Morien

Ach bože, vždycky, když vidím Marka Knopflera z Dire Straits, tak mě bolí srdce. Nevím proč, ale zrovna u něj mě obzvlášť rmoutí, když člověk vidí, co se z těch šedesátkových hrdinů stalo během osmdesátých let. A to ani nepatří mezi moje nejsrdíčkovější, nebo možná právě proto.

Už úvodní scénka, kde hraje "Tainted love" v příšerné dobové aranži (a "zpívá" to Rupert Everett v účesu zvaném mullet, aw yiss!), na motorce přifrčí Bob Dylan v helmě a řekne "ta píseň stojí za prd", naznačila, že se bude jednat o guilty pleasure jako Brno. A taky že jo. nebo ještě lépe řečeno, myslím si, že tohle je ultimátní univerzální fan-fiction pro malinko divné hudební fanynky. S mými výhradami, že je tedy sakra těžce zatížená dobou vzniku a že slečna, která je vychovaná na rock'n'rollu, jako svoje sólovky zpívá popíček. A manažerku hraje ženská verze Rimmera, ou jé. A Bob rozdává i další rady od srdíčka: -"Zbav se tý píči, vyser se na to tempo a nalaď to nahoru." -"Kdo to řekl?" -"Robin Hood." A nebo o astrologii: "Ty si o něm myslíš, že je hvězda, ale žádný hvězdy už nejsou. Když se podíváš na nebe, vidíš jenom jejich světlo, hvězdy už jsou dávno všechny mrtvý." A abych byla úplně upřímná, tak když po ní na konci hodil cigaretu, tak jsem se rozplakala.

V haynesovském období jsem byla z filmu nadšená, ale dylanovské pomatení dává mé přízni pěkně na frak. Pořád platí, že oceňuji ten koncept, že ta scéna s Bítlsáčky je k popukání a že nikdo asi nemůže představovat Dylana lépe než Cate Blanchett, ale mám dojem, že za těch sedm let od prvního shlédnutí se z filmu vypařila všechna šťáva. Dnes mi to přijde bez energie a nedotažené. Film s takovouhle premisou by měl mít minimálně čtyři hodiny, protože tak, jak je teď, má v sobě spoustu náznaků, ale žádné opravdové uspokojení. Pokud zná někdo Dylanův životopis zpaměti a ještě k tomu je scenárista, tak musí nutně trpět při pohledu na tu prázdnotu (mluvím o sobě ve třetí osobě). Také si pohrávám s myšlenkou, že když se dá vedle sebe několik Dylanových písní z různých období (a ještě k tomu v provedení různých interpretů), tak vzniká nemožnost vytvořit fungující hudební atmosféru. Soudtrack Sametové extáze byl skvělý, protože jednotlivé písně pocházely ze všech možných zdrojů, ale vnitřním naladěním byly stejné, vyprávěly příběh vzedmutí a pádu jedné dekadence. Tady pocházejí písně od jednoho autora, ale protože nevyprávějí jednotný příběh a i hudebně se velmi liší, vytváří mi to v hlavě spíš nepříjemný hluk než nějaký bohulibější souzvuk.

Tak mě zase popadl strašný depres, že George už odešel a ostatní půjdou pomalu za ním. V poslední době při poslechu hudby zpívám vysokým hlasem a bojí mě u toho srdce. A stejně považuji hudbu za nejsvrchovanější formu umění. ♥♥♥

Škoda, že to neexistuje v nějaké kvalitní verzi, protože to zajímavě kontrastuje s tím oficiálním hypem. Když člověk vidí tohle, tak chápe, proč si Dylan stěžoval, že Dont look back prezentuje šedesátky jako jeden nekončící večírek. V tomhle materiálu vidíme Dylana víc venku a víc s jinými lidmi, než jsou ožralí hudebníci nebo posedlí fanoušci. Vidíme ho courat po zbořeninách, lézt po zdech, projíždět se krajinou, nosit kytičky na hřbitov nebo se s kamarádem snažit vyměnit sako za něčí krásnou holku. To je asi mnohem méně šoubyznysové, ale mnohem víc zajímavé pro mě.

(1001) Ta hudba z toho dělá něco tak výsostně nepříjemného. Proč mají sakra všechny filmy Nového Hollywoodu tak optimisticky znějící durový soundtrack, který se očividně bije s realistickým laděním zápletek. "Proč" možná není úplně relevatní otázka, protože to vyloženě nepotřebuji vědět, jisté je to, že mi to většinou zkazí zážitek z filmu. Ale kurnik přece nejde, aby k "drsnému" westernu v jednom kuse hrála hudba s anglicky zpívaným textem, vždyť to z toho filmu regulérně dělá muzikál a tím víc mi to přijde směšné. Asi mám ráda svoje westerny depresivní a melancholické. A když rovnou navážu na svůj předchozí tón - co je tohle proboha za film? Mám být zasažena smrtí postav, které neznám a nejsou mi sympatické. Většina záběrů začne totálně staticky a teprve potom se lidičky rozhýbou, jenom chybí, aby přímo na plátně někdo zařval "akce!". Nikdo se nechová přirozeně. Nikdo nemluví přirozeně. A co ty wtf scény typu Garrettovo hromadné pelešení? Myslím si, že jsem docela vnímavá k takovým věcem jako tanec se smrtí, přátelské zrazování a podobné pletichy, ale tady jsem z toho necítila nic. Alias mi přišel roztomilý, když se culil, a obecně jeho postava bude nejspíš jediný důvod, proč jsem se i těšila na to, jak se film (a on v něm) bude dál vyvíjet. Ale měl to být spíš čtrnáctiletý kluk a ne třicetiletý Bob Dylan. A ještě na mě trochu zapůsobil ten děsivý šilhavý muž. A potom se mi ještě líbilo, jak jeden z těch zastřelených zloduchů zvláštně odletěl. Ale pořád to nějak nejsou ty výsledné dojmy, jaké jsem si představovala od filmu s takovouhle pověstí.

"There's no ideas in Time magazine, there's just these facts. They've just got too much to lose by printing the truth."

"I would dance with you, Maria, but my hands are on fire."

(1001) Aha, tak jsem zjistila, že jsem ten film poprvé viděla až v roce 2014, tomu říkám ostuda. Jinak je docela děsivé vidět ty osmdesátkové lidi dělat osmdesátkové věci. Ale plakala jsem jako miminko, obrazy budoucnosti jsou dost působivé (sestry, které sledují v rozbité televizi hořící plamen!), Michael s Lindou jsou spolu krásní a Arnold je drahouškový. (A ještě je třeba dodat, že málokdo mě přesvědčil, že syntetizátory jsou skvělé, tak rychle (a že vůbec) jako Brad Fiedel.)

Překvapuje mě, že náběh na několik docela zábavných situací pochází od jednoho z nejméně zábavných lidí, jaké jsem kdy potkala. Možná to bylo omylem, ale i kdyby ne, dějí se i divnější věci.