Morien

"Dva muži a jedna žena vjeli do banky. Křičeli: "Tohle není přepadení!" A odjeli vyprošťovacím vozem."

TY KRÁSO, TEN FILM JE ÚPLNĚ PADLÝ NA HLAVU! Až tak, že z toho mám šok a přemýšlím jen v Caps locku. Film není dokonalý, neplatí v něm zákony ani filmové, ani světské, ale miluji ho. Miluji. Postava Neda (protože ostatní nedostali příliš prostoru, ani Rachel ne) what the fuck! Chtěla bych sedět s režisérem, scenáristou a Rennerem a sledovat, jak ho vyvíjejí. Jak dospěli k takovému HEPYENDU. Koho zamýšleli jako cílovou skupinu. O čem si vlastně mysleli, že točí. Ne že by na některé z těch odpovědí záleželo, záleží jen na LÁSCE. Kategorie těch nejprovinilejších guilty pleasure. První půlku jsem se nahlas smála jako idiot a druhou jsem probrečela. ♥

Oh boy, moje vášeň pro filmy, které začínají koncem, je zde ještě umocněna faktem, že Anděl smrti je jeden z mála filmů, které oprávněně (a rozkošnicky!) beze zbytku využívají figuru voiceoverového vypravěče. Elias stráví ve filmu asi šest minut, ale i tak je velice půvabný. Kdybych já byla tisíce let starý padlý anděl chodící po Zemi, rovněž si budu slastně pobrukovat Stouny (na moji obranu: pokoušela jsem se napsat Stoney a potom Stony, ale to dle mého názoru vypadalo nepatřičně). Byla jsem trochu otrávena, když ze záběru na plačící pochybující ženu v kostele film přejde na Coca Colu padající z automatu. Je to větší připomínka zla než když si Azazel pobrukuje. Osobně bych tam nepotřebovala tolik subjektivních pohledů démona, ale dramaturgicky je to dokonalé do posledního záběru.

Myslím si, že Affleck nemá smysl pro pointování. Všechny dílky skládačky tam jsou, některé dost působivé (mimo jiné když policajt odvrátí hlavu od jeptišek), ale v nesprávném pořádku. Když jsou Affleck a Jeremy trestat zlé lidi, je to podle moc brzo. Když si Rebecca prohlíží fotky a agent jí k tomu povídá, tak scéna okamžitě zanikne a jde se dál a vůbec nedojde k tomu fatálnímu uvědomění, respektive k jeh pořádné resonanci. A pak je tu ta druhá věc, že pro hlavní roli bych si představovala buďto herce s expresivním obličejem, a nebo naopak s nulovým výrazem, ale rozhodně ne herce s tváří Bena Afflecka. Nejspíš je schopný režisér, ale jako herec vedle ostatních Herců působí ještě dřevnatěji než když jenom kouká z plakátů a tak. Jediné, co mi na tom přijde neskonale dojemné, jak ho Matt Damon v každém rozhovoru věrně brání. A musím říct, že při telefonátu o tom, že láska je opravdová, mi ta slzička ukápla. A potom jsem se ptala sama sebe, kde vzal na útěku před policií mandarinku a celkově přišlo rozčarování z konce.

"Žiješ teď málo, nebo hodně?" Nikdy bych nevěřila, že někdy napíšu, že klešťátka a nožíček chirurgického robota můžou smyslně tančit, ale už je tomu tak. Bylo tam několik míst, kde bych stříhala dřív (jmenovitě ty dva záběry, kde Budař bubnuje prsty na okenní sklo), protože mi přišlo, že stačí pár vteřin jako odkaz na předchozí dlouhou "varhanní" scénu a prodlužování a opakování toho momentu už nepřináší nic jiného. Přesto jsem ale už úvodního vznášení se lesem byla přesvědčená. Gradace a spolupráce s hudbou byla velmi působivá a já jsem byla šťastná jako blecha. Jsem ráda, že je tohle první (a jediný) 3D film, který jsem zatím viděla. Film oplývá fungující kombinací sebevědomí a pokory, která třeba Enter the Void zásadně chyběla.

