Morien

Nejdřív jsem si myslela, že na některé věci už jsem stará, ale po celém filmu jsem si téměř jistá, že tohle je jeden z nejlepších filmů minimálně posledního roku mého života. Tak intenzivní pocit nesnáze a boží pravdy jsem měla naposledy nejspíš u Sonovy "Vinou lásky". Během filmu mi několikrát přišlo na mysl, že tohle by měly povinně vidět všechny fanynky Stmívání, ale potom mě napadla další kacířská myšlenka, že by to zřejmě nepochopily ani neprocítily. Film má mnoho vrstev, které - ó bože - budu ještě dlouhou dobu všechny vstřebávat. Zatím na mě největší dojem udělal dojem ten hitchcockovský smysl pro humor. Pojem "hitchcockovský" používám proto, že jsem si nedávno dávala přemýšlecí období nad Psychem a dospěla jsem k tomu, že je to černá komedie. Na základě tohoto přemýšlecího vzorce je "Upír" komediální road-movie, která během putování hlavního hrdiny ukazuje, jaké všechny podoby může mít vztah muže a ženy. Protože když na posteli leží schoulený upír, zostuzený tím, že se nezmohl k akci, a ve dveřích stojí zdrcená žena, jejíž sny o uspokojení největší touhy se zase vzdálily z jejího dosahu, nemůžu jinak než smát se. A zároveň je to tak nevinné a romantické, že u toho brečím jako želva ze Zeměplochy. Za geniální také považuji posloupnost jednotlivých eskapád. To, že je Renfieldova epizoda umístěna do první poloviny, je prvotřídní ukázka dramaturgie, které osobně říkám "film s odměnou". Poeticky-realistická expozice diváka navnadí, policista a maminka stanoví, v čem se možný svět tohoto filmu liší od reality, Renfield diváka znechutí na nejvyšší možnou míru a každé další vytrvání po tomto bodu představuje onu zmíněnou odměnu, kterou si užívám jako dárek pod stromečkem, svítím a tetelím se blahem. A Amanda Plummer! A že za celou dobu řekne jenom jméno svého syna, a ještě úplně na konci. "If this were my dream I would never die." ♥♥♥

(1001) Ach jo, tohle je tak krásně zkomponovaný film. Co se děje se Sárou (fyzická transformace; obě scény rozhovoru s psychiatrem!; proměna ve zvíře a zpět ve člověka), co se děje s přátelstvím a láskou (jak John považovaný za takového dacánka naprosto automaticky a bezelstně vysvětluje terminátorovi, že některé věci se prostě nedělají a že některé věci se prostě nedají vysvětlit; když se Dysonův synek vrhne před tatínka a křičí "Neubližuj mu!"), jak se prohazují role (když divák během úvodu neví, kdo je zlý a kdo je hodný; když se ze Sářiných věznitelů stanou blázni), jak se pracuje s dvojčaty, jak se prochází mřížemi, jak se tisícovka dívá na stříbrné manekýny v obchodě s oblečením, a vůbec, tisícovka je asi můj nejoblíbenější typ terminátora. Dokonce mi ani nevadí, že se film bez ustání pohybuje dopředu, protože mám dost času se v každé situaci zorientovat a uvědomit si všechny emoce a pohnutky, které to rozhýbávají. Nejvíce pohnutá jsem asi v momentu, kdy se Sára probudí a vidí, že vyryla do dřevěného stolu "NO FATE". A potom mě ještě nevýslovně dojímá scéna, ve které už je Arnold hodně rozmlácený, padne k zemi, má jen jednu ručičku a přesto se pořád plazí dál, plazí kupředu a my vidíme, že se natahuje pro zbraň, která tam předtím dolů spadla. Myslím si totiž, že v současných filmech je poměrně těžké najít podobnou scénu, která by vyvolávala emoce nonverbálně, pouze za pomoci herecké akce a kontextu. A nebo mě prostě jen dojímají hrdinové s odhodláním, i když je jen naprogramované. -"The unknown future rolls toward us. I face it, for the first time, with a sense of hope. Because if a machine, a Terminator, can learn the value of human life, maybe we can too."

(1001) Na film jsem se dívala kdysi dávno s tátou a od té doby jsem ho měla zafixovaný jako skvělý. Dnes jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak ho hodnotit, protože mě na něm dojímají jenom tři věci: Když Faye čte báseň, kterou napsala skutečná Bonnie Parker, když Gene Wilder zakopne o plůtek obrostlý růžemi a křičí: "To je moje auto!" a potom samozřejmě střihová skladba závěrečné odpravy. Že je to úkrok stranou ke kritice "establishmentu" s vedlejším účinkem manipulování s charaktery a významem postav mi vůbec nevadí, naopak linka s překonáváním impotence už je něco, co mi v kontextu polidšťování vrahů přijde silně mimo mísu. Stejně jako že ta ženština představující Blanche dostala za svůj výkon Oscara. (A přečetla jsem si, že skutečná Blanche byla se svým zobrazením ve filmu hrubě nespokojená.) "Some day they'll go down together; And they'll bury them side by side; To few it'll be grief / To the law a relief. But it's death for Bonnie and Clyde." (Sakra, pár veršů a už brečím. Bonnie Parker byla stejně stará jako já jsem teď, když to napsala. A když zemřela.)

Oh boy, tomu říkám jízda až srdíčko usedá. Oproti jedničce (která působila jako parodie sama sebe) se zde nachází uvěřitelný fikční svět, větší rozpočet, promakanější výprava, pravděpodobnější scénář, napětí jako bič a taky konečně sympatické postavy. Bruce Spence je zlatíčko od hadů až po nádherný předkus a kdo by nechtěl malé bojovné děťátko s bumerangem domů na hraní. Mel nemluví a krvácí a tak je to asi taky dobře. Celkově velmi pohledný zástupce kategorie filmů "guilty pleasure", u kterých se člověk až zase tolik nestydí, že se na ně dívá.

