Morien

Jedničku si vůbec nepamatuju a koukám, že jsem ji ani nehodnotila, ale tohle byla sranda. Jednohubková, ale sranda. Akorát mě teda znervózňovalo, jak všechny postavy znějí mnohem starší, než vypadají. Zvlášť na Violet je prostě slyšet, že ji mluví dospělá žena.

(1001) Film mě v některých neobvyklých aspektech svého příběhu mile překvapil a zaujal, ale při celkovém pohledu je prostě matoucí a nesourodý ten všudypřítomný souboj klasického hollywoodského narativu a queer podivínského úhlu pohledu Trumana Capoteho. Nejpatrnější je to asi v postavě Paula Varjaka, kterého se George Peppard ze všech sil snaží hrát jako klasického silného tichého typa, a přitom ta postava je asi všechno, jenom to ne. Patricia Neal je oproti němu strašně skvělá, a jelikož se jí daří dodat své postavě nejvíc podtextu, skryté ironie a sebeuvědomění, tak se mi na celém filmu líbila asi nejvíc. Co se týče Audrey Hepburn, tak jestliže jsem měla dojem, že v My Fair Lady šíleně přehrává, tak tady to rozhodně platí taky. Možná (a nejspíš) to byla v civilu opravdu fajn dáma, ale jakmile začne před kamerou rozbíjet věci nebo se vůbec pokoušet o jakoukoliv emoci, přijde mi to přehnané a neuvěřitelné. Samozřejmě kapitola sama pro sebe je ta absurdní a bizarní karikatura japonského umělce v podání Mickeyho Rooneyho - v rámci nastavené úrovně stylizace versus realističnost mi to prostě hlava nebere. Často u filmů, které jsou literárními adaptacemi, vypichuji, jak moc z filmu vyčuhuje nebo nevyčuhuje původní knižní struktura, a jestli je to dobře nebo špatně, a většinou to zmiňuji hlavně u filmů, kde je to špatně, ale zrovna v případě Snídaně mi to přijde to evidentní lešení jako plus, protože pomalé plynutí, nenápadné a zároveň skrytě komplikované zvraty a odbočky do rozsáhlých peripetií poskytují ideální prostor pro zobrazení vztahu mezi postavami a zároveň i jejich konkrétní osobnostní vývoj. Hlavně proto je mi ve výsledku vlastně dost líto, že se to všechno, stejně jako ústřední písnička, nakonec utopí v patosu.

(1001) Asi právě vyplodím další ze svých rouhačských komentářů, za které mi do pošty chodí výhrůžné vzkazy, ale tenhle film se mi zdál tak průměrný a nezajímavý, že vůbec nevím, co bych k němu měla ještě napsat. Kouzlo hereckého projevu Audrey Hepburn mne i nadále míjí.

(1001) Krucinál, pointu jsem uhádla při prvním záběru na krk hlavní hrdinky, ale stejně jsem na konci plakala. Nicméně platí, že Crimson Peak mě zaujal víc a na hvězdné kvality Faunova labyrintu to ani nedohlédne. S Crimson Peak to ale má rozhodně společný takový ten pocit, že celek má nakročeno k tomu být vynikající, ale v každé scéně a v celém tónu zůstává podivná chuť nevyváženosti, nejasnosti a skokovosti a slepých ramen vyprávění, že je ve výsledku lze označit maximálně za dobré, jestli chápete, co tím myslím. Celkem by mě zajímalo, jak se právníci dívají na to, že tady Doug Jones de facto hraje realistickou verzi svojí postavy z Hellboye, smajlík smajlík. Michael Shannon je pěkné monstrum, ale domnívám se, že už jsem ho viděla v jiných filmech využitého s větší finesou. Octavia Spencer začíná být moje oblíbená herečka. Někdo už konečně zakažte Alexadru Desplatovi psát ty uvzdychané soundtracky. Kolem a kolem je to ale taková divná outsiderská pohádka a takových se musím vždycky zastat.

Nevím přesně, o co se režisér snažil, zajímalo by mne, jestli to věděl režisér. V hlavě mi to matně navazovalo na film Kipur, zejména kvůli té snaze o "umělecký přesah".

