Morien

(1001) Opilý Cary Grant má své kouzlo, ne že ne, a celkově ta noční jízda autem byla velmi estetická, skoro jako z mých snů, stejně jako Martin Landau, ale to už je jiná pohádka. Člověk 21. století také musí mít na mysli Kusturicu a Vincenta Gallo. A potom je nechá spolu hovořit, ale divák tomu nerozumí, protože tam rámusí motor letadla. Hitch je drahoušek. A na konci vlak vjede do tunelu, sprosťák. Když se tak nad tím zamyslím, tak je těžké uvěřit, že je to skoro šedesát let starý film.

(1001) Jen co se objevila dcera, freneticky jsem si opakovala: "Ať ji nikdo neučí líbat. Ať ji nikdo neučí líbat. Ať ji nikdo neučí líbat, prosím." Ale ne, takhle filmy nefungují. Rozčílila jsem se, jak nonšalantně se k tomu film staví, vzpomněla si na Červeného trpaslíka a dále také navštívila dilema, jestli se paradigma filmů 50. let má při hodnocení kvality filmů vyloučit, a nebo jestli ho můžu kvůli šovinismu a plochosti bez těžkých myšlenek odsoudit. A potom mi přišlo na mysl, že ploché a šovinistické filmy se točí i dneska, takže to s tím pravděpodobně nemá zase takovou souvislost. Inspirace Shakespearem je úsměvná. "Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny..." Haha.

(1001) Shrňme si to: Na tento druh těchto muzikálových čísel mě nikdo neutáhne a na komiku typu "Marilyn skáče na posteli a bohatý trouba se tak nemůže soustředit na mluvu" si taky nijak zvlášť nepotrpím. A ničím jiným tento film neoplývá. Posledním lákadlem by ještě mohla být móda, ale tahle okázalost spojená s hranatostí mi taky srdéčko nerozehřeje. Marilyn je rozhodně krásnější v černobílé a rovněž se mi začíná zdát nad slunce jasnější, že jedině v Někdo to rád horké mi ten její typ postavy přijde správně a snesitelně využitý. Celkově mi přijde, že film postrádá jakoukoliv šťávu. Jediný trošku přitažlivý výstup je taneček Jane Russellové u soudu, protože se dá vnímat jako provokace, jinak je to celé pouhý soubor důkazů o tom, jak moc není v Hollywoodu žena považována za opravdového člověka a jak stačí blyštivé tretky, aby se nikdo nepozastavoval nad tristní plochostí filmového řemesla.

(1001) Ó můj bože, jak já nenávidím Estellu. Tato nenávist se ve mě usadila před sedmi lety, kdy jsem se setkala s látkou poprvé, a nyní zjišťuji, že se mě nedrží o nic slaběji než tehdy. A pravděpodobně ze stejných pohnutek, z jakých jsem v pubertálním věku mlčky obdivovala Písničku o škaredých holkách od Žáčka. Trochu mě překvapilo, že ze všech kritických hlasů je zrovna tenhle nejsilnější, ale co už. Další věc, se kterou jsem nepočítala, bude to, že druhý nejvášnivější hlas se bude týkat toho, že mě skoro až fyzicky bolelo, jak někdo může dopustit, aby se takhle zacházelo s dítětem (a tím mám na mysli výchovu všech těch dětí, tedy i Estelly). K věcem, co rozehřály mé srdce: pěstní bitka chlapců a pan uprchlý trestanec. A co se týče konce: Vždycky mi bylo líto, jakým způsobem se rozhodl Dickens nakonec ukončit tenhle příběh. (Teď budu mluvit o knižní předloze.) Jakýsi literární kritik o tom napsal: "Bylo by neadekvátním morálním ponaučením upřít Pipovi jeho odměnu, když předvedl růst svého charakteru." Tahle věta mě velmi rozlítila z toho hlediska, že autor za touto odměnou vidí Estellu. Estella není odměna, je to lidská bytost podobně ztýraná a zmanipulovaná jako Pip a zaslouží si vlastní rozpletení osudu a nikoliv ještě hlubší objektivizaci, a navíc to není vhodná "odměna" pro Pipa, protože Dickens strávil celou novelu až do té doby popisováním a vysvětlováním toho, že ti dva se k sobě nehodí. Jejich spojení by tudíž nepředstavovalo odměnu, ale jen další trest nebo spíš zvrácený vtípek. Toliko k literární předloze a teď k tomu, jak se s tím vypořádali filmaři. Jejich adaptační rozhodnutí totiž posunulo konec k lepšímu a to oceňuji. Pipovo gesto strhání závěsů a rozbití okenic je přímé a čisté a nepokřivuje tolik jeho charakter jako to knižní skočení po její ruce, když je konečně volná. A Estella se svou reakcí (přiznáním strachu) také zachová člověk a je jako šablona. Muhahaha, a teď jak nad tím přemýšlím, tak se mi v hlavě objevila analogie k seriálu Jak jsem poznal vaši matku, kde se rovněž řeší celoživotní posedlost muže (Teda) jednou konkrétní zidealizovanou ženou (Robin). Tvůrci seriálu osnovali intriky této posedlosti devět let a nakonec se je rozhodli zakončit tak, jak si od začátku naplánovali, a zcela tím spláchli do koše veškerý vývoj charakterů, kterým postavy během těch let nutně prošly. Ale kdybych tady měla jít do větších podrobností, tak se zase příliš rozčílím, a to se mi teď nechce. Každopádně bych to měla uzavřít tím, že David Lean, jeho scenáristický tým a jeho žena Kay Walsh zcela určitě našli přijatelnější způsob, jak nechat hrdiny spolu, aby to příliš nepošlapalo pečlivě budovanou čest protagonistů.

