Morien

(1001) K filmu mám takový nostalgický vztah, protože můj tatínek pořád chodí po bytě a vykřikuje "právník to podělal!" a podobně. A když pláče i Morgan Freeman, kdo jsem já, abych neplakala! Zamlada byla moje oblíbená epizoda s mladým Elvisem, nyní si zejména užívám Clancyho Browna, jeho 192 centimetrů a bezkrevný obličej. Nicméně oficiální důvod, proč ten film oceňuji, je zobrazení mužského přátelství. Zajímalo by mě, jestli muži vidí toto zobrazení jako pravdivé. Oproti jiným filmům podobného charakteru mám dojem, že tady všechno tak nějak přirozeně zapadne do sebe, zvolení herci to neuvrhují do kýče, necítím křeč a nemám potřebu hledat chyby technického rázu. Navíc film dost sugeruje spíš než realitu jakési podobenství o touze po svobodě. A poslední scéna vypadá tak strašně divně, modře a ideálně, že čím jsem starší, tím víc mám utkvělý dojem, že se nikdy nestala a že je to jenom zoufalé přání zastiňující skutečné události. (Což mi přijde jako docela cool interpretace srážející náběh k předávkování sentimentem.) P. S.: S hrůzou jsem si vyzkoušela, že kdybych já byla Red, tak si "Zihuatanejo" několik let nevydržím pamatovat.

A tohle, milé děti, je důvod, proč nerdi mají psát pouze fanfiction na internetech a ne ty opravdové věci. (Nicméně bych pro sebe ráda ukradla ten moment, kdy chladné zlo pluje mrtvé pod ledem.)

(1001) Tak jistě, brečela jsem, ovšem v tomhle případě to nějak není zásluha autora nebo jak bych to řekla, spíš vlastně naopak je to zásluha autora až moc, zkrátka není to doklad geniality tvůrců jako jiné moje divácké slzy. Úplně na začátek mi vadí ten model (syndrom) povídkové adaptace. Protože jakkoliv bych mohla být členem spolku lidí volajících po svatořečení Morgana Freemana, tak už jsem vyrostla do té doby, že mi přijde trošku lenošské/odfláknuté spoléhat se na voiceover starého, unaveného a moudrého muže, a to zvláště v případě, že jeho vyprávění nijak nekontrastuje s příběhem a veškerý obsah se jím jen zdvojuje. Navíc se tím snímá břímě z herců, kteří nemusí být tak výmluvní řečí těla, když za ně jejich duševní pochody odvypráví hlas shůry. Tím přecházím k další hlavní výtce - hlavní postavou je totiž trenér Frankie a Clint jako jeho představitel je ve své roli neuvěřitelně nehybný a kožený, zvláště také proto, že po letech v businessu se prostě dopracoval k tomu, že už hraje jenom Clinta Eastwooda (protivného, ale v jádru dobráka). Jeho nulová expresivita extra vynikne vedle k zulíbání živelné Hilary, která ale žel bohu představuje jenom figurku v životním příběhu protivného trenéra, a nikoliv naopak. Poněkud umělé namontování "srdcařského" bojovníka Dangera do vyprávění za účelem vyrobit jednu z dalších point mi připadá jako další scenáristická lenost, stejně tak časté spoléhání na stmívačky není nic, z čeho bych si sedla na zadek. Nicméně je pravda, že po většinu svého dospělého života si plánuji, že druhá věc (a možná i první, záleží, jak to budu mít s akvárkem), kterou si pořídím do vlastního bydlení, bude boxovací pytel, takže po této stránce jsem si přišla na své. Sledovat muskulaturu na Hilary bylo příjemné potěšení, ještě větší blaho potom bylo sledovat dokonalý stroj Luciu Rijker v pohybu. Protože když se někomu říká nejnebezpečnější žena na světě, tak to mi sakra imponuje.

Velmi dojemný příběh o tom, jak se probouzí ženino nitro ve snaze vymanit se ze zhoubného vlivu muže neboli vnitřního Modrovouse. Clarissa Pinkola Estés by byla pyšná. Dále bych také chtěla poznamenat, že záběr na Michelle Pfeiffer s vilně roztaženýma nohama mi v ranných fázích dospívání zřejmě silně poškodil psychiku.

Dva úhly pohledu mi přijdou roztomilé (tedy trochu roztomilé). Za prvé: Film je podobenství, tedy na základě vnitřní analogické struktury opisuje a hodnotí skutečnost. Za druhé: Nějaký snílek si řekl, že chce Butche Cassidyho a Sundance Kida nechat přežít, a tímto si splnil sen. A dál už si jenom představuji ty paparazzi fotografie skutečných manželů, jak kráčejí nějakou ulicí a vedou kolem sebe hrozen skutečných dětí, a jsem z toho celá naměkko.

