Morien

Božínku, chobotnice pláče dojetím.

Z nějakého důvodu jsem trpěla předsudkem, že by tento film měl být kvalitní, asi kvůli Sběrateli polibků, o to víc mě potom zaskočilo, jaký je to blábol. Ovšem pozitivum jsem si našla v tom, že s touto vizáží je Matthew Fox konečně přitažlivý.

Přijde mi docela překvapivé, že jsem se o filmu s takovým tématem a takovými herci dozvěděla až od rockera Dodo Doležala na rodinném barbecue. A to chodím pravidelně na ČSFD i IMDB, čtu bulvár o Nicole Kidman a jsem studentka filmové školy, takže bych měla mít přehled ve všech směrech.To to nemělo žádné PR? A nebo jsem si ho jenom nevšimla? Inu což. Hirojuki Sanada je drahoušek, to je jisté. Plus je zajímavé, i když nikterak novátorské, jakým způsobem jsou tvůrci věrní románové (memoárové) struktuře montováním celkového dramatického oblouku ze spousty menších. Přináší to s sebou úskalí několika témat, z nichž každé se snaží být osudovější než ty další (spasitelská láska, smíření s bohem/vlastním nitrem, vina v době války), a celek je potom asi melodramatický až nad míru. - Dodatek, je celkem vtipné porovnat filmového hrdinu s jeho reálným životopisem, filmaři jsou největší lháři a takoví důvěřiví diváci jako můj tatínek si to vůbec neuvědomují.

Kvůli mimořádné působivosti s radostí odpouštím libovolné chybičky a nedokonalosti - a to hlavně díky tomu, že film velmi chytře vypráví o hrůze výsostně filmovými prostředky. Dramaturg ve mně celou dobu tetelil blahem, jak to bylo poskládané, prostý divák se bál tak, že ani nemohl mít nohy na podlaze, aby po nich náhodou něco nešmátlo, fatalista ocenil, že i u tatínka, i u maminky nakonec zvítězil rodičovský pud nad jakýmkoliv démonem, a fanoušek Möbiovy pásky opět poznal, jaké to je dojít po jiné cestě do stejného místa. Velkým plusem jsou potom okolnosti, za jakých jsem film viděla.

Mám dojem, že film hodně zestárl, což byl třeba důvod, proč jsem při prvním pokusu o shlédnutí nevydržela víc než pár minut. Většinou zastávám názor, že pokud je myšlenka dobrá, na formě zase tolik nezáleží, ale v tomto případě to samotný message (který pro mě je zejména to, že i Hugh Grant je idiot, všichni jsou idioti) neutáhne.

(1001) Film opakuje vypravěčské schéma Člověka z mramoru a ve filmařském slova smyslu není ani tak svěží a ohromující jako předchůdce, ale styl zrovna u tohoto díla není podle mě důležitý, protože se jedná o trochu jinou kategorii. Zatímco Člověk z mramoru je film intelektuální, Člověk ze železa je film ze srdce. Hlavní hrdina a zjišťované informace nejsou tentokrát tím nejdůležitějším, nejzajímavější je celá situace a všechny okolnosti. Jak řekla moje kamarádka: Když si člověk představí, že by v té době u nás vznikl film, ve kterém by hrál Havel, natož aby žehnal svatebčanům bílými karafiáty demokratické manželství...

Na filmu je hodně patrné, že je to točeno podle literární povídky. Bohužel co může fungovat jako literární zkratka se u mě zcela míjí účinkem ve filmové podobě. Protože o postavách nevím nic a termín "jsou posedlí a čestní" se mi pořád říká, ale neukazuje, nemám dojem, že bych se koukala na film o slovy nepopsatelných lidských pocitech, ale spíš o dvou idiotech. Krajina krásná, mlha krásná, docela mě pobavila epizoda v Rusku, ale jinak nic.

(1001) Oceňuji velké množství detailů nejen o hlavních, ale i o vedlejších postavách, které z filmu dělají vskutku horoucí podívanou. Hodně se mi líbila postava nacamraného náměstka, který díky své slabosti zkazil, co mohl, aniž by o to usiloval nebo vůbec věděl. Nejvíc mě ovšem dojal starý portýr vybíhají před dveře s přáním, aby mladík pozdravoval aleje v jeho rodném městě.

(1001) Můj první odchod z promítání, myslím, že ani ne po deseti minutách. Jediný důvod, co by mě udržel po celou dobu stopáže v kině, by byl ten, kdyby mi někdo zaplatil za to, abych se dívala. Hlavní hrdina by asi byl pyšný. --- A když už jsem se tedy musela dívat až do konce kvůli 1001 seznamu, tak jen jednotlivé postřehy: Bože, sexy nahaté ženské jsou nechutné. Leonardo je hodně oranžový. Líbil se mi ten pán, co vyráběl ty boty, protože vypadal úplně přesně jako moje první a nejzásadnější láska. Tento fakt mě trochu rozptýlil na prostřední hodinu nebo dvě, ale nějak tuším, že jsem o mnoho nepřišla. Vedlo to ale k myšlence, že vlastně nevím, o čem to je. O čem to je? Jako jedinou scénu s přidanou hodnotou jsem ohodnotila Leonardův trip z country klubu domů s hlubokým posláním, které požaduje přemožení všech tělesných, fyzických, psychologických a metafyzických překážek. Spolužáci se mě v diskuzi po mém tvrzení, že mě nebaví takovéhle věci, ptali, co mě teda baví. Odpověděla jsem, že upíři a čarodějnice. Možná tedy přece jen nejsem intelektuál. Kdo ví. Každopádně mi vadí, že nezúčastněnému pozorovateli by se snad mohlo zdát, že ten film devalvuje význam slova cool, které jinak sama ráda používám, a také že v drtivé většině případů Scorsese používá humor úplně jinak, než jak humor chápu já.

(1001) Na film jsem šla s migrénou jako bič a stejně jsem se smála nahlas jako praštěná. Hádám, že čím míň je Wes reálný, tím víc mě baví/ve mně vzbuzuje sympatie. Možná je pravda, že idea se pod povrchem vytrácí, ale když vidím ostatní režiséry, kteří už ve svých nových filmech nedávají ani formu (moje zklamání z poslední doby, která si takhle zfleku vybavuji, představují Jarmusch, McQueen, Burton, Jackson), tak jsem ráda, že pořád o někom můžu říct, že "umí". - 2018: Ale zpětně si ani nemyslím, že by byla pravda, že se idea ztrácí pod povrchem. Není nic špatného na tom, že existují různé žánry vyprávěných příběhů. (A ještě musím udělit čestnou zmínku Saoirse Ronan, kterou jsem hned od dob Pokání podvědomě nenáviděla kvůli její tamní postavě. Díky její zdejší roli moje nenávist vyvanula a už si i v ostatních filmech všímám, že je to vlastně velmi zajímavá herečka.)