Fascinující film = jako by byl někde ve skrytu velmi dobrý, ale všemi možnými silami se celou dobu snaží diváka přesvědčit o opaku, a to za cenu toho, že dělá opravdu školácké chyby. Shodou okolností jsem ho viděla dvakrát dva dny po sobě a tak jsem měla dost času kontemplovat o třech zásadních věcech: 1. o co se tvůrci snažili, 2. co se jim nakonec povedlo a 3. jak já bych chtěla vidět výsledek. Jedno je jisté, pokud během filmu člověk přemítá nad tím, jestli je to celé ztráta času nebo ne, tak konec je zkontruován tak, aby co nejsilněji ukazoval ke ztrátě času, neboť je to ukázkový boner killer. Jenomže tu atmosféru prvních tří čtvrtin, takřka proti své vůli, jaksi nemůžu dostat z hlavy. Paranoia a zmatek s troškou úžasu a notnou dávkou zhoubné zvědavosti, toť koktejl poutavý a vtahující. Těžko ovšem říct, jestli některé zmatky ve střihu a návaznostech některých celých sekvencí byly projevem záměru a nebo chyby scénáře a nebo znouzectností kvůli nedostatku materiálu. Mezititulky (stejně jako Jerryho počítačové hlášky) byly zábavné a děsivé zároveň, stejně tak Samuel L. Jackson byl tak rozkošný, až se mi ho chtělo v návalu něžných emocí obejmout, a zároveň před jeho úšklebkem utíkat ve strachu o holý život. Zbytek postav už bohužel moc zájmu nevzbuzoval a tak se například vytvářené drama, jestli ta Stoneovka je labilní nebo není labilní, zcela minulo účinkem. Ani Dustin se neukázal jako patřičně lákavý průvodce diváka tím celým mind fuckem. Musím tedy doufat, že si z filmu zapamatuji hlavně tu temnou touhu po orientaci v prostoru těla i vědomí a potom roztomilé skříně plné knížek.