(1001) Hned na začátek bych chtěla zmínit, že scéna ze strašidelné jízdy je jedním z mých nejoblíbenějších filmových erotických momentů. A dále bych chtěla říct, že každý film je ze zásady konstrukt, to jako reakci na některé zdejší komentáře. Následovat budou moje obvyklé plačtivé poznatky, ale tentokráte doslova, protože se mi snad ještě nestalo, že bych si k filmu musela přinést papírovou utěrku, protože mě pálily oči od toho všeho brečení a bez utěrky bych na film neviděla. Během mého problematického dospívání to byl jeden z prvních filmů s poselstvím "perverti jsou taky lidi", který jsem viděla, takže k němu mám zkrátka takový srdíčkový vztah. Plus ta dramaturgie budování postav skrz detaily a dramatického oblouku z "malých věcí" je promyšlená a políbeníhodná.

(1001) A tady zase musím říct, že se mi líbí, jak je vystavěný scénář. Stejně jako v prvním díle mi přijde úžasné, že nejdřív exponuje roboty jako hlavní postavy, zůstává s nimi a s jejich nejistotami, a teprve od nich se potom odráží k dalším postavám a větším věcem, tak tady jsem rovněž celá nadšená z toho, jak se všichni jeden po jednom slévají jako potůčky do hlavní řeky, aby potom mohli společně pokračovat. Zkrátka, že si dají tu práci s poctivou výstavbou příběhu, ačkoliv je to všechno vysvětlené už v úvodním žlutém písmu do vesmíru. Přivádí mě to ovšem k myšlence, že Lucas umí příběh začít, ale neumí ho uspokojivě ukončit, protože model "přiletíme k té velké věci, střelíme do ní, ona vybouchne a tím se naše všechny problémy vyřeší a nastane dobro", je nejenže recyklovaný, ale také pořád tak nějak nedostatečně sofistikovaný, řekla bych. A nyní osobní poznámka: Z dnešního pohledu pláču vždycky, když se Darth Vader dívá z Luka na Císaře, z Císaře na Luka, protože si říkám: "A teď si asi vzpomněl na Padmé..."

(1001) Tenhle film je jaksi poťouchle nejmilejší v tom, jaký badass se v jeho průběhu formuje z Darth Vadera. Takové ty jemné detaily typu: "Omluva přijata, kapitáne." Zmetek skoro nepatřičný do vesmíru, kde se na sebe všichni pořád usmívají i před nejtěžšími překážkami a diváci moc dobře vědí, že postavám žádné vážnější nebezpečí nehrozí. Potěšení z jeho zloduchovství mi ale nejvíc kazí (a teď vypustím jedno ze svých nejvíc rouhačských prohlášení, možná snad dokonce to nejvíc největší) hudba. Já se nijak netajím svou nechutí k Johnu Williamsovi, jasně, jeho "main themes" jsou legendární, ale při celkovém pohledu mi díky používaným nástrojům a melodickým postupům přijde jeho hudba repetitivní a nezajímavá, ať už jsou to Star Wars, Indy nebo Harry Potter, většina podkresové hudby mi přijde zaměnitelná a nezábavná. Já jsem zvyklá ve volném čase poslouchat hodně filmové hudby, ale od Williamse mám ve své sbírce jenom tři skladby: tu, kterou hraje kapela v kantýně, tu, kterou hraje kapela u Jabby a závěrečnou oslavu vítězství - a není to náhoda, že jsou to právě ty, které se absolutně liší od jeho obvyklé produkce. Zbytek jeho skladeb je pro mne pro poslech nepoužitelný. A ty jeho rozjásané motivy mi zkrátka nepřijdou jako vhodný doprovod pro někoho, kdo zabíjí miliony lidí, seká údy a celkově se chová jako pacholek par excellence. Jinak také oceňuji vzkaz, že člověk nemusí splňovat nějaké vnější parametry, aby mohl být vnitřně silný. -"I'm looking for a great warrior." -"Wars not make one great."

(1001) Když jsem se teď nad tím zamyslela, tak mě stejně nejvíc dojímá tempo, ve kterém se to odehrává. Ten čas, který to všechno trvá. Protože když už nic, tak to aspoň vzbuzuje dojem, že dělají svoji práci pořádně. Třeba u scény, kdy Jawové spouští ze svého vozidla jakousi digestoř, aby nasáli R2D2 do kovového nitra, jsem prakticky zaslzela... To je celých několik vteřin vytváření napětí a budování přesvědčení, že sledujeme opravdický vesmír. Pravděpodobně to ze mě dělá v očích moderního filmového diváka prudérního staromilce, ale já si opravdu myslím, že filmař by měl čas používat jako spojence a ne se snažit bojovat proti němu. A současný trend, že body zápletky se odehrávají v mikrosekundách a vysvětlovacích dialozích a potom jsou desítky minut používány k retardačním atrakcím, mě tíží v žaludku a basta.

"You are excrement. You can change yourself into gold." Je to jako číst báseň. Veškerá obraznost je tak srozumitelná, že o tom vůbec nejsem schopná mluvit. (Není proč. ♥) Říkám si, co mne čeká, když klášter tedy ne, a světský život? V noci z 24. na 25. července roku 2012 jsem v Liberci prohlásila, že chci mít deset dětí bojovníků s mužem, co se bojí.