Morien

Ten moment, kdy jsem jako malé dítě chtěla mít podobný domeček, kde by ze země vyjíždělo piáno, na tajných skrýších v knihách by se skrývaly další knihy, na zemi by rostl trávník a postel by byla jáma v zemi. A ten druhý moment, kdy jako dospělá začínám chápat, na co jsem se to vlastně dívala, a dávám si to do souvislostí. Nabízí se otázka, co vypovídá o mých mentálních kapacitách, když se cítím pobavena dílem, které jeho protagonisté sabotovali svým značným nezájmem. V téhle fázi beatlemánie už toho měli pokrk, neustálé koncertování jim válcovalo psychické i fyzické zdraví, a akorát management je neustále do něčeho angažoval, aby se kolotoč nadále točil. Každopádným faktem ale je, že pro nonsensové komedie tohoto typu mám slabost, Bažanti budiž dalším příkladem. Z čeho tahle tradice vůbec vychází? Kdybych měla uvažovat podle svých znalostí, tak bych řekla, že z Jacquese Tatiho, ale nejspíš tam musel být ještě nějaký mezičlánek.

Ty kráso, to je trip jako blázen. Pobíhání po hradě se zombíky, chobotnice na trampolíně, které se zpívá "I wanna hold your hand", karaoke, bezhlavý jezdec, létající košťata, Divoký západ a ty samé písničky pořád dokola a dokola... Takhle se asi pařilo v šedesátkách, když byl člověk zhulený a chtěl si pustit nějakou haluz.

Můj drahý bože, já jsem se u toho vysloveně rozbrečela, zvlášť když jsem se dívala na Roye Orbisona, jak zpívá refrény u "Handle With Care" (I'm so tired of being lonely. I still have some love to give. Won't you show me that you really care.) Co se to se mnou děje. Takovým způsobem mě srdce nebolelo už dlouho. Že mě zrovna nejvíc dojme ten Orbison jsem vůbec nečekala, protože ze všech Wilburyů jsem ho znala nejméně. Říkají tam o něm, že je to "největší hlas hudebního průmyslu", a když ho tak poslouchám, tak je to úplná pravda. Jeho projev i persona jsou naprosto odzbrojující. Co se týče Toma Pettyho, pořád jsem musela myslet na to, že jsem si někde přečetla, že Johnny Depp se inspiroval jeho vzhledem při tvorbě Willyho Wonky. Taky jsem zjistila, že když je vidím kouřit, tak mě jímá záchvat touhy jim ty cigára vyrazit z ruky. Je radost vidět George v kapele takhle veselého, s Beatlesáky byl většinou jedovatý a rozmrzelý. Potom je samozřejmě zážitek vidět, jak natáčejí "Tweeter and the Monkey Man", písničku, kterou poslouchám každý den a znám dopodrobna každý její detail, a najednou tam Dylan zpívá jiná slova jiným způsobem, než dospěje k té finální verzi. Protože sama nemám žádný hudební talent, tak mi to přijde dost fascinující.

Pod svícnem je tma.

Větu "the main thing is that the music is always present" bych vlastně měla psát vždy a všude a klanět se jí, stejně jako když hlavní hrdina přichází k juboxu jako k jediné možné záchraně. A stejně je od ní raněn do srdce.

(1001) Takový průměrný Lang, řekla bych. Kamerový šerosvit krásný, ale hlavní démon není moc démonický a tím to všechno trochu ztrácí na působivosti. Ale je tam šílená ženská se závěsem, což je vždy plus.

Hudbu komentovat nebudu, ale musím říct, že mi vadí, jak to snímají - ty opakující se krouživé pohyby kamery plus neustálé prolínání záběrů (hovořím hlavně o těch koncertech z první poloviny 90. let, z těch pozdějších už jsem toho moc neviděla) mě při sledování docela dost rušily.

Ach bože, vždycky, když vidím Marka Knopflera z Dire Straits, tak mě bolí srdce. Nevím proč, ale zrovna u něj mě obzvlášť rmoutí, když člověk vidí, co se z těch šedesátkových hrdinů stalo během osmdesátých let. A to ani nepatří mezi moje nejsrdíčkovější, nebo možná právě proto.

Už úvodní scénka, kde hraje "Tainted love" v příšerné dobové aranži (a "zpívá" to Rupert Everett v účesu zvaném mullet, aw yiss!), na motorce přifrčí Bob Dylan v helmě a řekne "ta píseň stojí za prd", naznačila, že se bude jednat o guilty pleasure jako Brno. A taky že jo. nebo ještě lépe řečeno, myslím si, že tohle je ultimátní univerzální fan-fiction pro malinko divné hudební fanynky. S mými výhradami, že je tedy sakra těžce zatížená dobou vzniku a že slečna, která je vychovaná na rock'n'rollu, jako svoje sólovky zpívá popíček. A manažerku hraje ženská verze Rimmera, ou jé. A Bob rozdává i další rady od srdíčka: -"Zbav se tý píči, vyser se na to tempo a nalaď to nahoru." -"Kdo to řekl?" -"Robin Hood." A nebo o astrologii: "Ty si o něm myslíš, že je hvězda, ale žádný hvězdy už nejsou. Když se podíváš na nebe, vidíš jenom jejich světlo, hvězdy už jsou dávno všechny mrtvý." A abych byla úplně upřímná, tak když po ní na konci hodil cigaretu, tak jsem se rozplakala.

V haynesovském období jsem byla z filmu nadšená, ale dylanovské pomatení dává mé přízni pěkně na frak. Pořád platí, že oceňuji ten koncept, že ta scéna s Bítlsáčky je k popukání a že nikdo asi nemůže představovat Dylana lépe než Cate Blanchett, ale mám dojem, že za těch sedm let od prvního shlédnutí se z filmu vypařila všechna šťáva. Dnes mi to přijde bez energie a nedotažené. Film s takovouhle premisou by měl mít minimálně čtyři hodiny, protože tak, jak je teď, má v sobě spoustu náznaků, ale žádné opravdové uspokojení. Pokud zná někdo Dylanův životopis zpaměti a ještě k tomu je scenárista, tak musí nutně trpět při pohledu na tu prázdnotu (mluvím o sobě ve třetí osobě). Také si pohrávám s myšlenkou, že když se dá vedle sebe několik Dylanových písní z různých období (a ještě k tomu v provedení různých interpretů), tak vzniká nemožnost vytvořit fungující hudební atmosféru. Soudtrack Sametové extáze byl skvělý, protože jednotlivé písně pocházely ze všech možných zdrojů, ale vnitřním naladěním byly stejné, vyprávěly příběh vzedmutí a pádu jedné dekadence. Tady pocházejí písně od jednoho autora, ale protože nevyprávějí jednotný příběh a i hudebně se velmi liší, vytváří mi to v hlavě spíš nepříjemný hluk než nějaký bohulibější souzvuk.