Vironey

Ostrava měla skvělou atmosféru, uvěřitelný charaktery a dobrý příběhy. ČeBu měla pohodovou atmosféru, sympatický charaktery a výbornou hudbu. Plzeň má hovno. Pár podivnejch retardérů, co se toporně klátí, trousí křečovitý repliky a do toho kamera debilně skáče, asi jakože hrozně umělecky. Hnůj. A podezřívám z toho Hřebejka a Bezoušku - v obou ostatních mutacích jejich "umělecký výraz" naředili trochu schopnější lidi, tady to měli na hrbu čistě oni a takhle to dopadlo.

Taková holčičí pipkiáda ve stylu našich Žen v běhu, jen v italském pojetí. Občas je to i vtipné, místy trapné, většinou jen takové úsměvné. Doják na konec to trochu vyhodil z konceptu (a běžné lidské logiky), ale kol a kolem je to docela fajn oddechovka.

Hlavní myšlenka animáku s divnými "je-to-poník-je-to-pokémon-?" draky je asi taková: lidé by si měli navzájem slepě věřit a dávat stále nové a nové šance i těm podlým pamrdům, který je zradili už několikrát. Aneb stokrát nic umořilo osla. Nebo tak nějak. Když se někdo chová jako zmrd a vrazí mi kudlu do zad, tak mu dáreček ani láskyplné objetí nevěnuju, ale mudrlanti z Hollywoodu tvrdí, že bych měla. Někdo v tom vidí velice osvícený a přehluboký morální postoj, já v tom vidím typickou dnešní amorální manýru: "anything goes, nikdo nenese důsledky za svá rozhodnutí, nikdo nemá za nic zodpovědnost, prostě c´est la vie, poserte se, saláti, já si žiju svůj diskopříběh a po mně potopa a všichni si tohle zmrdství musíme navzájem tolerovat." Nu, asi to vidím příliš cynicky, ale trochu mě to vyznění celého příběhu oprudilo.