Tak polovinu filmu jsem si říkala "ó bóže, ó bóže, toho musím milovat, toho musím okamžitě začít milovat!", abych si potom v náhlém momentu osvícení uvědomila, že ho již dávno miluji, protože to je Lynchův Mystery Man. Scéna, kdy se raduje z toho, že je šoférem, a kývá si samolibě hlavičkou s kloboukem - dokonalost! A musím říct, že si nedovedu v hlavní roli představit někoho jiného, protože postava Johna Wintergreena je tak podivně napsaná - ve filmu prochází vývojem, ale navenek se chová pořád úplně stejně - že nebýt roztomilého a dojemného Roberta Blakea, nevím nevím, jak by to vypadalo. V některých momentech je film dost působivý, některé pasáže jsou zase naopak do té balady tlačené vcelku neobratně. Nevím, jak působila motocyklová honička se Zemkem na dobové diváky, ale dnes už rozhodně vypadá nechtěně komicky a to narušuje atmosféru a vytrhává ze soustředění. A takových momentů je tam ještě několik. Jako celek je to potom zajímavý film, který vzdává poctu Fordovi a jedné filmové éře, ale protože je to oltář vystavěný s neoddělitelnými debutantskými kiksy, tak došlo k tomu, že se nedostal do filmových kánonů a upadl v zapomnění. Já při srovnání s těmi skvělými scénami ty chyby mileráda přehlédnu a můžu říct, že pro mě má tenhle film mnohem větší smysl než Bezstarostná jízda.

Zrovna nedávno jsem se u Kuře melancholik rozčilovala, že tvůrci mají šílenou tendenci vyprávět i příběh o dětech z dospělácké perspektivy a vůbec si nevšímají možnosti využít všechna ta krásná specifika dětského pohledu. A potom máme v jeden den na přednášce diskuzi o důkazech boha a hned potom v projekci vidím tuhle krásu, která je výsostně dětská, a slovy samotné režisérky "děti v ní fungují jako herci, kteří pracují na svém projevu, a ne jenom jako spontánní roztomilé loutky a panenky". Takže i když ohlédnu od obsahu (vlk, les - plakala jsem), tak konečně moje srdíčko plesalo radostí z formálního vypravěčského přístupu.

