Zimný spánok

Ceylan pravděpodobně našel dokonalou rovnováhu mezi realismem a stylizací, filmovostí a divadelností. Velkou radost mi poskytl fakt, že jsem ani jednou neměl potřebu porovnávat Zimní spánek s jinými Ceylanovými filmy, jelikož jsem celou dobu pouze pokyvoval hlavou nad tím, že ten film bez problémů obstojí sám o sobě a je přesně takový, jaký měl být - nic nepřebývá, nic nechybí a hlavně je dostatek času řešit v dialozích témata a jejich konkretizované detaily, na které se v 99% běžných celovečerních filmů nikdy nedostane (a ještě zbude prostor na čistě obrazovou a zvukovou kontemplaci). A že je zde opravdu hodně témat k dumání. Masivní a přitom velmi uměřený a jemný, přepečlivě napsaný a výtečně zahraný film. _______S odstupem se to jeví jako film lehce akademický, ale věřím, že je to zde spíše důsledkem cíle natočit monumentální "prýčechovovské" konverzační drama a neexhibovat u toho formou ani přesahem, než úpadkem tvůrčích sil režiséra - zde totiž nic "metafyzického" jako například v Tenkrát v Anatolii být nemá (ale zase, už jenom ty mnohé "ulpívající" záběry na zvířata, aneb "dám je tam, protože se to ode mě čeká...".) (11.10.2014)

Balzám pro melancholiky a pesimisty. Bohužel ale ne pro mě. Zbytečně předlouhá stopáž, plná dialogů o nesmrtelnosti brouka. Na druhou stranu nabízí film pěknou kameru snímající lidské fragmenty a zajímavé filmové exteriéry i interiéry. Pěkná je taky herecká a režijní práce s vykreslením psychologie postav. (29.06.2019)

Jen velký režisér se víceméně vzdá dechberoucích exteriérů v okolí Anatolského skalního hotelu, ve kterých by se postavy mohly beze slova pohybovat sem a tam a budovat tak jakýsi obraz vyprázdněné narace, přičemž nepochybuju, že by to byl art jak víno a snad nikdo, až na přívržence doslovnosti, by s tím neměl problém. Ceylan však raději „uvěznil“ své postavy uvnitř a nechal je s bergmanovskou lehkostí odkrývat jejich masky v dlouhých dialogových pasážích otevírajících staré rány. Ven nahlížíme snad jenom proto, abychom nezapomněli, proč jsme vlastně uvnitř a aby byla rozbita ona komornost Spánku, načež Ceylan hledá rovnováhu mezi estetikou filmovou a divadelní, a i přesto, že má film přes tři hodiny, po celou dobu jsem pociťoval hutnost scén, vybroušenost dialogů a hloubku celého díla… (více možná později) (15.01.2015)

Starší muž, mladší žena, ponurá krajina - nevím proč, hodně mi to evokovalo tarkovského Nostalgii, byť je příběh i vyznění naprosto jiné. V zimním spánku jakoby všichni pospávají, nikdo si nechce přiznat svůj díl viny, všichni jsou osmělí a reagují na své okolí podrážděmě. Výjimku tvoří Hamdi, který je ochotný, chápavý a chce věci urovnávat, jako protiklad svého afektovaného bratra. Vnitřní zranení vystupuje zvolna napovrh, každý se v jisté části příběhu obnaží, ale nepřináší to porozumění navzájem. (26.09.2018)

Dost s tím filmem bojuju a ještě asi nějakej čas budu. Je to drama krásně natočené, přesvědčivě zahrané, chytré, ale obávám se, že toho nestihne říct zas až tolik, aby muselo trvat vražedných 196 minut. A že Nuri Bilge Ceylan trpí tak trochu podobnou sebeláskou a sebeklamem jako postava, o níž zde vypráví. Ale jaký vlastně má a může být intelektuální film, jehož tématem je bublina, kterou si kolem sebe intelektuálové vytváří, aby mohli být sami se sebou tak spokojení? Možná právě a jedině takovýto. Závěrečný monolog se mi zdál nepřesvědčivý a neodůvodněný. Možná byl myšlen jako další forma hrdinova sebeklamu, ale natočený mi přišel tak, jako že ho myslí vážně. Zatímco třeba u Života Adele, který v Cannes vyhrál loni a měl podobně bohatou stopáž, jsem cítil, že každý záběr je na svém místě a nevystřihával bych z něj ani kousek, u Zimního spánku cítím, že po zkrácení by z něj pro mě byl mnohem lepší film. Každopádně pro snoby z Cannes ideální kousek i v této podobě. (08.10.2014)