Morien

(1001) Když říkám, že mi někdo rozumí jako nikdo na světě, tak je to z mojí strany největší poklona obdivovaným tvůrcům. A Jancsó je v tomto smyslu OG, u kterého to platí úplně nejvíc. "Hvězdy na čepicích" jsem viděla před sedmi lety v kině a tehdy jsem se zamilovala okamžitě a velmi intenzívně. Ze zkušenosti vím, že se mi filmový vkus mírně (docela dost) mění s během času, a byla jsem tedy zvědavá, jak se proměnilo moje vnímání bezskrupulózního a bezčasého Jancsóva přístupu k filmovému pásu jako k sochařské hlíně, kterou lze manipulovat a ohýbat a týrat do toho nejmenšího detailu a přesto dosáhnout surového a syrového výsledného tvaru. Inu, už jen z toho květnatého popisu lze poznat, že ho miluji pořád stejně, a dokonce jsem připravena prohlásit, že to, co pod jeho vedením předvádí András Kozák (tady a také v A sedmnáct jim bylo let...) v roli ČLOVĚKA bude asi můj nejoblíbenější herecký výkon vůbec.

(1001) -"What the hell you doing?" -"Me? I write." -No. You wrong." Krucipísek, to je tak sebevědomé tvůrčí gesto, že se mi do něj vůbec nechce rýpat, i když bych našla spousta věcí, u kterých jsem brblala nebo které bych si ideálně představovala jinak. Asi to k tak těžkému tématu patří, že si Beatty vyrobí tenhle ohromně masivní film, aby diváka doslova umlátil argumenty a začaroval svůj svět make-believe na určitou dobu skoro do hmatatelného. A speciálně musím říct, že mě baví, jakým způsobem píše dialogy. Nicméně jak už to tak bývá u všech životopisných filmů, tak bůh ví, jestli si ten hollywooďan náhodou nepředstavuje ty revolucionáře jako Hurvínek válku. -"I'll walk you home." -"Why? I won't hurt anyone."

Já nevím, no, podle mě Spielberg jenom dokazuje, že patří do starého železa. Pro artikulovanější diagnózu odkazuji na komentář uživatele xxmartinxx, jako popkulturní úšklebek odcituji Vypsanou fiXu: "Dědo, dědo, dědo, dědo, pojď do lunaparku. A děda, děda, děda, děda rezignovaně mává holí projíždějícímu vlaku." (A ačkoliv nemám příliš ve zvyku vyjadřovat se pochybně o úsudku ostatních uživatelů, tak Douglasovo prohlášení, že je to "čistší a přehlednější" než Matrix, ve mně vzbuzuje touhu vhodit do komentátorské sekce holy hand grenade.)

Myslím, že je zrovna v módě kopat do Woodyho Allena, nicméně se chtě nechtě musím přidat. Škoda, že se mu s tak výbornými herci po ruce povedlo vyrobit zcela bezvýznamnou romanci.

Žánrové zařazení "dystopická sci-fi" by bylo myslím celkem na místě.

Z mého pohledu dost velké zlepšení oproti prvnímu filmu, scenáristé byli koukám kompletně vyměněni (až na Rudda), tak snad je to tím. Za mě zábava.

Okej, příště už se asi nebudu dívat na dokumenty o hudbě, která mě přinejlepším vůbec nezajímá a přinejhorším se mi během jejího poslechu otevírá kudla v kapse. Nicméně chtěla jsem si vytvořit alespoň mírnou představu o tom, co je Jared Leto za člověka/autora, neboť mi přijde fascinující, jak je jeho výraz absolutně prázdný navzdory tomu, že prakticky v každé písničce projde celou škálou od uvzdychaného "prožívání" do emocionálního řvaní. No a za dojem jedné velké totální prázdnoty za těma jeho vytřeštěnýma očima jsem se moc neposunula. Je to taková hudba jak do reklamy na Coca Colu, kde hlavní dějová linka naznačuje, že všichni mladí krásní lidé na světě jsou spojeni tím, že pijí stejnou značku v cukru rozpuštěné kyseliny fosforečné. Jo a jinak korporace ničí naše duše a dělají z nich prázdné schránky, to se myslím kluci snažili říct. A navzdory všemu, co jsem napsala, mi ho bylo chvíli i líto, jak se tam tak krčil v koutku a bál se, že kvůli právníkům nebude moct vydávat svoje písničky. Jenže na druhou stranu, když to svoje dílo potom popisuje, tak je zřejmé, že nějaký mesiášský komplex určitě má a že jsem si ten narcisismus, co z něj čiší, nevymyslela. ("Chci vytvořit něco, co bude žít navěky", what the fuck Jarede, tak nedělej pseudorock pro týnejdžry.) A to jsem ještě zapomněla zmínit, že to je vlastně obyčejné home video, a že doufám, že nemá dojem, že vytvořil komplexní filmové dílo. P.S.: Body language Chestera Benningtona v jeho příspěvcích byla vážně děsivá, takhle nějak musí vypadat zosobněný stres.

Panebože, měla bych se podívat minimálně na tři Hanekeho filmy po sobě, aby se můj mozek vrátil do továrního nastavení, uvědomil si, co to je kinematografie, a přestal se dojímat nad každou kravinou. (Alan Arkin prezidentem!)

Brečela jsem tak silně, až jsem chvíli ani neviděla na obrazovku. A jak je teď módní dávat do každého filmu Johna Denvera, tak tohle je zatím moje nejoblíbenější použití. (A taky je šílené, že Seo-hyeon Ahn muselo být tak dvanáct, když to natáčeli. Skvělá práce.)

Ach, to sladké nostalgické uvědomění, co všechno šlo v roce 2000 předkládat jako hotový, smysluplný, nadčasový film... A nikoliv jako občas cool horečnatou halucinaci, ke které jako by každou scénu psal úplně jiný scenárista s úplně jiným záměrem než všichni ostatní.