Ježiš z Montrealu

Skupina herců se rozhodne, že pojmou Ježíšovu cestu po svém, a to velmi realisticky bez nějakých příkras a metafor, které je v příběhu jinak možné vyčíst. Je to kritické, je to místy docela silné, ale na druhou stranu, já jsem měl chvílemi i pocit toho, že je to takové rozhárané, nekonzistentní. Nedokázalo mě to zaujmout. (01.08.2017)

Jednoducho trapas, ktorý je vo umelo tlačenej francúzskej sekulárnej spoločnosti už bežným javom. Čo film s náboženskou tématikou, to je hromada peňazí vyhodených do vzduchu. A nech tu vidí umeleckosť kde kto, ani 100 oscarov by nezmenil dojem z filmu, ktorý je skôr urážlivým, než prínosným, skôr kontroverzným, než harmonickým. (18.07.2016)

Proč právě ty nejnižší láká to nejvyšší. A jak daleko je od porna a reklamy ke Kristovu učení. A jaké je to Kristovo učení. Tyto otázky je nejlépe považovat za řečnické a nechat je bez otazníku, tedy bez odpovědi, čili s jakoukoli odpovědí. Nic se tolik neměnilo jako tohle, a to nejen dnes, je toho plný středověk i starověk. Je to projev nevyššího umění, jak něco měnit tak, aby nám (někomu) to pasovalo na "správném" místě a ve "správnou" dobu. Dvacáté století v Montréalu už je jen odvar staletého pitvoření a napravování, po němž zůstal jen bůh, jehož jméno nedokážeme vyslovit (JHVH) a jeho syn, jenž po sobě nezanechal ani jedno slovo - a přitom logos, které bylo na počátku, se dnes zjevuje jen v piktogramech, vizích a misích firem, propagačních akcí, reklamních kampaní, politických manévrů... Ježíš je znovu křižován (pokolikáté už!), když vyhnal kupčíky z chrámu, byl pokoušen na poušti a potom znovu vskřísen v tělech jeho bližních. Pozn. 1: Nejspíš nejlepší film na téma "Ježíš Kristus", který jsem kdy viděl. Pozn. 2: Stabat mater od Giovanni Battisty Pergolesiho je jen třešničkou na dortu, kterou jsem si vzápětí celou vychutnal na https://www.youtube.com/watch?v=FjJ02agjjdo. Pozn. 3: Motem Ježíšovi pokory by mohla být věta (citace z filmu): "Když mu to udělá tolik radosti a mně tak málo bolesti." (12.09.2017)

Dva tisíce let zpátky a vůbec jsme se nezměnili, jen k té cestě do zatracení máme mnohem víc prostředků... a nemyslím dopravních. Dva tisíce let zpátky a stále je koho oslovit, stále je co chápat, stále je v co doufat. Kdo nevládne alespoň povrchní znalostí NZ, pak rozezná jen role divadelní, scény ze života ho neosloví, možná ani nepozná, že sleduje zdramatizované Evangelium podle Marka, kde kněz je farizej, právník ďábel - pokušitel, divadlo chrám, herci učedníci, darování orgánů ustanovení eucharistie a založení herecké společnosti vznikem církve... Úžasné je, jak sledujete přípravy na sezónní pašijovou hru, posléze i její fragmenty a najednou vám nenápadně začnou doklapávat další souvislosti... Jedinečné podání s výbornými herci, skvělou, atmosférickou hudbou a uhrančivými scénami, z nichž Kristova předpověď zkázy Jeruzaléma, pronášená k cestujícím v metru, je prostě nezapomenutelná... Advent nemohl začít líp. (03.12.2014)

Samý spoiler! Hlavní hrdina se ze své verze pašijového příběhu snaží konstituovat divadlo jako chrám oduševnělého umění z kterého je třeba vyhnat penězoměnce komerce (třeba i vlastnoručně). Za své „učedníky“ vybere si hříšníky, kteří se prostituují v tak pokleslých žánrech jako je reklama (ten všežravý moloch, který parazituje na každé kladné emoci a snaží se ulovit každou duši) či dabing porna. Nadchne je a dá jim naději, že lze dostát svým zapomenutým ideálům, že herectví může mít vyšší smysl. Po smrti hrdinově přichází však Ďáblův posel v podobě právníka (jak taky jinak, že?) se svůdnou nabídkou na založení nadace na zachování duchovního odkazu hrdinova, samozřejmě se správní radou, kde se leckdo může stát předsedou či jiným potentátem. Někteří přijmou a znovu se zapojí do systému, někteří odmítnou. Ti pak končí v samotě, v zapomnění a na dlažbě metra pod plakátem, který je symbolem vítězství komerce. Ale snad jsou aspoň duchem blažení. (23.02.2015)