nonick1

Dokument, jehož jediným plusem jsou záběry krajiny na Špicberkách. Vysokoškolsky vzdělaná sociální antropoložka se zcela vážně ptá, proč by nemohla vychovat své děti tam, kde chce? Proč jenom doma? Jako by to snad bylo nezpochybnitelné právo každého člověka již od jeho narození: moci si sám bez omezení vybrat, na jakém místě planety bude chtít žít. Že bychom se třeba všichni i se svými rodinami sebrali a vyrazili dejme tomu do Švýcarska...? Nebo na Capri...? Nebo do toho (nyní již zpropadeného) Norska, jehož vláda se konečně odhodlala řešit neúnosnou situaci a společně se Švédskem, Dánskem, Finskem a Islandem spolupracuje při vyhošťování nelegálních imigrantů? Doslova tragikomicky pak působí etiopský kosmický fyzik, bědující, že malém v rybářském městečku daleko za polárním kruhem nemůže najít práci. To je asi jako kdybych se rozhodl postavit si rozhlednu ve sklepě a pak naříkal, že odtud nikam nevidím. Pani Zdeňka, které norská vláda přidělením grantu zajistila dva roky existence pro celou její rodinu se třemi dětmi, prolévá krokodýlí slzy nad tím, že když její dvouletá výzkumná činnost skončila, musí se opět vrátit domů. Ovšem na to není připravena - z dobrého bydla v norském dotačním ráji prostoupeném hyghe už se jí k rodné hroudě vracet nechce. Svou frustraci tedy vtělí do jalového výkřiku v závěrečných titulcích: prý - věnováno všem, kteří museli ze Špicberk odjet dřív, než na to byli připraveni. Co k tomu dodat… točit ten dokument pro těch pár lidí snad ani nestálo za to.

Zajímavý dokument o vztazích nezajímavých lidí -  sebestředných mudrlantů, zaměňujících lásku za vášeň a využívajících příležitosti sdělovat svá plytká moudra do kamery. Dokument se věnuje střídavě několika bizarním vztahům, ale takové „Nebinární propagátor polyamorie Fró“ by aspirovalo na samostatný oddíl. Podobně jako vysloužilá komunitní matka, vesele sdílející v loži už bůhvíkolikátého milence, zatímco vedle v pokoji se její přítel s bezbřehou tolerancí, jako vystřiženou ze života falangy utopického socialismu, stará o další děti, z nichž jeho vlastní jsou naštěstí stále jen dvě (Miloslav Šimek®). Největším překvapením dokumentu je však výsledek jejího pozitivního testu: ne HIV… jen další gravidita.

Filmová parafráze výroku Andyho Warhola, že každý bude jednou aspoň 15 minut slavný. Paul se stal slavným, ovšem bez svého přičinění, zcela nevědomky. Odvrácenou stranou mince slávy je jeho zjištění, že zájem veřejnosti, zpovykané bublinami sociálních sítí, je dvojsečnou zbraní. Ta v dnešní době cancel culture, kdy (nejen) virtuální existence člověka závisí na množství lajků, může být doslova zničující. Škoda toho dalšího bezradného prdu místo dotaženějšího závěru. Za zmínku ovšem stojí Nikolas Cage a jeho pozoruhodný výkon v roli profesora Paula.

Po letech mi ona chytilovsko/suchařípovská manýra nějak méně vadí, a kromě svébytného rukopisu a sakrastického nadhledu oceňuji i odvahu režisérky obsadit do role jedné ze slečen vlastní dceru.

Sešup pokračuje a humoru ubývá, zato hluchých míst přibývá, takže seriál svou vatovou výplní začíná ze všeho nejvíce připomínat obyčejnou televizní Ulici. Po minulém dílu, který by mohl mít pro nebohé koncesionáře ČT přijatelný název „Zvesela šukáme“, se scénárista snad dočista pomátl a z nemocného režiséra udělal nesvéprávného trumberu, který po hrstích polyká neznámé prášky z dózy, přestože je na ní pouze nápis v arabštině a obrázek koně(!) To jako vážně? Inu, kde nic není ani čert nebere – tak holt se budeme smát tomu, že Vietnamec na kole rozváží „čínu“. Dvě hvězdy – s ohledem na… Proč vlastně?

Dnes jen těžko představitelná záležitost: Terminátor 2 tajně natočen na kameru v německém kině a s německým dabingem pouštěn v českém (domácím) kině, které se tehdy sestávalo z VHS přehrávače, CRT televize a spousty kamarádů, včetně dětí kolem gauče. Český rychlodabing musel být pořešen jaksi on line přímo na místě samém :-)

Kupodivu stravitelný a oproti současnosti úsměvně naivní snímek, který je po téměř padesáti letech stále aktuální svým tématem života singles a pozoruhodný zejména zachycením reálií předlistopadové doby. Větu v čekárně před ordinací „Vy patříte k nám“ by dnes rád slyšel každý, kdo nemá žádnou šanci sehnat zubaře a šeď zdarma přidělených panelákových bytu by nevadila nikomu, pro koho pořízení bytu znamená celoživotní klopýtání při splácení mnohamiliónové hypotéky. Libuška Šafránková by tenkrát i bez plastik mohla zářit nejen na Kavčích horách ale i v Hollywoodu a kupodivu překvapil i civilně hrající Jiří Krampol. Scénář má své slabiny, ale přesto ve srovnání s doslova tristní současnou českou komediální tvorbou nad ní ční jako Sněžka nad kupkou sena ve Špindlu.

Problémem tohoto filmu je (kromě jeho délky) přílišná teatrálnost: z nekonečných dialogů to jeviště doslova čiší, včetně divadelního „nahození“ postav - starší muž, žijící s mladou manželkou a rozvedenou sestrou... dobrotivý imám a jeho odsouzený bratr... Sám režisér a zároveň scénárista v jedné osobě (sic!) přiznává inspiraci Čechovem, takže je před námi takový novodobý turecký Strýček Váňa, jehož komornosti by navíc slušel jiný, než zrovna širokoúhlý formát a jiná, než tříhodinová délka, ve které se aktéři dohadují o své pravdě. Přes umíněnou tříhodinovou stopáž, povedený vizuál a občasné slzy jeho protagonistů však film nechává po celou dobu diváka chladným – snad za to opravdu může vražedná délka ubíjejících dialogů o vlastní nespokojenosti, které svou zamýšlenou bezradností ze všeho nejvíce připomínají pseudointelektuální mlácení prázdné slámy. Jediným momentem, kdy se film dostane ze své divadelní do skutečně filmové podoby, je doslova uhrančivá scéna s chyceným koněm. Bohužel, podobných momentů je ve filmu jako onoho pověstného šafránu. Dnes jsme se s panem Ceylanem minuli, tak snad někdy příště.

Sonda do panoptikálního bizáru rakouských sklepů, které tak nechvalně proslavil Herr Priklopil, když v jednom z nich osm let věznil Nataschu Kampusch. Husí kůži nahání zjištění, že jednotliví protagonisté tohoto dokumentu se vlastně od zmíněného Priklopila zas až tak moc neliší. Na druhou stranu už víme, kde má nejeden Rakušan svou 13. komnatu. Ve sklepě.

Hmmm, Dobré ráno bez Dobrého rána? Kdeže loňské sněhy jsou...