Morien

Tak mě zase popadl strašný depres, že George už odešel a ostatní půjdou pomalu za ním. V poslední době při poslechu hudby zpívám vysokým hlasem a bojí mě u toho srdce. A stejně považuji hudbu za nejsvrchovanější formu umění. ♥♥♥

Škoda, že to neexistuje v nějaké kvalitní verzi, protože to zajímavě kontrastuje s tím oficiálním hypem. Když člověk vidí tohle, tak chápe, proč si Dylan stěžoval, že Dont look back prezentuje šedesátky jako jeden nekončící večírek. V tomhle materiálu vidíme Dylana víc venku a víc s jinými lidmi, než jsou ožralí hudebníci nebo posedlí fanoušci. Vidíme ho courat po zbořeninách, lézt po zdech, projíždět se krajinou, nosit kytičky na hřbitov nebo se s kamarádem snažit vyměnit sako za něčí krásnou holku. To je asi mnohem méně šoubyznysové, ale mnohem víc zajímavé pro mě.

(1001) Ta hudba z toho dělá něco tak výsostně nepříjemného. Proč mají sakra všechny filmy Nového Hollywoodu tak optimisticky znějící durový soundtrack, který se očividně bije s realistickým laděním zápletek. "Proč" možná není úplně relevatní otázka, protože to vyloženě nepotřebuji vědět, jisté je to, že mi to většinou zkazí zážitek z filmu. Ale kurnik přece nejde, aby k "drsnému" westernu v jednom kuse hrála hudba s anglicky zpívaným textem, vždyť to z toho filmu regulérně dělá muzikál a tím víc mi to přijde směšné. Asi mám ráda svoje westerny depresivní a melancholické. A když rovnou navážu na svůj předchozí tón - co je tohle proboha za film? Mám být zasažena smrtí postav, které neznám a nejsou mi sympatické. Většina záběrů začne totálně staticky a teprve potom se lidičky rozhýbou, jenom chybí, aby přímo na plátně někdo zařval "akce!". Nikdo se nechová přirozeně. Nikdo nemluví přirozeně. A co ty wtf scény typu Garrettovo hromadné pelešení? Myslím si, že jsem docela vnímavá k takovým věcem jako tanec se smrtí, přátelské zrazování a podobné pletichy, ale tady jsem z toho necítila nic. Alias mi přišel roztomilý, když se culil, a obecně jeho postava bude nejspíš jediný důvod, proč jsem se i těšila na to, jak se film (a on v něm) bude dál vyvíjet. Ale měl to být spíš čtrnáctiletý kluk a ne třicetiletý Bob Dylan. A ještě na mě trochu zapůsobil ten děsivý šilhavý muž. A potom se mi ještě líbilo, jak jeden z těch zastřelených zloduchů zvláštně odletěl. Ale pořád to nějak nejsou ty výsledné dojmy, jaké jsem si představovala od filmu s takovouhle pověstí.

"There's no ideas in Time magazine, there's just these facts. They've just got too much to lose by printing the truth."

"I would dance with you, Maria, but my hands are on fire."

(1001) Aha, tak jsem zjistila, že jsem ten film poprvé viděla až v roce 2014, tomu říkám ostuda. Jinak je docela děsivé vidět ty osmdesátkové lidi dělat osmdesátkové věci. Ale plakala jsem jako miminko, obrazy budoucnosti jsou dost působivé (sestry, které sledují v rozbité televizi hořící plamen!), Michael s Lindou jsou spolu krásní a Arnold je drahouškový. (A ještě je třeba dodat, že málokdo mě přesvědčil, že syntetizátory jsou skvělé, tak rychle (a že vůbec) jako Brad Fiedel.)

Překvapuje mě, že náběh na několik docela zábavných situací pochází od jednoho z nejméně zábavných lidí, jaké jsem kdy potkala. Možná to bylo omylem, ale i kdyby ne, dějí se i divnější věci.

Božínku, chobotnice pláče dojetím.

Z nějakého důvodu jsem trpěla předsudkem, že by tento film měl být kvalitní, asi kvůli Sběrateli polibků, o to víc mě potom zaskočilo, jaký je to blábol. Ovšem pozitivum jsem si našla v tom, že s touto vizáží je Matthew Fox konečně přitažlivý.

Přijde mi docela překvapivé, že jsem se o filmu s takovým tématem a takovými herci dozvěděla až od rockera Dodo Doležala na rodinném barbecue. A to chodím pravidelně na ČSFD i IMDB, čtu bulvár o Nicole Kidman a jsem studentka filmové školy, takže bych měla mít přehled ve všech směrech.To to nemělo žádné PR? A nebo jsem si ho jenom nevšimla? Inu což. Hirojuki Sanada je drahoušek, to je jisté. Plus je zajímavé, i když nikterak novátorské, jakým způsobem jsou tvůrci věrní románové (memoárové) struktuře montováním celkového dramatického oblouku ze spousty menších. Přináší to s sebou úskalí několika témat, z nichž každé se snaží být osudovější než ty další (spasitelská láska, smíření s bohem/vlastním nitrem, vina v době války), a celek je potom asi melodramatický až nad míru. - Dodatek, je celkem vtipné porovnat filmového hrdinu s jeho reálným životopisem, filmaři jsou největší lháři a takoví důvěřiví diváci jako můj tatínek si to vůbec neuvědomují.