to je vlastní každému X-Men filmu, ale tady se s ním špatně pracuje. V První třídě to bylo taky jako na Václaváku, ale tam sidekickové byli prostě sidekickové a hlavní linie se soustředila na vývoj vztahů Erik x Charles x Raven, od toho nikdo neodváděl pozornost žádným zásadním směrem, hlavní záporák sice přinesl pár podnětů do diskuze, ale jinak se držel zpátky. Tady tomu tak není. Ústřední postava je přirozeně Wolverine, protože on jediný si uvědomuje všechno, co se všechno děje. Ale do toho tvůrci míchají opět spory Erika a Charlese, které tentokrát působí silně kategoricky, protože není čas nic prohlubovat, Raven, která se má jakože emancipovat a ukázat jim všem, zač je toho osel, ale kromě toho, že umí někoho uspat chodidlem, toho vlastně moc nepředvede a stejně ji ke všem rozhodnutím někdo zmanipuluje, Traska, který zajímavým a výrazným hereckým představitelem aspiruje na jednu z hlavních a silných postav místo obligátního plochého záporáka, ale opět kvůli nedostatku času vyšumí do prázdna a nemůže se pořádně rozjet. Uff. Výsledek tedy hodnotím spíš v kategoriích jako "byl tam jeden hezký dlouhovlasý Indián", "byl tam jeden hezký šedovlasý chlapec" a "James McAvoy je vždycky větší fešák s delšími vlasy", místo abych měla dojem, že jsem dozvěděla něco o sobě nebo o lidech nebo že jsem se dívala na příběh se začátkem, prostředkem, koncem a nějakým smyslem. Čímž je pro mě film rozhodně méně kvalitní než První třída.

Svým provedením působí celek hodně afektovaně, ale to taky zřejmě hodně vypovídá o americké povaze. Snímek je tendenční, o tom žádná, ale nejsem si vlastně ani jistá, jestli někde předstírá, že by byl "vyvážený a objektivní". Cenný je v tom, že nabízí autentické myšlenky a možnost přemýšlet o nich (i když se je už sám trošku snaží interpretovat, což citlivý divák může odignorovat a utvořit si úsudek sám). Co mi přijde opravdu vtipné (smutné), je ovšem pročítání diskuzí samotných Američanů o tomto filmu. Osočování létá od komoušů k náckům a zpátky a slovo "antiamerický" v každé větě napovídá, že ne každý divák je citlivý.

Dylan si buduje časoprostor podle starých dobrých pravidel experimentálních filmařů, střihy u něj vznikají podle logiky obsahu a nikoliv lineárně nebo kauzálně nebo jak se to vlastně jmenuje, a nejspíš právě proto film tak katastrofálně pohořel, protože běžní diváci nejsou připravení na to číst film takovým způsobem, a filmoví kritici nemají už vůbec žádnou intuici, hihi. Rozhovory a události, které se dějí někde jinde a v jiné době, jsou sestříhány do podoby mozaikově ucelé výpovědi, jestli lze tahle slova napsat za sebe. Přestože si to nese jakousi "dada" nálepku nesrozumitelného filmu, při soustředném pohledu je vidět, že Dylan vlastně jen ilustruje svoje písničky a myšlenky obrazovým doprovodem, někdy dokonce hodně doslovně, jako když na koncertě zazní část textu "když se ti ztratí vlak" a on z toho přestřihne na houslistku, kterak "ztracena" bloudí v zákulisí a hledá si cestu na jeviště. Podle jednoduchého klíče si tak míchá koktejl z žen, indiánských legend, hudby a poezie, působí to vlastně až začátečnicky, ale taky jako někdo, kdo se snaží rozšířit svoje obzory, což je podle mě vždycky záslužná činnost. Navíc projevuje docela jedinečný zvrácený smysl pro humor, a nebo by to mohl být projev jeho bezohlednosti a absenci "lidskosti", o které jeho odpůrci v jeho případě často mluví. Osobně se ovšem přikláním k tomu humoru. Poslední půlhodina je potom sestříhaná hodně, hodně vtipně, když ho holky spolu tepou bezeslovnými úsměvy a on musí utíkat za básníkem na hřbitov. Vymění svoji velkou lásku za koně. Nechá prostitutky dlouze a smyslně svádět homosexuála. S Ginsbergem si na hřbitově povídají, čí všechny hroby už kde ve světě viděli, a Dylan to zakončí prohlášením, že sám chce skončit v neoznačeném hrobě. Plus "Rolling Thunder Revue" podle mě patří k jedněm z těch nejlepších živáků od Dylana, takže se to i dobře poslouchá. Zkrátka, Dylan z tohoto filmu vychází jako krutější a chytřejší, než jsem si o něm doteď myslela.