Chtěla jsem říct, že ten film mě jako osoba dlouze a silně objal, ale to není pravda. Ten film se mnou jako osoba dlouho mlčky chodil lesem. Nicméně obojí jsou gesta beze slov a to je to klíčové. Stejně jako i u jiných japonských filmů mám dojem, že jsem ho už dávno viděla, že ho mám v srdci teď a že tam byl i v tragediemi posedlém dospívání a že tam byl zkrátka odjakživa. Za zejména delikátní považuji, jakým způsobem Kitano pracuje s informacemi a dávkami jejich sdělování, do toho patří hudba, obraz i příběh. A také ho miluji za to, jak si uvědomuje význam ticha. ♥

Jaký krásný a působivě vystavěný film! Z dnešního pohledu možná trochu naivní, ale to rozhodně neberu jako mínus, protože jinak je dokonale upřímný a hluboce humanistický. Bitka mezi zrádným policistou a hlavním hrdinou probíhá v obchodě se suvenýry! Se suvenýry! Nemůže existovat výmluvnější vizuální argument, než když se tihle dva mlátí rádoby autentickými cetkami vyrobenými pro turisty. Scéna, kdy průvod indiánů přichází do města a zpívá, je zase úplně jednoduchá a děsivě působivá. No a moment, kdy hrdina přesvědčí svého vzpurného koně, aby se nechoval jako osel, tak ten moment mi vehnal slzy do očí.

Když jsem viděla dva chlapce starající se o dítě, zaplesalo mi srdce blahem. Potom jsem dostala pořádnou facku, vlastně několik facek, a zjistila jsem, že se nemůžu napojit na vůbec nic z toho, co se dál před kamerou odehrává. A když jsem se podrobněji podívala na to, co se tam odehrává, byla jsem neskonale šťastná, že se s tím moje vědomí neumí spojit.

(1001) Ty neustálé zatmívačky! Příliš okaté ukončení obrazu, příliš málo času na rozeznění pocitu. Nad pohyblivými rozhledy z okna se pousměji, ale chybí mi gradace, napětí, nějaké odlišení od formálního cvičení. Když jsem viděla, že Grace Kelly hrdinu políbila rty natřenými výraznou rudou rtěnkou a na jeho tváři po nich nezůstaly žádné stopy, tak jsem se musela zabavit představou, že její figuru nikdo jiný než hlavní hrdina nevidí a že je to duch, který ho pomáhá strážit před pocitem bezmoci poté, co se jeho naivní pohled na dobrodružný svět z odstupu přes foťák začal hroutit, a co si uvědomil, že je malý chlapeček uvězněný v těle starého muže, po jehož smrti se na světě nic nezmění. Jimmy Stewart je totiž ve své roli velmi úsměvný a v jeho klatě modrých očích mi chybí jiskra inteligence nebo nějaké vědomé přítomnosti. Kdyby se tak tvůrci nezaobírali zaváděním tekoucí vody do všech fiktivních studiových bytů a raději se soustředili na to, aby ten vesmír vypadal skutečný i na plátně.

(1001) Takže, první z věcí, o kterých se nutně musím zmínit, je Katy Jurado. Pořád jsem si říkala, že tu její vzpurnou a fascinující tvář odněkud znám - a ona je to ta razantní pistolnice, která v Pattu Garretovi a Billu Kidovi pláče za zvuků "Knockin' On Heaven's Door", že jí zastřelili manžela. A manžel pláče s ní. Ačkoliv během sledování filmu jsem s tou scénou měla celkem problém, postupem času mi nějak přirostla k srdci. A ve spojení s jejím výkonem v "pravém poledni" (když říká Grace Kelly, že mít takového chlapa, tak si sežene zbraň a půjde bojovat po jeho boku!) se z ní stává jedna z mých oblíbených hereček/hrdinek. Ale k filmu samotnému. Na něm nemůžu nic než obdivovat tu nekompromisnost a přímost, s jakou se ubírá ke své pointě. Vypráví o zbabělosti hluboce zakořeněné v pohodlnosti, ale také mi líbí ten vzkaz, že cesta může být cíl - ve vztahu k tomu, jak dlouho se na závěrečnou konfrontaci připravujeme a jak dlouho souboj samotný nakonec trvá. Záběrování je klasické, ale pořád dost rozkošné. Je tam ta zlověstná scéna, kdy dvě ženy na voze projíždějí kolem stojícího šerifa a ohlížejí se za ním, jak se jim zmenšuje a zmenšuje v dáli, ach. Hodně se mi líbí práce s hudbou - temná variace na ústřední melodii, která hraje těsně před příjezdem vlaku, je božská. I úvodní intro je skvělé, díky hudbě i díky tomu, že Lee Van Cleef je možná zlý, ale rozhodně krásný.