Submarino

Propojení zoufalců do jedné velké beznaděje, v okaté snaze o co největší depresivní dopad, vzniklo jen pro první plán a nebylo podloženo živoucností existence, snímek, kde není místo pro sebemenší radost (i kdyby to mělo být, že se dnes půjdu opít jako Dán) na mě nemůže působit jinak, než nedůvěryhodně, čemuž ostatně napomáhalo i vyobrazení způsobů života (feťák s bytem jako klícka a paní na úklid, aniž bychom měli možnost zaznamenat jeho zdroje předtím, než získal hotovost na novou živnost??). A poselství? Jestli se nám pan Vintenberg snažil podsunout, že mizérie dětství nepodmínečně odsuzuje k živoření před vraždou, vězením a sebevraždou, tak alibisticky lhal a může být, že vzal naději těm životaschopným, stiženým podobným osudem... možná měl k filmu přibalit i návod s varováním, aby se vyhnul případným žalobám. (03.09.2013)

Trochu jsem se obávala, co na nás Thomas Vinterberg vybalí tentokrát. Že to nebude nic optimistického mi bylo celkem jasné. Projev je mnohem civilnější než v pozdějším Honu, jsou tu sice vypjaté okamžiky ale tentokrát žádné lynčování nebo surovosti v přímém přenosu. Jsem na rozpacích. Pokud má někdo neustále potřebu sahat po silně emotivních tématech, tuším nějaké ty boule na duši z dob dřívějších. Jen si nejsem jistá, zda je film tou nejvhodnější psychoterapií. Ani čeští režiséři nás nešetřili a naložili nám pořádnou porci emocí, ale u nich jsem vnímala víc smysl a poselství. V Submariu mám pocit jako by šlo skutečně jen o foukání vlastních bolístek nebou pokus na sebe hodně drsnou formou upozornit. Na depku neotřebuji film, na to mi stačí zajít na třídní schůzky. (22.03.2015)

Černý kafe a černý nebe. Černý myšlenky a nevinný vzpomínky. Kodaň jako předobraz pekla, které už Lucifer zhnuseně opustil a nechal hříšníky, ať si zvolí svůj trest sami. Vinterberg tak už jen prochází s kamerou a nakukuje do každého plesnivého rohu a s nadšením jásá, pokud se mu podaří najít ještě divočejší skrytá tajemství. Vše je dovoleno a Bůh je mrtvý. Nadčlověk se ale nekoná. I když dvoumetrový napravený jednoruký Jakob k němu má hodně blízko... Varování! Pouštět pouze za slunečných dnů, jinak hrozí silná deprese hraničící s masochismem. (17.05.2015)

Jak už jsem onehdá vzpomínal u Zamrzlé země, u spousty severských filmů stačí pár prvních okamžiků a je vám jasné, že mít se jen o trochu hůře, udeptáte se k smrti. Nebo nevím jak ostatní, ale já osobně tyhle filmy strašně špatně nesu - ta neutěšenost, lokální produkce vás a umění navodit autentickou atmésféru vás dovedou pouze k rozcestí, kterou že ze zbraní si provrtáte kulku hlavou. Submarino není vyjímkou, hned z počátku dostaneta takový šok, že než se z něj vzpamatujete, hrdinové filmu se motaj v solidních životních průserech, ze kterých nevede moc cest a i když víte, že to asi moc dobře nedopadne, stále nedokážete odhadnou, jak se děj bude vyvíjet dál a hltáte každou minutu. Sociální drama / emotivní příběh / depka až na půdu. Troufáš si? (23.10.2014)

Tak ako ma Vynterbergov Festen nechal absolutne chladnym a vobec som sa nestoitoznil s pritomnymi uzivatelmi, ktori Festen vynasali do nebeskych vysin, musim uznat, ze ten reziser proste vie tocit. Pribeh 2. bratov, ktorych spajaju tragicke udalosti v zivote ma hodne do seba, + vyborne su vykreslene dansko - svedske realie. Atmosfera je taziva a posobiva a herci sa do toho dobre opreli. Sympaticka tazko depresivna severska socialna drama : 85 % (17.11.2015)