Při sledování tohohle filmu mi nějakou chvíli trvalo, než jsem si v hlavě redefinovala, jak že se to podle režiséra lidé chovají a co od nich v takovém případě čekat. Protože tohle v žádném případě není hra na realitu, jak to na první pohled chvilku vypadá, a trošku to mate, než si člověk uvědomí, s jakým žánrem má tu čest. Jakmile se mi to povedlo, mohla jsem si celkem spokojeně užívat těch podivných maličkostí, kterých si (předpokládám, že šílený) Islanďan rozhodl všímat. Triáda tří scének, které otevírají příběh, mi přijde velmi pozoruhodná: Forest přihlíží výstupu svého kolegy s truchlící vdovou x Jeremy se představí jako chladnokrevný zmrd a svoje chladnokrevné zmrdství stihne v jedné sekvenci několikanásobně vystupňovat x Julia se prohlíží v zrcadle, pohladí bezvědomého muže na posteli po nahých zádech a potom jí po stehně teče krev. Od režiséra jsem viděla jenom jeho první film, S milenkou mé matky, a to ještě docela dávno, takže divácký dojem už vyvanul, ale tyhle tři obrazy mně osobně stačí, abych ho označila za génia, a píšu si do deníčku, že jeho tvorbu musím důkladněji prozkoumat. Problém je v tom, že tenhle film je zajímavý, ale bezchybný docela určitě ne. Kupříkladu zvolená hudba mi přišla hodně, ale hodně nevhodná, zcela proti srsti zbytku atmosféry. Kde ovšem režisér nejvíc selhává, tak to je ta nejprostější logika příběhu. Kdyby se neobtěžoval nic vysvětlovat a šel spolu se spodními proudy, bylo by to úplně v pohodě. Ale to mu nestačí, on tam musí mít policajty a vyšetřovatele a ostatní komentátory, kteří pořád říkají, co se tam zrovna děje a dodělo, "aby to dávalo smysl". Jenomže ono to smysl nedává a tyhle pochyby docela zbytečně odvádějí pozornost od toho, co by si ji doopravdy zasloužilo. Plus ten konec, ó ten konec je vážně na ránu. A ještě k té žánrovosti, o kterém jsem psala na začátku - film bych rozhodně neoznačila za psychologické drama a jako zdroj deprese bych ho taky nepojmenovala (ačkoliv dost komentátorů zde i na IMDB tak činí). Myslím si, že ze strany režiséra jde o snahu zkřížit nenápadný černý humor s divadlem krutosti (Stav krutosti je nevysvětlitelný, krutost se vysvětluje pouze krutostí, krutost nelze logicky ani nijak jinak pochopit.), která úplně nevychází, protože není dotažena do extrému a sklouzává k alibističtějšímu tradičnímu vyprávění. Ale právě neschopnost držet se originality a tendence zůstat "alespoň trochu v mezích konvence" způsobuje, že film jako celek nefunguje. Ale ty divné detaily, za těmi si budu stát. Jako když dítě maminku poprosí, aby zkontrolovala podpostelí kvůli příšerám, a ona řekne: "Už je pryč." Místo aby řekla: "Nic tam není." Muhahahaha.

(1001) Vím, že tohle není zrovna nejintelektuálnější způsob, jak začít přemýšlet o tomhle filmu, a také se netýká jenom tohoto díla, ale nemohu si pomoci: Jak je to sakra možné, že je Laurence Olivier tak démonicky krásný i s tím příšerným knírkem? A co se týče těch vznešenějších výplodů, tak tohle je jeden z těch filmů, které se mne nikterak vnitřně nedotýkají, na které se dívám jako na okno do minulosti - ale ne v tom pozitivním smyslu. Tenhle film pro mě zkrátka není nadčasový, je zatížený až hanba a to mi znemožňuje se na něj napojit nebo ho nějak prožít. Ta terapie láskou tady pro mě není funkční (oproti Langovu modrovousovštějšímu Secret Beyond The Door, kde nová žena opravdu pomůže svému muži z labyrintu předchozích nejistot) a jako jediné ponaučení mi z filmu trčí "nežeňte/neprovdávejte se k čertu za někoho, o kom nic nevíte".

(1001) Mám problém s tady tím retrem, kdy každé vlasy jsou očividně paruka a každý výkon je očividně oscarový. A taky nemám ráda filmy, kde všichni mluví zaráz a nikdo se neposlouchá. Mám potom problém poznat, jestli je to karikatura a nebo jestli to vážně myslí vážně. Uff. A taky nemám ráda ty filmy, co pouští k filmu hudbu proto, aby se nemuseli obtěžovat s vyprávěním jinak. Nejvíc směšné mi ovšem přijde mluvit o tom, že tu jde o syrové emoce. Já jsem se na film dívala pouze kvůli Rennerovi a ten byl aspoň roztomilý, takže to nebyl úplně promrhaný čas. Ovšem měla bych se nejspíš zamyslet nad způsobem, jakým činím životní rozhodnutí (nebo aspoň rozhodnutí, na jaké filmy se podívat), protože jsem se právě dívala na téměř dvou a půl hodinový film, abych mohla vidět čtyřsekundový záběr, jak Jeremy Renner líbá ručičku svojí opravdové novorozené dcery. A jediná opravdická věta mi připadala ta Baleova nad spálenou mikrovlnkou: "Já nechci novou, já chci tu, co mi dal Carmine."