(1001) V podstatě nevím, jak to slovně vyjádřit, kromě toho, že mě to velmi bolelo. Aniž bych si myslela, že by to byl symptom choroby, jsem v některých situacích silně nonverbální člověk. Antonioni dobře postihuje tu neschopnost jakkoliv to vysvětlit člověku, který to nevycítí sám. V mých očích ho to staví na žebříčku režisérů, kteří rozumí ženám (lidem), na hodně vysokou pozici. Jen pro srovnání, Bergman je na tomto žebříčku hodně nízko. Polanski je někde mezi nimi, ale blíž Antonionimu, nejspíš - respektive hlavně na základě jeho starších filmů. Nad jinými režiséry jsem se v tomto kontextu zatím příliš nezamýšlela. Respektive u některých filmů nemám potřebu zamýšlet se, jak moc tvůrci vlastně rozumí tomu, co ukazují, a jenom mi z toho srdce krvácí.

Abych citovala Bernarda Blacka: "You will cry, you will laugh, it'll change your life." A na vážnější notu: V blízké historii si nepamatuji, že bych se u filmu chechtala tak, až mi začnou téct slzy, a během půl minuty - PŮL MINUTY! - by se z toho staly slzy opravdového dojetí. Inu, tady se to stalo, když strýček Rico hodí po Napoleonovi na kole stejk a pak začne vyprávět o tom, jak mohl celý jeho život být jiný. Během dalšího sledování jsem dospěla k názoru, že tento film není komedie, ale jakási apologie všeho nezařaditelného, což mě samozřejmě hluboce zasáhlo do srdíčka.

-"That's a bit philosophical... for a Thursday." Ach jo. Po přečtení konceptu jsem skákala radostí, protože to vypadalo přesně jako nějaká divnověc, na které si budu ujíždět a kterou se budu snažit replikovat v pohádkách, které si vykládám před spaním. Stačilo ovšem pár úvodních minut, aby mi bylo jasno, že tady se žádný objev století neodehraje. Obecně mě rozčílilo to, jak odtažitým způsobem je celá látka pojatá. Ne že bych měla něco proti odtažitosti jako konceptu, odtažitost by mohla být moje druhé jméno, ale tady je to ta rádoby "cool odtažitost", těkání z objektu na objekt, efektní a nikoliv efektivní záběry, povrchní krása a žádný styl. Celá série má dohromady 270 minut a tak 60% z toho představují záběry pobíhání po poušti, které reálně nemají žádný obsah a jsou v pravdě nicneříkající. Takhle se přece nelze vypořádat s psychologií a emocemi, pokud veškerá hra je o psychologii a emocích. Naopak obrazy, které oproti zbytku mají nějaký potenciál, jsou formálně stejně odbyty a nemají tak šanci nějak vyznít nebo zanechat nějaký dojem. Pro mě to byly tyto: vražda milence, pád děvčátka do díry, rozhovor nad cigaretkou. Tři velmi krátké sekvence na šest dílů. A všimněte si, že žádná z nich neobsahuje hlavního hrdinu, protože James Caviezel je král panáků a jeho gumový obličej je příliš gumový i na televizní produkci. Nevěřím mu ani jeho počáteční stav, když se probudí na poušti, natož jakoukoliv proměnu, jakou měl během své odysey údajně projít. Ruth Wilson je moje oblíbenkyně už z doby Jane Eyrové a je pravda, že její závěrečné slzičky mi snad i daly pocit uspokojení po shlédnutí celku, ale i tak musím říct, že je to všechno hrubě nedostačující. Nemám dojem, že bych viděla něco, s čím bych se ztotožnila a co by mohlo s mým světem zatočit (což by dobré umělecké dílo mělo udělat). Takhle to vyznívá jako otočená verze písničky "I'm an alien. I'm a legal alien. I'm an Englishman in New York."

(1001) Vlastně nedokážu úplně pochopit, jak může ukazování povrchních a hloupých lidí vést k hlubšímu poetickému zážitku, nicméně mě to dostalo i při druhém promítání. A nedokončenost je dnes součástí kouzla.

Mám problém si film jakkoliv mentálně zařadit. Žánr, rok výroby, ansámbl - všechno je na svých místech, ale jako by zároveň nebylo. Námět je skvělý, ale provedení mi udělalo zmatek na duši.

(Herec "mladý Bill" se ve věku sedmadvaceti let oběsil.) Z jistého úhlu pohledu dětství z lidského života mizí stejně jako se chuligán ztrácí v rozlomeném potrubí. S doširoka otevřenýma krvavýma očima a v záplavě bílého světla. Totiž, chci říct, že většina zážitků, které mě definovaly v počátečních fázích života, byly povahy děsivé a paranormální, ačkoliv o sobě můžu říct, že jsem měla velmi šťastné dětství a že vůči němu nemám téměř žádné výčitky. (Puberta čili dospívání, to už je něco jiného, muhahaha. To za sebou nemám dodnes.) Jisté je to, že tenhle konkrétní pocit s abstraktními konturami ve svých dílech (nejen v TO) adresuje King docela často a velmi působivě (zvláštní místo v srdíčku mám pro Dlouhý pochod). Filmaři ho v téhle adaptaci zachytili s velmi zvláštní osobitostí, hraničící v některých krajnostech se špatností a dobovou zatížeností, ale pro mě je už jen ten fakt, že se někdo zabývá dětmi a hrůzou, nesmírně cenný. Zbělení vlasů, oslepující světlo, řada hrobů, indiferentní dospělí, ach, dětství. "Take my hand and you'll never have to grow up."