Morien

Kdyby měli opravdu koule, tak nenechají Sandru chodit po apokalypse s umělýma řasama, ale oukej, občas se mi i dech zatajil. Tiché místo se mi nicméně líbilo (o strašně moc) víc, mimo jiné proto, že tam bylo mnohem méně vysvětlování slovem a mnohem více vysvětlování obrazem, hehe. A druhou věcí, která Bird Box docela ublížila, je přílišná délka: ty dvě hodiny vedou k redundantnímu nimrání se v nepodstatných odbočkách a vztazích, opakování nápadů a dublování pocitů (místo jejich stupňování) a to je škoda. Devadesátka by tomu slušela víc.

Sakra, tomu říkám animák pro děti, u kteréh se zasměju, slza mi ukápne a neřeknu ani půl křivého slova!

Nevím, proč jsem čekala o mnoho lepší film. A nevím, proč je na tenhle kousek Jamie Lee Curtis tak pyšná. Asi je dobře, že ženské hrdinky a starší herečky dostávají prostor, ale to jim těch tři plus dva scenáristů nemohlo připravit lepší půdu pod nohama? Prostě jsem čekala lepší film. Každopádně, nejsem schopna porozumět Lauriině psychologii a jak se tu naznačuje průběh jejího života. Jak se někdo takhle traumatizovaný a paranoidní stihl dvakrát provdat (a rozvést) a zplodit dceru? Já mám mnohem menší trauma a občas mi i vadí, když jsou se mnou jenom další lidé v místnosti. Přijde mi, že to film má trochu obráceně. Takhle "postižení" lidé se nechovají navenek šíleně, aby potom vlastně žili stejně jako ti "normální" a usilovali o stejné cíle, když navíc očividně nezkouší žádný druh terapie a osudné rozrušení je u ní stejné jako před těmi čtyřiceti lety. Mám problém přijmout to, že by věřila nějakému muži natolik, aby si ho pustila k tělu, a zvlášť ještě potom dalšímu, když s tím prvním to nevyšlo... Šílení lidé se chovají navenek co nejvíc normálně a nenápadně, hlavně před svými příbuznými a známými, ale drží si od všeho odstup, neříkají nikomu své pravé myšlenky a obavy, vytvářejí navenek bariéru a nic nepouštějí do svého prostoru, mentálního i fyzického. Nic. Takže jak občas říkám, že některé filmy člověk neocení, pokud netrpí stejnou psychickou poruchou jako jeho hrdinové/a nebo tvůrci (a to platí, myslím si, překvapivě často), tak tenhle film já osobně neocením proto, že jeho hrdinka netrpí tak, jak by (podle mě) měla. (Začínám se bát, co nám scenáristé vymyslí pro zestárlou Sáru Connorovou.)

Když pominu ten absolutní clusterfuck, tedy chci říci galimatyáš, kterým je scénář/děj/pointa/plynutí/syžet, tak jako zásadní chybu vidím vedení herců a fakt, že vůbec z nikoho rejža nedokázal vytřískat patřičně charismatický výkon, který by mě jako diváka dokázal udržet v pozornosti a ulpět mi aspoň mírně v paměti.

(1001) Asi je dobře, že si na vše nechali dostatek času... a že je to méně obvyklý druh příběhu... a že to dojalo Michaela Caina, který taky objevil, že má bratra v ústavu... Ale já nejsem Michael Caine.

Debra Granik to the rescue. God, I love her work so much.

(1001) Prvně jsem to viděla hned v době vzniku, ale tehdy mi film nějak vůbec nesedl. Určitě jsem se potřebovala filmově vzdělat a nakoukat spoustu dalších filmů, abych ho vůbec dokázala ocenit. Dneska můžu říct, navzdory tomu, že se mi pořád nelíbí postava Antona Chigurga a odmítám jí přiznat jakýkoliv status bytí cool, že jsem v pomalém tempu a vypracovaném bludišti našla velké zalíbení a že se taky pravděpodobně jedná o můj nejoblíbenější výkon Joshe Brolina. Velké plus pro bráchy, že látce ponechali její vlastní tvář a že se ji nesnažili nalámat do svého "osvědčeného" vzorce. Hollywood s precizní kostrou vyprázdněné narace, se špetkou humoru a ždibíčkem magického realismu a jaká je to nádhera. P. S.: Stejně mě vždycky překvapí, když na to někde náhodně čas od času narazím, že otec Woodyho Harrelsona byl nájemný zabiják a že dokonce existuje konspirační teorie, že byl jedním ze tří lidí zodpovědných za atentát na Kennedyho.

(1001) Už na druhém díle mi podvědomě asi nejvíc vadilo, jakým způsobem se hračky vyrovnávají s tím, že "jejich" děti rostou a jednou už si s nimi nebudou hrát. A samozřejmě třetí film si z toho udělá hlavní téma a ještě to obrátí do úplně šílené patologie, kdy i desetiletí staré hračky pořád budou vyčítat svému majiteli normální zdravý vývoj a udělají všechno pro to, aby ho zmanipulovaly a zaklely do věčného dítěte navždy. Sice to nakonec zvrtnou do dejme tomu přijatelného poselství, že důležitější je to přátelství, které mají mezi sebou, ale i tak nějak nemůžu tvůrcům odpustit, že do svých "roztomilých" postaviček ukrývají emocionálně upírské bestie a ještě se tváří, že to je v pořádku a že to je vina dětí, že děti stárnou a hračky ne.

(1001) Oproti prvnímu filmu jsem si tady nějak víc uvědomovala, jak mě celkem štvou ty random hudební čísla rozprostřená skrz příběh. Jinak šlo tedy všechno jedním okem dovnitř, druhým ven.

(1001) A žili šťastně až do smrti. (Akční sestra Brazil.)