(1001) Film jsem neviděla v době vzniku, ale teď můžu s klidem říct, že úplně šíleně zestárl. Ani původní "meč a sandály" filmy mě nijak zvlášť neberou, respektive údiv z kinematografie si představuji jinak než jako snahu filmařů postavit co největší kulisy, a Gladiátor není schopen projevit jakoukoliv reflexi, posun či sebeuvědomění oproti svým předchůdcům. Ten recyklovaný soundtrack je pěkná ostuda (i když si samozřejmě uvědomuji, že technicky vzato Piráti z Karibiku vyšli později a tím pádem jsou oni ti vykrádači, ale obecně mi pirátský soundtrack přijde slavnější a znám tu hudbu lépe, ostuda tak prostě padá na Zimmera a Badelta a je jedno, kvůli kterému filmu), plus podle dalších rozčílených fanoušků hudby kopíruje ještě alespoň tři další skladatele: Morriconeho, Holsta a Goreckiho. Navíc se film příšerně vleče, nedovedu si představit, jaké rozhodnutí vedlo k vydání prodloužené verze, která filmu rozhodně víc ubírá než přidává. Začínám mít podezření, že Ridley Scott kromě prvního Vetřelce nenatočil žádný film, za který by si zasloužil status legendárního režiséra. P.S.: Oliver Reed je bůh, Tommy Flanagan je cool, Joaquin Phoenix tady vypadá a mluví úplně přesně jako Jonathan Rhys Meyers a proč má David Hemmings v každém filmu to rozcuchané špičaté obočí? P.P.S.: Aha, tak po krátkém výzkumu jsem zjistila, že je tak nosil v osobním životě běžně a nebyla to maškaráda pro film, proto je tak má tady i v Equilibriu a jinde.

(1001) Pane jo, na takovou jízdu jsem vůbec nebyla připravená. Drámo antických rozměrů, navzdory slibům hlavní hrdinky. Film má začátek, prostředek, konec a vývoj směrem ku očištění (hehe), což je například něco, co valná většina dnešní mainstreamové produkce směle ignoruje. Nemůžu se rozhodnout, jestli je film absolutně depresivní, jak by se jevil vzdálenému pozorovateli, nebo jestli je to happy end z pozice obou protagonistek, jako když člověk sleduje někoho vlétat do černé díry, tak by se mu to zdálo nekonečné, ale když jí sám prolétává, tak se pro něj běh času nezmění (no jo, koukala jsem tůhle na Interstellar). Zároveň jsem pořád musela myslet na takový ten internetový "fakt"/drb, který tvrdí, že zlaté rybky závojnatky dokážou v paměti udržet pouze poslední tři vteřiny. Rozhodně bych řekla, že je to jeden z nejlepších LGBT filmů, jaké jsem kdy viděla, a to zkrátka proto, že to ve filmu nehraje žádnou roli. Je to příběh o lásce, zlomeném srdci, pomstě a přátelství. Tečka. P.S.: Ještě připomínka k tomu, že při správném překladu/interpretaci by se film měl jmenovat "Oranžové nebe" nebo "Červánky", současný český název nedává žádný smysl. -"Merry Christmas Eve, bitch."

Mno, tak maraton téhle trilogie je jeden den, který nikdy nedostanu zpátky. Chtěla jsem to hlavně porovnat s Hunger Games, které jsou ve svém filmovém provedení sice pořád dost stupidní, ale v základní emocionální rovině mi nakonec přirostly k srdci. Způsob, jakým nakonec nechají hlavní hrdinku jednat, mi dává smysl, a ráda ně se na něj podívám i poněkolikáté. (A navíc má celá Hunger Games série super soundtrack od Jamese Newtona Howarda, který ráda poslouchám a který udělá dost z celkového dojmu.) Divergent nemá nic z popsaných plusů. Shailene Woodley sice už má v tomhle filmu trochu svaly, ale to je tak jediný vývoj, který jsem zaznamenala. Dokonce mi přišel pozoruhodný vývoj inteligence Tris směrem dolů, v prvním filmu dokázala "prohlédnout skrze lži k pravé podstatě" a s postupem dalších filmů se pěkně propracovala k tomu, že uvěří každému blábolu, co jí kdo řekl. Už druhý film se nějak utápěl sám v sobě a hlavní viditelný "konflikt", kterému se scénář nejepičtěji věnoval, se odehrával pouze v simulaci s minimálními následky pro reálný svět, a tady je to už úplně jako by každou scénu psal jiný člověk s jiným (či žádným) záměrem a potom se to nějak splácalo dohromady. A taky mě vždycky zklame, když se hlavní záporák tváří, jako že je strašně chytrý, ale nakonec vůbec není.

Psanci podobní lovné zvěři a můžou chodit v klidu po ulici a nikdo si jich ani nevšimne? Ale jinak skoro až škoda slov.

Žánr by sám o sobě zatracovaný být určitě neměl, ale... bože. Kromě zřejmé absence "stylu" a vlastní tváře mě rovněž neustále vytáčel soundtrack sestavený z hitových písniček a zejména ty dvě od Woodkida, které pouštěli pořád dokola a dokola a dokola. Supr cesta, jak způsobit, aby váš film působil stoprocentně neautenticky.